S Baťou v džungli
Zatímco v rodné zemi komunisté budovali diktaturu, stavěl Jan Antonín Baťa v brazilské džungli nové Zlíny. Ideál nadšeného baťováka s pevně naplánovaným životem dostává na novém kontinentu úplně jiné rozměry a boj s chaosem nikdy nekončí. V románu se Jan Antonín snaží posmrtně vyprávět svůj příběh tak, jak ho prožil on, a ne jak ho líčila komunistická propaganda a její historikové. Vzpomíná na své nejbližší spolupracovníky a rádce, na vyhrané i prohrané bitvy, a nehodlá ze světa zmizet, dokud nenajde spravedlnost.
22./III. 1962
na cestě Jetem do Ameriky
Drahá stařenko,
Vaša Maja opravdu zasluhuje vynadání, až by ju uši brněly. — Už neví, co by dělala samú roztopáčnosťú. Vymyslela si toho tolik, že na stará kolena ještě začala vyrábět z mléka své farmy brynzu. — Kdysi před 15 rokama si zmyslela, že bych jí měl koupit krávu. No, na kopci nad nama je pastviny dost, tož dobrá. — Hrom do toho, moc jsem si toho nevšímal, ale když jsem se tam onehdy podíval, jak tam měla zvěrolékařa, tož toho má asi 60 kusů, nebo co. — Včil si vymyslela, že lucerka je dobrá kravám na mléko. Tož hurá, sadí trávu, tu lucerku, tady se jmenuje alfalfa. A to furt sglíňá a furt vymýšlá, co by ještě mohla dělat.
Vstává ráno o půl šesté a snídání vaří a potom běhá po kravách a po zahradě a po lucerce a po ovocných stromech a po kafé — má toho asi 20 000 stromků a tento rok to má tak obsypané, že se jí celé veliké haluze, třeba na jedné i 5 kilo téch „střešní“ kafových, jak těm bobulám tady říkají, celé haluze lámou a tož div neplače a nadává kde komu. — Lítá jak drak a honí kde koho, i mne… když se dám. — A tak se jí to stalo i s tou rukou. — Hnala se jak poplašená, v obou rukách tác s nádobím, dolů se schodů. — No pravda, není jí ani dvacet, ani třicet, ani čtyřicet a ani padesát. — Už je jí šedesát, nebo brzo bude. No šak mně je víc. — Ale přes tác ida po schodech dolů se člověk pod nohy moc nedívá a župan dlouhý, a tož sebou řízla, že se barák zatřásl. — Zábradlí tam je, že by udrželo i toho velikého býka, co si pořídila (a já zaplatil). Deset lidí chodilo v baráku sem a tam, Hela, Lída, Dolores, Jano, já, Rosa a Teresa a Tica, ale to nemože říct: na, vem to dolů, já su stará paní, já půjdu podle zábradlí… to ne. — To musí ona a má nohy už gramlavé a ten dlouhý župan, a tož jak to može dopadnút. A říkám jí to furt, ale tož sa hádá, že ona se do starého železa nenechá hodit.
Poskakoval jsem tenkrát kolem ní jak opica na brúsku a tehdy jsem poprvé viděl, co věcí má moja Maja na starosti. Když nemohla jednou rukou nic dělat, musel jsem všechno vyřizovat já. A dělal jsem to rád. Moc rád. Těšilo mě, že ji mám, že jsme pořád spolu, že naše děcka mají už svoje děcka, Editka dokonce pět harantů, přestože je na tom s těmi svými zatracenými klouby tak špatně. Pěkně se nám to rozrostlo a zakořenilo v té brazilské půdě, kde se všechno jakoby rodí a odehrává rychleji a všechno je pořád tak zvláštně svěží a mladé, jako Maja.Jan Antonín Baťa v roce 1938, foto: archiv 14l15 Baťova institutu
Co jsem to ale stařence skutečně psal? Co jsme jí to vlastně hergot všichni psali? Tou naší moravštinou, kterou jsme pomalu, ale jistě zapomínali a začali míchat s portugalštinou? To naše bodré plácání, jak je všechno dobré, lepší a nejlepší a dokonce veselé? Ty moje rýmovánky, že naše malá Augusta roste jako kapusta. Možná, že jsme ty dopisy psali sami sobě. Bylo to takové naše osobní zaklínání posílané stařence Gerbecové, aby mu požehnala tím, že si ho přečetla. Chtěli jsme být přesně takoví jako v dopisech. Bez tíhy pochybností, bez starostí. Rozverní pokračovatelé rodu. Naše životy měly být příběhy z těch dopisů. Příběhy o tom, jak sebou Maja řízla a sjela po zadnici dolů z točitého schodiště. Stařence už jsem ale nenapsal, že to bylo kvůli mně. Maja mi nesla na tom tácu snídani do postele, protože chtěla, abych odpočíval, abych nerajdal po schodech sem a tam, aby se náhodou moc nerozbušilo moje náladové srdce, abych si v klidu přispal a snídal jako král. Nechtěla, aby mi snídani nosila služebná. Chtěla ji přinést sama, protože ji sama taky přichystala. A už jsem nenapsal ani slovo o tom, že pak měla na zádech a na nohách a všude možně i nemožně modřiny, které pak přes fialovou a zelenou přešly až do černé. A jak nás to všechny vylekalo. Došlo nám, jak je ta naše herdek Maja vlastně křehoučká a zranitelná. Jak stačí jedno hloupé přišlápnutí županu a všechno je najednou jinak. Mohla sebou říznout tak, že by už nikdy nemusela vstát. Tahle představa mě skutečně vyděsila. Proto jsem se na Maju tak zlobil. Dala mi tím svým velkolepým žuchnutím pocítit, co bych cítil bez ní. Tehdy jsem si všelicos začal vyčítat. Hlavně to, že jsem se víc nenaučil od Hugo Vavrečky znát lidi. Ten chlap do nich viděl líp jak nějaký psycholog. Chtěl mě to naučit, ale já jsem to v duchu odmávnul s tím, že na to není čas, že já chci dělat z lidí lepší lidi a že na to nepotřebuju znát jejich špatné stránky. Nechtěl jsem znát jejich pohnutky, nechtěl jsem myslet na to, jak jsou hrabiví, urážliví a jak je snadné se dotknout jejich malé dušičky už jen tím, že člověk přemýšlí jinak než oni. Netoužil jsem poznávat jejich závisti a to, jak se cítí ušlápnutí. Nezajímalo mě to. Zajímal mě skutečný charakter člověka. A věřil jsem, že je dobrý, nebo že se z něj dá vykřesat to dobré, že se podstata člověka dá vypulírovat prací na zdravé, zářivé jádro. V jakémsi projevu ještě před válkou jsem prohlašoval, že „náš úspěch je v československém člověku, že jsme z něho vytřískali toho skleslého ustrašence skrčeného za kamny, udělali jsme z něho světoobčana, člověka, co se nebojí lidí a světa, je si vědom toho, co dokáže, protože to dokázat chce“. Jestli bych něco ze svého života chtěl změnit, tak jedině to, jak jsem toho o lidech věděl tak málo. Měl jsem si naplánovat, že mám víc poznávat lidi, to, jací jsou doopravdy, a ne jací jsou v mé hlavě. Možná i proto se pořád nemůžu odhodlat odejít. Teď totiž lidi můžu pozorovat a poznávat mnohem víc, než když jsem žil. Teď je můžu špehovat, můžu za nimi, kam chci, kdy chci a jakým chci způsobem. Můžu je konečně odhadnout správně. Kdybych tak tenkrát, ještě před válkou, dokázal prohlédnout třeba Jiřího Udržala. Právě z něho jsem udělal světoobčana! Z člověka, který mi to pak nejvíc zavařil. Donášel na mě celou dobu komunistům a kdoví komu ještě a přitom se tvářil jako moje pravá ruka. Prý ho znechutil můj plán na osidlování Patagonie! Pak mu nestačilo, že poskytl Národnímu soudu falešné dokumenty a lži, dokonce se ještě odvážil přijet do Brazílie a vyhrožovat mým spolupracovníkům a sbírat od nich prohlášení proti mně. Udržal, ten lidi dokonale chápal! Věděl, že někteří chtějí po válce zoufale domů, a tak jejich slabosti využil a pohrozil jim, že bez podpisu na jeho listině a prohlášení, že jsem jim bránil přispívat na československý odboj, se nikdy domů nepodívají. Moc dobře chápal, že dopisy, které exulanti píšou domů, plné úspěchů a dobré nálady, jsou jenom toužebná volání o pomoc psaná jazykem optimistických lží. Udržal uměl najít u každého Achillovu patu. Dostával za to od komunistické rozvědky sedm set dolarů měsíčně (viděl jsem to v jednom dokumentu, který o mně natočili). A já si celou dobu myslel, že je to jenom ambiciózní mladý muž. Trochu výstřední a trochu hádavý, ale ta jeho soutěživá nátura se mi líbila. Byl to světák, uměl jazyky a uměl se chovat, a to se mi taky líbilo. Ve společnosti se pohyboval, jako by se narodil v královském paláci, a byl stejně zdravě sebevědomý. A já nepoznal, že je to svině. Nedokázal jsem to poznat ani u spousty jiných lidí. Kdybych tenkrát psal popravdě stařence Gerbecové o tom, že jsem zoufalý, že se cítím podvedený a pošpiněný, na pokraji naprostého kolapsu, že mám nemocné srdce a jsem na tom špatně i s penězi, možná bych skutečně uviděl všechno tak, jak je. Jenže já jsem si celý život myslel, že je lepší dívat se dopředu, s hlavou hrdě vztyčenou, a bradou rozrážet všechnu nepřízeň osudu. Bylo zle, tož co! Nevadí! Jedeme dál. Hlavní byly plány. Plány a další plány. Dokázal jsem se plánováním oblbnout tak, že jsem neviděl, co se skutečně děje. Že lidi jsou zlí a podlí a že od nich mám čekat jen to nejhorší. Že Udržal není jenom ambiciózní, ale taky chorobně závistivý. Ale kam bych přišel, kdybych si to připouštěl? Byl bych na tom líp? Ulevilo by mi, že jsem to chápal? Přestává být skutečnost méně hrozná, když chápeme, že je hrozná? Bylo by vlastně k něčemu vidět věci takové, jaké jsou? Mohl bych pak plánovat ještě něco dalšího? Nebo by mě to úplně srazilo na kolena a už bych se nikdy nezvedl?Markéta Pilátová, foto: archiv Hosta
Hugo Vavrečka mi ale říkával, že nic není jenom černé nebo bílé, že člověk, to je směs všech možných věcí. Těch zlých i těch dobrých. Jenže mně to připadalo zpátečnické a nemoderní. Dekadentní. Jak nějaká kapitola z depresivního ruského románu. Ale jak jsem psal dopisy stařence Gerbecové, začal jsem cítit, že právě tyhle dopisy z Brazílie jsou mým největším románem. Přestože jsem v nich nepsal pravdu. Nebo právě proto? Jsou tedy romány dobré právě proto, že nejsou jednoznačné ani upřímné, a stejně nám ukazují, jak se věci mají doopravdy? V těch dopisech o nás bylo všechno, jak mělo být. Já i Maja, Lída i Jenda jsme jí psali často a vždycky se to v těch psaních hemžilo dětmi, jejich lumpárnami, jejich osýpkami, chřipkami, neštovicemi a rýmičkami, cestováním po světě lodí i létadly, hospodářstvím, popisy krás Brazílie, jejím rozmachem a úspěchy. A všichni jsme se snažili, aby v nich nebylo ani slova stýskání, žádné slzy a naříkání, jen naše dílo, naše rozrůstající se kořeny a naše síla. A vím, že i ona, stejně jako my, chápala, že pod tím vším je ještě jeden dopis psaný neviditelným inkoustem. Jedno zoufalé volání po jejím kmínovém chlebu, po čerstvém másle a tlustě namazaném krajíci. Po mlžných ránech kolem Moravy. Po Bahňáku v Otrokovicích. Po kopcích kolem Zlína. Po Valachách. A po Lesním hřbitově. Protože já i Maja jsme chtěli ležet tam. Nelíbila se nám představa, že se nám kosti rozpadají příliš rychle, v příliš kypré, tropické hlíně. A věděli jsme, že to tak ale bude. A nepsali jsme o tom. A přece to křičelo z každého písmena. A my psali jen sem tam něco, něco málo z pochyb jsme nechali uniknout. Taková malá statečná povzdechnutí. „Jinak je náš život docela zajímavý, i když bychom docela dobře snesli nějaké podstatné zlepšení celkové. Maja má v Batatubě jenom Lídu, a někdy ju to tak sebere, že se v posteli rozplače. Není to ale často. Ona je rozumná žena a umí brát věci, jak jsou. Nepíšeme, stařenko, o věcech citových. Považujeme to za zbytečné rozdírání, protože se na tom, co se stalo, nedá nic změniti. Je to pokračování života.“ A tak jsme o tom pokračování života posílali stařence fotočky, celá alba fotoček, a někdy se stalo, že jsem jí poslal fotočky stejné, jako jí poslala Maja a pak ještě Lída. Na všech se usmíváme, jsme spolu, je nás hodně a věříme, že skutečnost, ať je, jaká chce, není tak hrozná. Ale místo fotoček všichni toužíme po rodinných filmech, na kterých jsou naše děti a cesta kolem světa a továrna. A ještě jednu věc mi vštěpoval před odjezdem z republiky Hugo Vavrečka. Chtěl, abych si uvědomil, že v cizině je člověk najednou nic. A zejména za války. Každý propuštěný zločinec bude v cizí zemi znamenat víc než přivandrovalec, uvědomte si to, Šéfe. Čím dřív, tím líp. A zvykněte si na to a nenechte se tím vyvést z míry. Já nad takovými radami ale jen máchnul tou svou velkou paprčou. Byl jsem přece světoobčan, tak jakýpak cizinec! Řeči jsem uměl dokonale a přijel jsem ty nové země zvelebovat. To, že žádný cizinec neumí řeči dokonale, jsem ve své hlouposti nevěděl, a že země většinou nestojí o to, aby je zvelebovali cizinci, tak to už mě vůbec při tom všem elánu nenapadlo. Hugo Vavrečka ve mně měl mizerného studenta diplomacie a dokonalé exulantské jelito. Vydává nakladatelství Torst.