Superpozice

Kuře a opice Jen pro zvané visí na dveřích. „To je ale uvítání!“ utrousí Len. „Hned jim ukážu, co znamená pořádný pozvání.“ „Já taky.“ Otevře dveře a pouští mě napřed. Hlasitá muzika, dýdžej v rohu místnosti. V Kvartiře mají pelmeně, ledově vychlazenou vodku a taky kyselé okurky, ty k vodce nesmí chybět. Všechno, jak se patří. Nahlas. Strašně nahlas. Kolem nás zdivočelá zoo. Všichni, co jsou tady, mají zvířecí masky a tancujou, zmítají se nebo tisknou k sobě při Dreams are my Reality. A řvou slova textu. Už dlouho jsem ji neslyšela. Dobrá písnička a všem přítomným je očividně zase patnáct. Fili mi tančí vstříc, pohazuje hlavou do rytmu, cop se jí pohupuje. „Jééé? Jsi tadýýý! Paráááda!“ překřikuje hlasitou hudbu a podává Lenovi i mně masky. „Nasaďte si je!“ „Je to nutný?“ ptám se. Zřejmě to musí být, jo, ale udělám to napůl, natáhnu si ji na čelo jako baret. To stačí. Dostala jsem tučňáka. Na Lena zbyla opice. Aspoň že ne prase nebo ovce. Ovce by byla vážně trapná. Len neváhá ani dvě vteřiny a přetáhne si opičí obličej přes vlastní. Fili mě obejme štíhlýma rukama, vlepí mi na tváře několik pus, v jedné ruce drží jako vždycky fotoaparát, druhou má na mým zadku, štípne mě. „Jééé!“ stvrdí jeho konzistenci a radost, že mě vidí. „Bejby! Jak to že tě vídám tak málo?“ pípne smutně a dětský obličej, který právě byl tak hezky rozdurděný, se rozzáří. „Lene, to je Fili, fotografka. Síla. I told you. Všechny svý modely, jednoho po druhým. Však víš, po vzoru kalhotek v autě.“ Fili je pyšná, usmívá se. „Fili, to je Len, dobrý zvuk, nástroje… Pamatuješ.“ Papoušek a opice si potřesou rukama. Jeden o druhém slyšel nejrůznější zvěsti a historky. Jinak nic. Hektický život, účinek v jistých kruzích. Všichni se tak nějak míjejí. Kdyby přece jen byli jednou spolu, někde, všichni mí tuláci — a rozuměli si, protože rozumí mně, a milovali se, protože milujou mě, a oslavovali nádheru života a sebe a měli spolu neuvěřitelně nadané děti… mí rozptýlení přátelé, kteří nejsou nikdy ve stejnou dobu na stejném místě a s nimiž už léta slavím svoje úspěchy i porážky, s každým zvlášť, před, nebo po. „Napiješ se se mnou?“ zeptám se Fili. Přikývne, pustí mě, zamířím k baru. Len se už baví se třema holkama zároveň. Trpělivě naslouchají a on zřejmě vykládá věci, které nechápou, ale tím víc je fascinuje. Přinesu pití, Fili čeká, sedí na jedné staré pohovce, ostatní jsou skoro prázdné, protože všichni tancujou. Sednu si vedle ní, koukáme do prostoru. „Gintonik?“ zeptá se. „Vodkatonik,“ odpovím. „Top,“ dá si pořádný lok. „Izynko! Nebudeš mi věřit, co se dneska stalo!“ „Ale budu, věřím ti všechno.“ „Chacha, tak ten týpek, kterýho jsem posledně musela fotit, ten politik, víš. Tak ten mi dneska poslal fotku…“ Řečnická pauza. „Svýho péra! Je to možný? Co ty na to? Pošle mi to svý pitomý péro a k tomu napíše: Bylo hezký, že jsem tě poznal! Rád zase někdy…“ „Bylo to aspoň pořádný péro?“ „Néé. Právě že ne. Co si myslí, že s tou fotkou udělám? Chce, abych měla příšerný sny? Nebo mi je snad chce vylepšit? Nebo se mu zdá vlastní péro tak dobrý a chce, aby mluvilo za něj? Co si ty chlapi myslí?“ Navzdory Filině nadpozemské kráse, kterou jí příroda určitě obdařila k odstrašení nekompatibilních partnerů, se kdejakej debil cítí vyvolenej a dělá jí nemravný návrhy. Jednou vydržel jeden vartovat několik dní před jejím domem a průběžně jí psal, co asi zrovna dělá. Právě se v tvý kuchyni rozsvítilo. Vaříš něco? Jsi sama? Co máš na sobě? Musela na něj zavolat policii. „Je mu šedesát! Má manželku, děti… děti jsou možná tak starý jako my. A je to politik!“ „Tak jo! Připíjím na pohádkovej svět, kde je všechno jinak.“ „Tak jo. Nebudem se držet při zdi!“ „Tak jsem to sice nemyslela, ale dobře. Tak i na to.“ „Když už jsme u toho,“ řekne, pověsí si foťák na krk, opře se lokty o kolena a líčí mi, že zrovna čte knihu od Beatriz Preciado. A ta tvrdí, že už by se žádný muž neměl definovat jako subjekt a žádná žena by se neměla redukovat na objekt. A docílí se toho tak, že se anus bude definovat jako hlavní centrum rozkoše. Protože ho mají obě pohlaví. S takovým rozdělením rolí se Fili těžko srovnává, neumí tak jednat. Já problém nemám. Mám velkej duševní penis. Jsem hrdej subjekt i objekt, podle nálady. Fili má ale pocit, že ji zase zradí její štíhlý tělo a zase nebude schopná rovnoprávně svalnatě čelit nějakýmu chlapovi a postarat se sama o právo a pořádek, bez policie. Prostě sejít dolů, blbečka si podat a pořádně mu zmalovat hubu. „No… teda,“ reaguju, „budou pak ženy mít velkorozměrný klitoris, aby se jím dalo penetrovat — do řitního otvoru? Jako protipól penisu? A udělají se stimulací gé bodu, kterej se jim přemístí do zadku? Jako ekvivalent prostaty? Beatriz to zřejmě nedomyslela. Pusa! Pusa by byla vhodná. Pro zrovnoprávnění…“ No tak, Izy, říkám si, jen přilejváš olej do ohně. Vezmeš Fili veškerou naději, že si někdy někoho podá. „To máš pravdu,“ řekne Fili zamyšleně. „Filinko, vybodni se na to,“ řeknu a dopiju sklenku. „Jo, vybodnu se na to. Ach jo, vodku jsem už vyzunkla. To je sranda…“ Fili si rozpustí cop, vlasy má zcuchané, jako by přiběhla rovnou z džungle, světle růžovou gumičku drží v ruce a pohrává si s ní. Světle růžovou. Takovou by si nikdy nekoupila. Věci jsou všude, odložené nebo zapomenuté, a Fili, aniž by o tom vůbec přemýšlela, si prostě bere, co zrovna potřebuje. Svetr, který má na sobě, je ze šatníku jednoho kamaráda, kalhoty ukradla při zkoušení šatů pro obálku Vogue. A boty? Nevím. Neptám se. Povídá, že si právě prohlídla fotky z dnešního dne. A pak vykládá o modelkách a celá bez sebe na mě upírá své velké oči. „Teda řeknu ti, těm hlavy úplně duní prázdnotou!“ Jedna modelka prý dnes řekla úplně vážně druhý: ,Ty máš ráda operu, viď? Zrovna tady hostuje ta šíleně slavná pěvkyně… no jak se jmenuje, jak se jenom jmenuje, počkej, hned si vzpomenu. Jo. Carmina Burana!' „Heuréka,“ vykřiknu. „To už je hodně stará pěvkyně. Člověk by ji měl vidět, než umře. Že vůbec dokážeš, aby se mezi takovýma blbkama někomu postavil…“ „Ale jo, jde to.“ Směje se. Taky se zasměju. Fili mlčí. Já taky. „Taky ti něco řeknu. Zavolala mi Timurova Astrid.“ „Cože?“ „Nevěděla to, teda nevěděla, že volá mně. Prověřovala telefon. Utajený čísla. Zeptala se: ,Kdo je tam?' A protože mám tak fantastický reakce, rovnou jsem jí to řekla!“ „Fakt?“ „Fakt. Fakt mám dlouhý vedení… Když se někdo nepředstaví, tak musíš vypálit otázku. Ne odpověď. Teď ví, kdo se skrývá pod jménem Slava Belaja, která občas v noci volá. Jak já si to u týhle Astrid představuju, tak si nechala poslat výpis volání, sleduje všechny příchozí a odchozí hovory a už si brousí svůj největší kuchyňskej nůž.“ „No teda. A co uděláš?“ „Nic, co by. Počkám.“ „Všude samý sračky.“ Fili vyskočí. „Zatancujem si. Pojď!“ Drobnou rukou mě táhne doprostřed místnosti, kde je narváno. Dostanu loktem do ledvin, nějaká paže se mi otře o ruku, někdo ztrácí rovnováhu a padá těsně u mě, málem mě porazí, jak neobratně předvádí taneční artistiku, pardon, pardon, nic se nestalo, snažím se tancovat dál, do každého pohybu se musím nutit. Jsou takový dny.

Je to tady jako na těch párty třicet plus. Většina přítomných je bezdětná, singl a nejistě hledá štěstí, jehož pravděpodobnost se každým rokem smrskává. Třicítka, to je jako dřív jednadvacet, říkají sobě i ostatním, aby se utěšili. A fakt je, že bezdětní třicátníci jsou v rozkvětu života — je to výhodné pro tělo, pozitivní vliv nerušeného spánku. Nikdo se v noci náhle nerozkřičí zděšením, že mu v puse něco roste a podobně. Práce, kariéra, finanční starosti, lačně se loví statusové symboly, a tak jsou těžko slyšet biologické hodiny. Zřejmě už dávno tikají, ale všechno se soustředí na přežití v džungli marnivostí. A už se tady taky roztáčí, naše polonéza. Na to rozhodně nemám dostatečnou hladinku. Cizí ruce na mých ramenou, já je mám položit na toho před sebou. „Hele! Kam jdeš?“ Len se zapojil, tančí s ostatními v kruhu, ve tváři se mu zračí radost. Maska mu našikmo visí z čela. Fili taky poskakuje v kruhu. Vymaním se a cíleně vyrážím k baru. Mám plán. „Tři vodky, prosím.“ Přitáhnu si barovou stoličku, pult je vysoký, hnědě natřený. Soubor doplňuje tlustá barmanka, vodky postaví do řady přede mě a trochu udiveně přihlíží, jak malé panáky jeden po druhém obracím do sebe, prázdnou skleničku stavím pečlivě na místo. Pořádně, do zákrytu. Mám ráda, když jsou věci pořádně v zákrytu. Dobře jsi mě vychovalo, Německo. „To ale byl fofr, děvenko,“ prohlásí tlustice, když ani ne minutu po nalití bere prázdné sklo. „Brzy se vrátím,“ řeknu. Usměje se, ale já to myslím vážně. Mám plán. Ať mi ztichne hlava. Ať přestane to staccato. Ať nic necítím. Ať každá synapse opile zalehne do rohu. Ať konečně drží hubu. Prodírám se mezi lidmi. Nic pro mě. Jen opravdu krásní lidé jsou zajímaví. A jen ti opravdu zajímaví jsou krásní. Co se týká prvního, nic není v dohledu, a to druhé se kvůli hladině hluku nedá zjistit. V rohu se u baru mačká skupinka lidí, všichni otočení do středu kruhu, který utvořili. Protlačím se, abych viděla. Andreas, narozeninový basista Andreas se vyfikl, stojí uprostřed a velkohubě něco vykládá, na sobě kozáckou uniformu, když mě uvidí, vytáhne šavli a vykřikne: „Daragája! Nejdražší! Na tebe jsem čekal! Po rusky choťja pogovorim!“ Ach, Andreas. Legrační Andreas. S tou svou vášní pro Rusy. Teď tady musí jeho přátelé skousnout sovětskou diskoklasiku. Modern talking, Viktor Zoj — a Andreas je šťastný. „Milyj! S dnom ražděnija! Mám pro tebe dárek.“ Vytáhnu tlustou knihu v rudých deskách, Leninův životopis, určitě to bude považovat přinejmenším za vtipné, nebo za skutečně skvělé. Nemohla jsem tu knihu na blešáku nechat. Zmocnila se mě tam zřejmě pochybná solidarita. Nebo snad melancholie. Nebo prostě jen pocit, že jsem teď větší než vožď, o němž jsem od nejútlejšího dětství uměla podrobně a zpaměti recitovat oslavné básně a prózu. A JÁ teď Lenina zachráním před zapomněním! JÁ! Dvě eura. Ovšemže jsem ani omylem neměla v úmyslu číst, co se v knize píše o soukromých detailech nebo o politických strategiích muže, který dokázal z ciziny provést proletářskou revoluci. Dlouho jsem přemýšlela, kterému nebožákovi knihu daruju, aby malý Lenin našel na stará kolena domov. Dárek nesmí nikdo zahodit. Byl by v bezpečí. Už nikdy by neležel v louži vedle všemožných krámů, starých klik a zapáchající pozůstalosti své doby. „Páni!“ vykřikne Andreas a jeho radost je skutečně nelíčená. „To je super! Právě chci začít s knihama v ruštině. Moc ti děkuju, spasiba. Pojď se se mnou napít. Dneska jsi můj special guest!“ prohlásí a táhne mě k baru. A tak jsem tu zase. Lidi se protlačují a prosmýkávají kolem nás, někdo stojí za mnou tak blízko, že na zádech cítím jeho pohlavní úd. To snad není pravda. Nedotýkej se mě tím! Nezbývá mi nic jiného než se přitisknout víc k tomu Andreasovu. To je aspoň přítel, i když taková blízkost je divná i s ním. Náš vztah je asexuální povahy. Alespoň z mé strany. „Moc mě těší, že z toho máš radost. Je to svědectví doby, vlastně kus mýho dětství. Musela jsem ve škole recitovat básničky o tom, jak je náš Vladimír Iljič skvělý a jak celá naše země s jásotem vyslovuje jeho jméno… Jakmile jsem tu knihu viděla, hned jsem pomyslela na tebe!“ Jsem ubohá lhářka. Pomyslela na tebe. Celé dny nemyslím na nic jiného než na tebe, šmoku, a ty tady nejsi. Můj Timur, který propadl v první třídě. Můj Timur, jehož máma byla pochopitelně zklamaná. Můj Timur, jehož máma ho připravovala na to, že bude chytrý chapec, a najednou se musel učit mluvit. Od začátku. Jako by byl jediné zaostalé dítě mezi normálními dětmi. A ostatní děti na něj civěly a smály se mu. A když ho posadili k pexesu, musel říkat strom, stůl, kočka, i když se chtěl vrátit ke stavebnici a dál stavět svoje hightech město. Timur, který chtěl v azyláku postavit z gramofonu detektor mimozemšťanů, Timur, jehož sousedka v lavici na každou jeho otázku reagovala mlčením, až jednou přece jen odpověděla: „Nemluv na mě, jsi hloupej,“ řekla. „Dvě vodky,“ poručí Andreas. „Potom ti ukážu, jak se má v tomhle kroji tancovat,“ řeknu. Má širokou bílou vyšívanou košili, rudé kalhoty zastrčené do rudých holínek, na hlavě papachu. „A objednej rovnou čtyři,“ říkám. „Dneska se nebudeme upejpat.“ Na tabuli na baru je bílou křídou napsáno: Na zdaróvje! Jste zvaní! Tahle ruská oslava ho přijde draho. „Tak co vy dva krasavci, dneska se do toho vopřete, co?“ utrousí tlustice. Bez takových poznámek se snad ani nedá existovat. Vy jste mi ale, s mladými koňmi se musí hezky pomalu, abych vás nakonec nemusela sbírat ze země — seznam je nekonečný. No a? Tak na to někdo doplatí a ty se můžeš dívat. To je přece paráda. Ale kdepak — hned vypustí varování. Dávejte si pozor! Jen si dávat pozor. Dodržovat pořádek, disciplínu, hlavně nevybočovat z řady, dělat všechno jako ostatní, například jako sousedi. Nechápu to. Je přece úplně jedno, co si o nás někdo myslí, například sousedi, hlavně že je člověk šťastnej. I kdyby ho nejvíc uspokojovalo, že nosí spoďáry na hlavě. Ruština má na to jen jedno úsloví. Nu, ty dajóš! A to znamená: Ty jsi vostrej. Ale je to vlastně povzbuzení, aby se to ještě trumflo. Kdybys tady byl ty, vodka by chutnala jinak. Po stepi, po tundře, po tajze a pohádce u kamen, po domově. Když jsi tady, jako by se to dalo přenést — všude, kde jsi, je domov. This is the rythm of the night… the night… oh yeah… Nádhera. Moje uši chtějí domů. „Co je ti? Tak pijem, nebo co?“ Andreas má v každé ruce skleničku a pohybem hlavy mi dává najevo, abych ten zahloubaný pohled zrušila a radši přistoupila k činu. „Kombinace vlevo vpravo? Na tvý zdraví, moj daragój! Za ljúbov!“ „Ano, na lásku,“ řekne smutně a ztěžka vydechne. Tak to už se naučil. Rusové bez smutku a patosu? Neexistuje. A uvnitř je vodka. „Hezká oslava, Andreasi. Líbí se mi, i ta muzika, ta je zvlášť krásná.“ „Když už, tak už,“ řekne a protočí panenky. Zase jedno úsloví. Andreasi, když už se o to tak snažíš, tak my Rusové nemluvíme ve frázích…“ Alkohol se chápe slova, brzy budu nepříjemná. „V ruštině vždycky všechno přesně uvážíš a snažíš se vyjádřit co nejosobněji,“ víčka mi těžknou víc a víc. „A naše přísloví, to jsou hotové básně. Dávej pozor, řeknu ti jedno od Někrasova o ruské ženě, to si zapamatuj pro svou Olgu. Opravdová ruská žena vejde do hořící chalupy a chytne tryskem prchajícího koně. Andreas se nebaví. Už zase říkám vy Němci, my Rusové. To jsem nechtěla. To ta vodka. A zoufalá bezmoc. Z bezmoci vykouzlit agresi. To mi jde dobře. „Promiň, prosím tě, nechtěla jsem nic takovýho vytahovat,“ omlouvám se. „Já vím, to už znám. Co mám říkat, je to pravda. V týhle zemi žijou samý šupáci. Po válce, kterou sami vyvolali, buď mlčí tak, jako by tenkrát byli rovnou Hitler osobně, anebo se chovají, jako by byli Hitler dodnes. Ale už dřív… Národní tanec je schuhplattler. To je matika rukou a nohou. À propos, kozáček. Tak mi ukaž, jak se tancuje.“ Vezme mě za ruku a táhne od baru. Tak hezky se tu sedělo. Odtáhne mě na taneční plochu, kde se divoce zmítají třicetiletí jednadvacátníci. „Počkej! Potřebujem tu správnou muziku,“ breptám. „Dýdžeji! Co folklór? Máš?“ „Nonono!“ Dýdžej se na mě podívá. „Neurážej mě, děvočka! Samo že mám!“ Aha, dýdžej je Rus. Vlastně se to dalo čekat. „Tak, Andreasi, watch and learn!“ Opřu si loket o dlaň druhé ruky, ukazovák podpírané ruky si přiložím ke tváři. „Teď bys měl kolem mě skákat, nejdřív do dřepu, pak ruce za záda, na podlahu a na střídačku vymršťovat nohy do vzduchu!“ Křičím příkazy a smysl pro rovnováhu mě přitom staví před těžký úkol. Andreas tu stojí jako prkno, zatímco se před ním kolébám do taktu jako pravá Aljonuška. Ale to už zpoza pultu vystřelí dýdžej, neudržel se už samým steskem po domově, a Andreasovi to předvádí. „Póť, póť, chlape, daváj!“ křičí na něj a máchá a šermuje rukama. Překlad Jana Zoubková   Vydává nakladatelství Odeon.