Jeden z mála
Brněnský kulturní živel Martin Reiner v roce 2014 zazářil hattrickem Magnesia Litera — Cena Josefa Škvoreckého — Kniha roku Lidových novin. Všechna ocenění získal za román Básník, který v sobě syntetizoval literární biografii, román a reportáž. V zásadě těžkomyslný námět se nepropadl do patosu díky podstatnému, ač možná nikoli nejnápadnějšímu elementu: humoru ve formě lehké nonšalance, s níž Reiner tak trochu světácky glosoval úskalí života Ivana Blatného. I Reinerova nová povídková kniha Jeden z miliónu potvrzuje, že pokud autor drží figuru lehkonohého tanečníka, je to dobré. Chce-li se však zahloubat, tak trochu si i zafilozofovat, snadno se zadýchá sentimentem.
Reiner je pečlivý stylista, jemuž vymyslet neotřelé přirovnání nepřipadá jako ztráta času. Ve všednodenních povídkových námětech tato kvalita vystupuje v popředí právě tehdy, když se autor nezdráhá být vtipný. A to je myšleno zcela bez ironie, protože v souboru jsou zdaleka nejlepší povídky čistě humoristické a psané s přímočarou radostí, ať je to příběh muže s „tváří Toma Cruise a tělem Jaroslava Marvana z Anděla na horách“, nebo útrapy vězeňského sboristy. Jejich anekdotická stavba vzdoruje případnému pokušení být nějak moc intelektuálně reflexivní, jak se tomu děje jinde. Je jistě dobře, když mají autoři vášeň pro příběhy, což se však stává velmi ošemetným ve chvíli, kdy se chtějí svěřovat čtenáři takovým způsobem, že z psavosti udělají téma celé povídky (nebo dokonce několika). Většinou jsou to pak právě ty, které navzdory jejich literární zaumnosti a sofistikovanosti čtenář zapomene jako první. Kromě vtipných a zaumných kusů však v souboru najdeme i povídky lehce dramatičtější, psychologizující a snad i závažné, načrtnuté přes dějinná dramata dvacátého století.
Například v úvodní „Gretě“ a posléze navazující „Matce a dceři“ není navzdory tomu, že dojde i na metodu „pevného objetí“ ultrakonzervativní psycholožky Prekopové, jasné, jak moc jde o humor a kdy o vážně míněnou katarzi. Zatímco „Greta“ strádá popisností, druhá klišé zklamaných ambicí v duelu matka—dcera rozvíjí dialogicky. Na to, aby vztah vyzněl mrazivě, je ohledáván z přílišného odstupu, příliš proklamativně, ploše. A příznačný matčin fialový přeliv situaci prostě neutáhne. V tematicky paralelním otcovsko-synovském „Ruském kaktusu“, který je prostoupen melancholií křehkého vztahu syna s otcem, který odešel do emigrace, je i přes svou dialogickou úspornost a zádumčivost psychologicky daleko jasnější. Balancování mezi jemnými emočními posuny je pro Reinera zrádné. Citovost má u něj potměšilou povahu a snadno se překulí v emoci spíše nežádoucí — například melancholie snadno sklouzne k sentimentu. Nejvýrazněji se tak děje v závěrečné „melancholické procházce“, kde se autor tak nějak vyznává Brnu, „svým“ autorům, tramvajím a dětství, až je z toho ve výsledku jen popisná „sentimentální projížďka“.
Reinerovy sentimenty jsou spojeny s blíže nezjistitelnou mírou autobiografičnosti, s níž autor snadno ztrácí odstup od látky. Příkladem budiž „Nejteplejší povídka“. I jen lehce zasvěcený čtenář pozná v Květošovi básníka Jiřího Kuběnu, svéráznou osobnost a patetického zasvětitele nejednoho mladého poety vstupujícího do literární arény v devadesátých letech. Jenže v Reinerově povídce se cenné osobní svědectví mění na potutelnost tematizující homoerotické vztahy. Povídka patří mezi ten zvláštní případ, kdy beletrizací námět spíše ztrácí, kdy se konkrétní rozmývá v naznačeném. Tady se neodehraje ono hospodské „vyprávěj — přeháněj“, tady se snad z ohleduplnosti či vzpomínkového optimismu (nebo zase ten sentiment?) stylisticky sice švihácky — ale mlží a pomrkává.
Současní spisovatelé — snad kromě autorů fantastiky a scifistů — příliš nevěří na žánry. Máme proto hodně prozaiků, leč vytratili se specialisté na psychologickou, historickou nebo právě humoristickou literaturu. Čest výjimkám, ale pokud přece jen k někomu ze zmíněných nálepek něco přilne, většinou se jedná o producenty myšlenkově nevýbojného a literárně nezajímavého čtiva. Přitom navzdory uvedeným výtkám Jeden z miliónu v tomto představuje výjimku a rozhodně dobrou alternativu literárnímu kopírování filmové troškovské stopy vyznačující se jakousi vytlemeností živenou myšlenkovými stereotypy.
Martin Reiner: Jeden z miliónu, Větrné mlýny, Brno 2016