Je to jen vtip

Facebook v půlce ledna oznámil, že jeho němečtí uživatelé budou mít k dispozici jednu funkci navíc: největší sociální síť je bude ve spolupráci s mediální a fact-checkingovou společností Correctiv upozorňovat na falešné zprávy. Služba by se časem měla rozšířit i do dalších zemí, představitelé společnosti zatím hledají vhodné partnery, případně řeší podoby spolupráce.

Tlak na Marka Zuckerberga, aby se záplavou falešných zpráv na Facebooku něco udělal, je pochopitelný a po listopadovém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem zvlášť silný. Slovem roku 2016 se podle anket některých slovníků stala „post-pravda“, společenský stav, v němž už nesejde na faktech a na nich postavené logické argumentaci, nýbrž na pocitech a názorech na úplně cokoliv, včetně takové matematiky. Jako by celý rok i s jeho neoficiálním post-pravdivým sloganem chtěl podtrhnout, nový mluvčí Bílého domu Sean Spicer v pondělí odmítl tvrzení novinářů o návštěvnosti Trumpovy inaugurace, podpořená fotografiemi a fakty, ničím jiným než „alternativními“ fakty.

Není to ale poprvé, co Facebook plánuje označovat falešné zprávy. V polovině roku 2014 testoval označení [Satire] pro texty ze satirických webů, jako je The Onion nebo The Borowitz Report, jejichž českou obdobou byl například server Infobaden nebo katolické Tisíckráte. Často zcela zjevně falešné a občas úplně šílené zprávy totiž někteří lidé považovali za skutečné; mezi nimi i novináři, kteří je pouštěli do dalšího mediálního oběhu. Například když redaktor The Washington Post uvěřil, že Sarah Palinová bude pracovat v Al-Džazíře.

Na vině za smazání hranic mezi poctivou novinařinou a satirickým šklebem měl být sám Facebook. Už několik let představují sociální sítě hlavní platformu pro distribuci zpráv — a na nekonečné zdi vypadá každý příspěvek stejně, ať už jde o analytický článek z Foreign Affairs, zjevnou blbost z AZ247 nebo odkaz na osobní blog. Jelikož kvůli penězům z inzerce rozhoduje počet kliknutí, jsou i zavedené a respektované novinové značky nucené inzerovat svůj obsah mnohem dravěji než dříve. Stačí se podívat, čím plní svůj profil britský (od března 2016 pouze příznačně online) deník The Independent. Situace rozmazaných hranic a politiky clickbaitu tak představovala a představuje ideální živné prostředí pro lidovou satiru, konspirační teorie a tendenční, falešné zprávy.

Tento stav nicméně nenastal v roce 2016, ale minimálně o dva roky dříve. Proč se tedy mluví o post-pravdě až dnes? Hlavní argument by asi mohl znít, že parodické a falešné zprávy až do roku 2016 neměly tak velký mobilizační potenciál a ve středoevropském kontextu dokonce charakter bezpečnostní hrozby. Zároveň ale označení loňska jako začátku doby post-pravdivé zamlžuje skutečnost, že podmínky pro veřejný život, v němž už nezáleží na faktech, se začaly utvářet dříve — a i jinde než jen v kancelářích ruské rozvědky, hlavách americké a britské extrémní („alternativní“) pravice a peněženkách mladíků z makedonského města Veles.

Jak upozorňují v odlišném kontextu Stephen Marche v komentáři pro Los Angeles Times nebo Emily Nussbaumová v časopisu The New Yorker, i liberální část společnosti má „svůj post-pravdivý problém“ — je jím právě hypertrofovaná satira. Oba referují k americké televizní scéně, konkrétně k fenoménu late night show: podobně jako se pro velkou část uživatelů staly bránou do zpravodajství sociální sítě, tak se pro značný podíl především vzdělanějšího a liberálnějšího televizního diváctva staly zdrojem informací zábavné talk-show, jako je třeba i v Česku značně oblíbená Last Week Tonight with John Oliver, The Late Show with Stephen Colbert nebo komediální Saturday Night Live. Televizní pořady postavené na satirickém podtrhování absurdních výroků nebo legislativních kroků především republikánských a konzervativních osobností se sice jeví jako uvádění věcí na pravou míru, pořád je to ale komediální hra, v níž se jedna komunita může cítit lépe na úkor blbosti nějaké jiné, píše Marche. Společnost tak na sebe nemá nikdy možnost nahlédnout jako na rozporuplný, ale přece jenom celek.

Vzhledem k vysoké sledovanosti těchto pořadů na internetu, značnému počtu jejich sdílení na sociálních sítích či přítomnosti obdobných formátů i mimo americké stanice lze považovat podobné televizní programy, orientované přiznaně i nepřiznaně na liberály spíše levicového střihu, za součást internetové satiry. V Česku navíc, ať už kvůli absenci talentu, jako je John Oliver, malému trhu nebo produkční neschopnosti zdejších televizí, představují TV potravu poučeného a politického humoru chtivého občana – možná s Tondou Blaníkem —  snad výhradně. Společně se satirickými weby plnými zjevných absurdit, které nicméně stále spousta lidí nedokáže odhalit jako záměrnou mystifikaci a považuje je prostě za zprávy, a reflexem vytvářet u každé příležitosti memy tak vytvářejí komunikační prostředí, které je pro nezorientovaného pozorovatele co do fakticity rozmlžené stejnou měrou jako kalné vody Aeronetu a Parlamentních listů.

Stejně jako má smysl bojovat proti ruské dezinformační kampani — ponechme stranou debatu jakými prostředky — a upozorňovat na hoaxy, má smysl i reflexe přístupu k informacím a zprávám uvnitř liberální a levicové části společnosti. Může se to zdát absurdní, vždyť satira patří ke kulturnímu dědictví, je to řečová hra srozumitelná každému, kdo prošel základní školou. V tomto případě ale záleží, jakým směrem se satirické pomrkávání obrací.

Například týdeník Charlie Hebdo v sedmdesátých letech zveřejňoval na svých stránkách obrázky nahotinek — aby dokázal, jak absurdní pornografie je. Erotika se sarkastickým podtónem asi pobavila několik vědoucích levičáků, naštvala jednu z mála tehdejších editorek časopisu a určitě mátla spoustu čtenářů. Byla to satira obrácená dovnitř komunity, libůstka pro poučené a už přesvědčené — stejně jako konspirace a hoaxy.

Neznamená to, že satira a ironie jsou špatné, zlé a měly by být zrušeny; jen by měly mít určité místo, únosnou míru a pro některé snad i výstražná znamení. Jinými slovy, pravda je jinde — a navíc s ní poslední dobou nemůže soupeřit žádný satirik.