Jidáš

„Buďte tak laskav a pojďte dál. Na konci zahněte doprava. Kráčejte prosím ke světlu, tak se dostanete až ke mně,“ ozval se z hloubi domu starý mužský hlas. Byl hluboký, lehce pobavený, jako by mluvčí příchod hosta právě v tuhle chvíli předvídal a teď se těšil z toho, že se jeho očekávání splnilo. Domovní dveře nebyly zamčené.

Hned u vchodu Šmuel zakopl, předpokládal totiž, že schod za dveřmi povede nahoru a ne dolů. Žádný schod tam vlastně nebyl, místo něj tu stála rozvrzaná dřevěná stolička. Ve chvíli, kdy návštěvníkova noha stanula na jejím kraji, stolička se zvedla jako páka a toho, kdo se o ni svou vahou opřel, se pokusila shodit. Před ošklivým pádem zachránil Šmuela spěch, protože v okamžiku, kdy se pod ním stolička zvrhla, přistával už velkým skokem na kamenné podlaze a jeho kučeravá hlava pospíchala vpřed a svého majitele táhla za sebou do útrob chodby, kde panovala téměř naprostá tma, protože všechny do ní ústící dveře byly zavřené.

Šmuelovo čelo si proráželo cestu jako hlava novorozence, která se dere porodními cestami ven, a jak pronikal hlouběji do domu, sílil v něm pocit, že podlaha pod jeho nohama není rovná, ale lehce se svažuje: jako by se nejednalo o temnou chodbu, ale o vyschlé řečiště. Jeho nos zachytil příjemnou vůni čerstvě vypraného prádla, saponátu a páry stoupající ze žehličky.

Chodba se na konci rozdělovala a odbočovalo z ní kratší rameno, z jehož konce se linulo světlo, které Šmuelovi při vstupu do domu sliboval pobavený hlas. Zavedlo mladíka do příjemně vyhřáté knihovny s vysokým stropem, pevně zavřenými okenicemi a roztopenými naftovými kamínky, v nichž přívětivě plápolal namodralý plamínek. Jediné elektrické světlo vydávala stolní lampa sehnutá nad hromadou knih a papírů, která jako by se rozhodla osvětlovat právě tyto knihy a zbytek místnosti ponechat v šeru.

Vzadu, mimo kruh hřejivého světla, mezi dvěma kovovými vozíky prohýbajícími se pod nákladem knih, složek, šanonů a tlustých sešitů, seděl stařec a telefonoval. Přes ramena měl přehozen vlněný pléd jako modlitební šál. Byl to nehezký, vysoký a rozložitý, zkroucený muž s hrbem, nosem ostrým jako zobák a bradou zahnutou tak, že připomínala kosu. Z hlavy mu jako stříbřitý vodopád splývala záplava téměř žensky jemných šedých vlasů a zahalovala mu zátylek. Oči se skrývaly pod klenutým, huňatým stařeckým obočím, které vypadalo jako pokryté jinovatkou. I jeho hustý einsteinovský knírek se podobal kupičce sněhu. Aniž přestal hovořit, probodl muž návštěvníka bystrým pohledem. Ostrou bradu měl nakloněnou k levému rameni a levé oko přivřené, zatímco to pravé — modré, kulaté a téměř nepřirozeně veliké — naopak doširoka otevřené. To všechno dohromady budilo dojem, že na mladíka potměšile, pobaveně pomrkává nebo si ho jízlivě a kriticky měří, jako by ho okamžitě prokoukl a bylo mu jasné, co má za lubem. Po chvilce přestal hosta provrtávat pohledem, pokývnutím hlavy naznačil, že o jeho přítomnosti ví, a pak od něj odvrátil zrak. Přitom se ani na chvíli nepřestal dohadovat po telefonu:

„Ten, kdo je neustále nedůvěřivý, kdo všechny podezírá ze lži a jehož život sestává jen z nekonečného kličkování mezi nástrahami — omluv mě na okamžik, je tu nějaký poslíček, nebo možná řemeslník, kterého jsem si neobjednal.“ S tím přikryl sluchátko rukou, jejíž prsty ve světle lampičky zrůžověly a téměř zprůsvitněly, takže vypadaly jako prsty ducha. Pak se mu tvář, připomínající hrubou kůru olivovníku, náhle rozjasnila a pod hustým bílým knírem se na okamžik objevil rošťácký úsměv, jako by se mu povedlo si z návštěvníka vystřelit a ten si toho ještě ani nevšiml.

„Posaďte se. Tady. Počkejte.“

Pak sňal dlaň ze sluchátka a pokračoval, hlavu s bílou hřívou stále skloněnou k levému rameni:

„Pronásledovaný člověk, ať už trpí proto, že sám udělal ze všech pronásledovatele, nebo že svou ubohou fantazii zaplnil celou armádou nepřátel, takový člověk je nejen politováníhodný, ale navíc i morálně pokřivený: samotné potěšení z toho, že je člověk pronásledován, svědčí o jeho bezcharakternosti. Mimochodem, je jen přirozené, že někoho takového postihne utrpení, samota, nehody a nemoci mnohem spíš než jiné — tedy nás. Kdo je podezřívavý, sám přitahuje neštěstí. Tak jako kyselina rozežírá nádobu, stravuje podezřívavost toho, kdo jí trpí: ve dne v noci se střežit lidí, bez ustání spřádat plány, jak odvrátit nejrůznější komploty a spiknutí, jaký úskok použít, aby člověk už zdálky zvětřil nastraženou síť — to vše je v Talmudu považováno za avot nezikin neboli primární druhy škod — tedy škody, z nichž vznikají další škody. A právě ony zapříčiní, že člověk sejde ze světa. Buď tak laskav a měj ještě chviličku strpení…“

Amos Oz, foto: Michiel Hendryckx

Mrtvolnými prsty znovu zakryl sluchátko a ironickým, okoralým a trochu nakřáplým hlasem tiše oslovil Šmuela: „Ještě okamžik, prosím. Můžete zatím poslouchat, co říkám. I když mladík jako vy jistě žije na docela jiné planetě, nemám pravdu?“

Aniž počkal na odpověď, sundal dlaň ze sluchátka a pokračoval ve svém kázání:

„Na druhou stranu podezření, že je člověk pronásledován, ba dokonce ani nenávist vůči celému lidskému druhu nejsou zdaleka tak zhoubné jako láska k lidstvu, která čpí prastarým pachem potoků krve. Planá nenávist není podle mého názoru zdaleka tak hrozná jako planá láska: milovníci lidstva, rytíři bojující za nápravu světa, ti, kteří nás generaci za generací přicházejí spasit a není před nimi úniku, ti všichni nejsou v podstatě ničím jiným než… No dobře. Dobře. Máš pravdu. To už odbíháme. Však se ještě dostaneme k tomu, abychom si vyjasnili různé druhy spásy a útěchy, teď se mi tu ale zhmotnil rozcuchaný mladík s plnovousem jako jeskynní muž, na sobě má vojenský kabát a nejspíš i vojenské boty. Možná mě přišel naverbovat. Udělejme tu tedy pauzu, jistě se k tomu všemu zase brzy vrátíme. Opět si pohovoříme, příteli, určitě, na to vezměte jed. Co by takoví jako my také dělali jiného? Lovili velryby? Sváděli královnu ze Sáby? Mimochodem, pokud jde o královnu ze Sáby, měl bych soukromý antiromantický a v podstatě nepřijatelný výklad verše ‚láska přikrývá všechna přestoupení‘. A při verši ‚lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví‘ se mi zase vždycky vybaví zvuk hasičské sirény věstící pohromu. Pozdravuj prosím drahou Žeňu, obejmi ji a dej jí za mě políbení, ale udělej to po mém způsobu, ne tak upjatě, jak to děláš ty. Řekni jí, že zář její tváře mi velice schází. Ne, ne zář tvé tváře, můj drahý, tvoje tvář je ztracený případ. Ano, na shledanou zase někdy. Ne, kdy se vrátí Atalja, to nevím. Žije si po svém a já také. Ano. Na shledanou. Děkuji. Tak jest. Jak říkáš, kéž by.“

Nato se obrátil ke Šmuelovi, který se mezitím po chvilce váhání opatrně posadil do proutěného křesílka, poněkud vratkého, jak zjistil, když se pod váhou jeho rozložitého těla zakymácelo. „Wald!“ vyhrkl náhle muž velice nahlas.

„Prosím?“

„Wald! Wald! Jmenuji se Wald! A co vy jste zač? Průkopník? Kibucník? Zavítal jste k nám rovnou z galilejských výšin? Nebo jste snad přišel zdola, z Negevské pouště?“

„Jsem odtud, z Jeruzaléma, vlastně jsem z Haify, ale studuji tady. Tedy nestuduji, ale studoval jsem. Doteď.“

„Můj mladý příteli, buďte tak laskav a povězte mi: studujete nebo ne? Jste z Haify nebo z Jeruzaléma? Z humna nebo vinařského lisu?“

„Promiňte, hned to vysvětlím.“

„A kromě toho jste, doufám, kladný hrdina. Že ano? Vzdělaný? Pokrokový? Berete se za nápravu světa a nastolení morálky a spravedlnosti? Ideofil-idealista, jako všichni vám podobní, není-liž pravda? Tak spusťte a odhalte své záměry, není nad vhodně pronesené slovo, jak praví kniha Přísloví,“ prohlásil a trpělivě čekal na odpověď — hlavu nakloněnou k levému rameni, jedno oko přivřené, druhé doširoka otevřené — jako někdo, kdo odevzdaně vyčkává, až se zvedne opona a začne představení, do něhož nevkládá valné naděje, a ví, že mu nezbude než trpně sledovat, co všechno si postavy na scéně vzájemně provedou: jak nechají jedna druhou klesnout až na dno, pokud malost a ubohost nějaké dno mají, a jakým způsobem na sebe každá z nich přivolá neštěstí číhající pouze na ni.

Šmuel se tedy představil znovu, a tentokrát si dal záležet — sdělil své jméno a příjmení, ne, pokud ví, spisovatel Šalom Aš není jeho příbuzný, pochází z rodiny úředníků a zeměměřičů, z Haify, a studuje, vlastně studoval tady v Jeruzalémě historii a religionistiku, přestože není věřící, to ani náhodou, spíš naopak, ale právě postava Ježíše Nazaretského ho jaksi… a také Jidáše Iškariotského… duchovní svět chrámových kněží a farizejů, kteří Ježíše odmítli, a to, jak se pohled Židů na Ježíše rychle změnil a z pronásledovaného se stal symbol pronásledovatele a útlaku… On sám v tom spatřuje jakousi paralelu s osudy velkých osobností posledních generací usilujících o nápravu společnosti… Dobře, to je na poněkud delší povídání, doufá, že neruší, přichází totiž ohledně inzerátu týkajícího se nabídky práce, který náhodou zahlédl na nástěnce v Kaplanově budově. U vchodu do menzy.

Při těchto slovech se stařec náhle napřímil, jak jen mu ochrnutí dovolilo, kostkovaný vlněný pléd shodil na zem, zvedl se ze židle, několika složitými pohyby natočil horní polovinu těla, oběma rukama se vší silou pevně chytil opěrek a v podivném úhlu zůstal stát. Bylo patrné, že váha jeho těla nespočívá na nohou, nýbrž výhradně na svalech silných paží pevně svírajících židli. Berlí opřených o roh stolu se ani nedotkl. Měl sílu, byl ohnutý a hrbatý, ale vysoký, hlavou se málem dotýkal nízko visícího lustru, jeho pokroucená postava připomínala kmen starého olivovníku. Tělo měl ohromné a strnulé a uši veliké, ale díky bílé hřívě spadající až na krk, díky obočí, jež připomínalo kupičky sněhu, a hustému, zářivě bílému kníru působil téměř majestátně. Když se oči obou na kratičký okamžik setkaly, zaskočilo Šmuela, že ačkoli starcův hlas zněl ironicky a pobaveně, jeho modré, zamžené oči působily ztrápeně.

Muž se dlaněmi opřel o desku psacího stolu, znovu přenesl celou váhu těla na paže a začal se pomaličku, s velikým úsilím posouvat podél stolu. Podobal se chobotnici, která se ocitla na souši a teď se snaží slézt po šikmém břehu zpátky do vody. Na pažích se dovlekl z křesla kolem celého stolu až k polstrovanému proutěnému lehátku, jakémusi divanu, který na něj čekal pod oknem. Pak zahájil složitou sérii pohybů — ohýbal se a shýbal, dlaněmi si postupně hledal různé opěrné body, až se mu podařilo uložit velké tělo do lehátka. Hned vzápětí se ozval jeho řezavý, posměšný hlas:

„Á! Inzerát. Jistě, ten inzerát! Ukvapeně jsem si říkal… ale to je vlastně mezi vámi a ní. Já o jejích tajnostech nic netuším. Nemám nic proti tomu, abyste tu po libosti poseděl a počkal. Jaký poklad to tam skrýváte? Myslím pod těmi vousy. Ale prosím vás, vždyť jsem jen žertoval. Já si teď s dovolením trochu zdřímnu. Jak vidíte, trpím degenerativní chorobou. Jsem sešlý. Ale nikam už sejít nesvedu. Tak se prosím posaďte, jen se neostýchejte, u mě vám nic zlého nehrozí, posaďte se, můžete si třeba vybrat nějakou knihu a číst si, než se vrátí, pokud si tedy nechcete také zdřímnout. Zatím si sedněte. No tak.“

S tím se odmlčel. Nejspíš skutečně zavřel oči. Natažený na lehátku a zabalený v kostkované vlněné dece, jež tam na něj čekala a podobala se plédu, který nechal u židle, vypadal jako obří kukla bource morušového. Nezřetelný obrys jeho postavy se okamžitě proměnil v nehybný horský hřeben.

Šmuela poněkud zaskočilo, když ho stařec opakovaně vybízel, aby se posadil, stačil by mu totiž i letmý pohled, aby se přesvědčil, že návštěvník celou dobu sedí na místě a ani jednou nevstal. Na stěně proti psacímu stolu, mezi řadami polic s knihami, visel mírně nakřivo kalendář s obrazem Reuvena Rubina, na němž bylo vidět údolí, kopce, olivovníky, zříceninu a klikatící se horskou stezku. Šmuel náhle pocítil neodolatelné nutkání vstát a dojít kalendář narovnat. Potom se znovu posadil. Pan Wald byl potichu, možná dřímal a neviděl to. A možná se jeho oči pod hustým bílým obočím ještě úplně nezavřely, Šmuelovo počínání sledoval a schvaloval je, a proto je přešel mlčením.

Objevila se ve dveřích, kterých si Šmuel vůbec nevšiml. Nešlo o dveře v pravém slova smyslu, spíš o vchod skrytý za orientálním korálkovým závěsem v rohu místnosti. Jakmile vstoupila, natáhla ruku a rozsvítila, a pokoj okamžitě zalilo jasné světlo lustru. Stíny se stáhly za knihy vyskládané v řadách.

Bylo jí kolem pětačtyřiceti, držela se zpříma a po místnosti se pohybovala, jako by si dobře uvědomovala sílu své ženskosti. Na sobě měla jednoduché světlé šaty, které sahaly až ke kotníkům, a hladký červený svetr. Dlouhé tmavé vlasy jí jemně splývaly přes levé ňadro. Pod záplavou vlasů se pohupovaly velké dřevěné náušnice. Šaty jí obepínaly tělo. Boty na podpatku dodávaly její chůzi ještě větší lehkost, když se nesla od vchodu k proutěnému lehátku pana Walda. Tam se zastavila, jednu ruku v bok, jako rázná selka čekající na opozdilou kozu. Když zvedla hnědé, protáhlé oči ke Šmuelovi, který ji sledoval, neusmála se, na tváři se jí však objevil zvědavý, přívětivý a přitom lehce vyzývavý výraz. Jako by se ptala: A co vy? Co byste rád? Co jste nám přinesl za překvapení? A také jako by chtěla dát najevo, že se zatím neusmívá, ale rozhodně to přichází v úvahu.

Šmuel s jejím příchodem zaznamenal v místnosti lehký závan fialkového parfému, ale také vzdálenou, nezřetelnou vůni vypraného prádla, škrobu a teplý pach žehlení, které zachytil už předtím, když kráčel chodbou podél zavřených dveří.

„Možná jsem přišel poněkud nevhod,“ omlouval se a rychle dodal: „Jsem tu kvůli tomu inzerátu.“

Znovu se na něj zahleděla hnědýma, sebevědomýma očima a se zájmem či dokonce zalíbením si ho prohlížela tak upřeně, až byl nucen sklopit zrak. Zkoumavě se zadívala na jeho divoký plnovous, jako když člověk beze spěchu pozoruje ležící zvíře. Kývla, nikoli však na něj, nýbrž na pana Walda, jako by si jen potvrdila závěr, k němuž došla už na začátku. Šmuel na ni několikrát krátce pohlédl a rychle zas odvrátil zrak, přesto si však stihl všimnout výrazné rýhy, která se jí táhla od nosu ke středu horního rtu, připadala mu neobyčejně hluboká a zároveň přitažlivá a křehká. Žena sundala z jedné židle komínek knih, posadila se, přehodila si nohu přes nohu a urovnala si lem šatů.

Na jeho dotaz, zda nepřišel nevhod, nepospíchala s odpovědí, jako by se rozhodla si otázku nejprve důkladně a zodpovědně promyslet.

„Čekal jste dlouho,“ odtušila nakonec. „Vy dva jste si spolu už jistě popovídali.“

Její hlas Šmuela zaskočil. Byl sytý, zněl jako pomalá, líná melodie a zároveň byl věcný. Vzbuzoval důvěru. Neptala se, spíš krátce shrnovala výsledek svých úvah.

„Váš manžel mi navrhl, abych na vás počkal. Z inzerátu jsem vyrozuměl, že…“

Pan Wald otevřel oči a vložil se do hovoru.

„Říkal, že se jmenuje Aš. Tak snad ho nebude až až,“ řekl ženě.

Pak se obrátil na Šmuela a opravil ho, jako když trpělivý učitel opravuje žáka:

„Nejsem manželem téhle dámy. Nemám tu čest ani to potěšení. Přesto lze říct, že Atalja je mou paní.“

Nechal Šmuela chvíli tápat, než uznal za vhodné mu to objasnit:

„Nikoli ve smyslu manželky, ale v tom, v jakém bývá Bůh nazýván Pánem. Jako v obratu ‚Bůh bohů a Pán pánů‘. Nebo jako: ‚Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů.‘ Ne ovšem jako v obratu: ‚Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána.‘“

„Dobře pokračujte, jak dlouho chcete,“ prohlásila Atalja. „Mám dojem, že se oba bavíte.“

Vyslovila to bez úsměvu a bez čárky mezi dobře a pokračujte, ale její laskavý hlas jako by i tentokrát Šmuelovi sliboval, že všechny možnosti zůstávají otevřené, pokud se bude držet při zemi a neprovede nějakou hloupost. Pak mu položila několik stručných otázek a jednu z nich dokonce zformulovala jednodušeji a důrazně zopakovala, jelikož nebyla spokojená s odpovědí. Potom se na okamžik odmlčela a vzápětí dodala, že zbývá vyjasnit ještě pár věcí.

„Náš host má jistě hlad a žízeň. Sestoupil k nám přece rovnou z karmelských výšin! Dva tři pomeranče, kousek koláče a šálek čaje by dozajista vykonaly zázraky,“ prohodil pan Wald zvesela.

„Vy dva si tu dál konejte zázraky a já zatím postavím na čaj.“ Úsměv, který se jí ne a ne objevit na rtech, nyní zazníval v jejím hlase.

Jen co domluvila, otočila se a zmizela ve dveřích, jimiž přišla a kterých si Šmuel předtím nevšiml. Při odchodu se boky otřela o korálkový závěs. A ten se nepřestal vlnit, ani když už byla dávno ta tam, a vydával jemný šelestivý zvuk. Šmuel zatoužil, aby ten zvuk trval co nejdéle.

Překlad Lenka Bukovská a Mariana Fisher

Vydává nakladatelství Paseka.