Jak se u nás daří strachu

Horor v Čechách nemá v podstatě žádnou domácí tradici a například v tradičních cenách Akademie science fiction a fantasy jsou hororové položky schované v sekci „fantasy“ coby páté kolo u vozu, s kterým nikdo nepočítá. Jediný zahraniční autor, který se u nás stal skutečně hvězdou, je Stephen King a i takové hvězdy jako Dan Simmons, Clive Barker nebo James Herbert v podstatě zapadly nebo nedokázaly překročit hranice spisovatelů pro hrstku nadšených fajnšmekrů (což se týká i relativně oblíbeného Lovecrafta). A nepomáhá ani mediální synergie, která tak nakopla komiksový boom — filmové horory v českých kinech totiž stojí dlouhodobě s prominutím za pendrek a představují degenerovanou formu žánru, nudnou a prostoduchou zábavu pro mládež, postavenou na troše krve a sexu v mezích středostavovské morálky (horor, který snese přísnější měřítka, se za posledních pět let objevil v kinech mimo festivaly a ojedinělé projekce snad jediný — It Follows aka Neutečeš).

Ovšem právě minulý rok — a několik starších vlaštovek jako například pokus nakladatelství Argo dostat na český trh Johna Ajvida Lindqvista (Ať vejde ten pravý) — ukázal, že situace se mění. Krom již zmíněných titulů se objevil například výbor z povídek R. E. Howarda spojených s mýtem Cthulhu, Volvox Globator pokračuje v dokazování, že evoluce žánru neprobíhala jen ve skocích Poe — Lovecraft — King, Jack Ketchum, proslavený svým vzteklým, sociálně angažovaným přístupem, se uchytil v nakladatelství Maťa a Knižní klub nabídl jak zajímavý finský příspěvek k žánru (Marko Hautala, Bába motyka), tak ochutnávku současného amerického hororového románu (Paul Tremblay, Hlava plná přízraků). A nutno říct, že na několik knih se ještě nedostalo, například na třetí svazek populárních antologií mapujících moderní lovecraftovský horor Černá křídla Cthulhu. A ano, vyšel i nějaký ten King, ale upřímně, vedle mnoha výše uvedených knih hrál druhé housle.

Horor sice pořád není kdovíjak komerčně úspěšný a domácí autoři k němu přistupují vyloženě opatrně, často s maskováním v podobě označení, jako je „temný thriller“ či „příběh ve stylu Stephena Kinga“, aby se vyhnuli přímému spojení s opovrhovaným žánrem (v čele snažení je Pavel Renčín, ale horor se jakýmisi zadními vrátky velice často vplíží i do ultimátních military sci-fi Roberta Fabiana, jinak velkého fanouška ságy o Vetřelcích), ale již se viditelně zbavuje nálepky čehosi obskurního. A pro některé autory se, díky svému většímu propojení s „reálným světem“, než jaké nabízí ostatní fantastické žánry, stává vhodným nástrojem, jak vlastně oslovit širší publikum — pokud jej tedy dokážou přesvědčit, že se vlastně o žádný horor nejedná.

Nabízí se otázka, co za vzestupem žánru stojí. Ano, jistě, dorostla generace, která už nevyrůstala jen na mayovkách a Asimovovi, ale to samo o sobě nestačí. Dost možná je na vině skutečnost, že horor je navzdory nelichotivé pověsti, založené často na filmové produkci (viz výše), výsostně podvratný a průkopnický žánr. Byl to horor, kdo stvořil tzv. final girl, reflektoval obavy lidstva z přírody i vědy, prolamoval tabu a trhal na kusy americký sen o spokojených předměstích, kde se nemůže dít nic zlého, ukázal odlidštění způsobené válečnými traumaty, rasismem i konzumem (první zombie příběhy). A výrazově? V klasických hororech studia Universal se uplatnily vlivy evropského expresionismu, s nímž, respektive s pocitem člověka hledícího do propasti iracionality, bychom mohli propojit i už skoro klasika Lovecrafta. A současná společnost rozhodně v tenzi je, lidé jsou na strach a jeho analýzu citlivější než kdy dřív. Podívejme se třeba na Strach slovenského spisovatele Jozefa Kariky. Je to román o monstru požírajícím děti, nebo o monstru vytěsnění historie a zamlčování těžkých traumat, neschopnosti postavit se jim čelem, která svazuje nikoliv pouze jednotlivce, ale doslova celou společnost?

Právě Karika přitom ukazuje ještě druhou věc — střední Evropa pomalu nachází svůj vlastní hororový narativ. Zdejší původní horor již není pouze napodobováním západních vzorů nebo citacemi konkrétních děl. A odmítá přejímat obraz „Východu“ coby místa, kde se dějí ty ošklivé věci hloupým mladistvým turistům (pokud si myslíte, že za to může jen Hostel Eliho Rotha, dohledejte si prosím balkánskou povídku Clivea Barkera Města v horách!). Karikovy romány jsou důsledně ukotveny v místě svého vzniku (až po takové drobnosti, jako je rytmizace textu nejnovějšího románu podle písničky skupiny Zrní). Podobnou cestou se vydal i zmíněný Pavel Renčín v románu Vězněná, který mapuje temná období dějin našeho pohraničí a jeho folklór.

S ohlédnutím na rostoucí počet překladových hororů, ale i na aktivity mladých filmařů, kteří se od obskurních festivalů typu Bloody Xmas dostali k projektům jako Nenasytná Tiffany, se tak dá očekávat, že se začnou čím dál víc objevovat i domácí autoři. Je to paradoxní situace — žánrový fanoušek se má na co těšit. Ovšem vzhledem k tomu, co nárůst hororu a jeho témat vypovídá o naší společnosti, je to třeba brát i jako varování. Ostatně v těch byl horor vždy silný.