Karamboly, exempla a taškařice. Co bylo před komiksem?

Asi nejde určit přesný bod v dějinách, kdy se objevil komiks, někde se ale čára nakreslit musela. Čím jste si vymezili hranice „protokomiksu“? MF: Časově jsme je striktně nevymezovali. Zatímco u Dějin československého komiksu 20. století (2014) bylo naším prostorem „kalendářní“ století, se všemi výhodami i nevýhodami, které to s sebou neslo, náš výzkum produkce před rokem 1900 jsme si ohraničili pouze formálně, typem materiálu. Obecně bývají dějiny komiksu počínány různě — v pravěku, ve starověku, ve středověku… Tomu se v knize taky věnujeme. Nás zajímala ta podoba „vyprávění v obrazech“, která vedla k pozdějšímu komiksu. Tu čáru jsme tedy předem nekreslili, měli jsme před sebou plochu celého 19. století, ale nakonec se nám „doba počátků“ obrázkového seriálu usadila někde kolem revolučního roku 1848. TP: Na počátku práce jsme si jako oblast našeho zájmu vymezili díla, která vyšla tiskem, skládají se minimálně ze tří panelů, obsahují naraci a výtvarná složka v nich převažuje nad textovou. Jejich publikování bylo zpočátku spojeno především s ilustrovanými satiricko-humoristickými časopisy, které se v českojazyčném prostředí ve větší míře objevovaly od 50. let 19. století. V nalezené produkci pak je možné mluvit o jednotlivých milnících, které tyto práce postupně přibližovaly k ustanovující se podobě komiksu — například seriál „Jak se šel stréček Mrkvička podívat do světa“ z brněnského časopisu Veselé listy z roku 1867 představil prvního výrazného domácího hrdinu, který se ke čtenářům opakovaně vracel v příbězích na pokračování. Časopis Nový Paleček zase v roce 1892 vyhlásil zřejmě vůbec první specializovanou soutěž o nejlepší „cyklus humoristický“, přičemž v porotě zasedal i Mikoláš Aleš. Od 80. let 19. století se pak také začala objevovat první díla s ranými podobami promluvových bublin.

Tomáš Prokůpek, autor: Barbora Linková

Co si vlastně představit pod „komiksem před komiksem“? MF: Především to vystihuje naši optiku, kterou jsme na produkci periodik 19. století nahlíželi. Když jsme Dějiny československého komiksu 20. století začínali rokem 1900, nacházeli jsme v tomto období již některé formáty či žánry usazené. V knize Před komiksem nás tentokrát zajímalo, kde se ty formáty a žánry vzaly, kde leží počátky toho, z čeho se později stal domácí komiks. Náš pohled na zpracovávaný materiál byl tedy determinován oním hledáním „komiksu před komiksem“, tedy předpokladů a počátků rozvoje obrázkového seriálu, pozdějšího komiksu. Na stejný materiál by se však samozřejmě dalo pohlížet (a někdy se pohlíží) i jinak, např. perspektivou dějin karikatury či obecně ilustrace, vývoje textového a kresleného humoru apod. Nás zajímalo, jak se z toho všeho, co dobové tiskoviny nabízely, postupně ustavovalo to, čemu dnes říkáme komiks, jak se ustavoval a proměňoval tehdejší obrázkový seriál. Jaké byly nejčastější náměty protokomiksů? MF: Obecně by šlo asi říci, že nejčastější byly náměty politické, ovšem s různou mírou jinotaje — dnešní čtenář na to ani vždy nemusí přijít. Jinak už v 19. století nacházíme poměrně často rozličné karambolné etudy různých excentrických pánů, které se pak objevovaly i v 1. polovině století následujícího. V tvorbě pro děti ze začátku převládala odstrašující výchovná exempla, postupně je pak vytlačovaly o pobavení usilující komické taškařice zlobivých kloučků-raubířů. TP: V humoristických časopisech se velmi často objevovala také reflexe vztahů mezi muži a ženami a zajímavé jsou například i snahy některých tvůrců opakovaně komentovat pozici výtvarného umělce ve společnosti. Jak souvisí vývoj komiksové formy s vývojem médií a novin v 19. století? MF: Maximálně. Domácí obrázkový seriál byl od samého svého počátku až do konce 20. století novinovým a časopiseckým žánrem — vznikl a vyvíjel se v prostoru periodik; až v posledních letech se komiks transformuje ve formát dominantně knižní. V 19. století byl pak obrázkový seriál poměrně dlouho výrazněji nerozlišenou součástí výtvarné či ilustrační náplně novin a časopisů. Zpočátku neměl své specificky vyčleněné místo, to si vydobýval až postupně, objevoval se výrazně nepravidelně, formou obrázkového seriálu byly v periodikách často zpracovávány náměty, které dobová produkce vyjadřovala i jinak, nesekvenčně. Klíčové pro rozvoj pozdějšího komiksu byly rovněž technologické inovace spjaté s rozvojem periodik. Trvalo poměrně dlouho, než bylo vůbec možné ilustrace tisknout, provazovat je s textem, adekvátně reprodukovat. Vzhledem k tomu, že produkce pro děti se rozvíjela pozvolna, představovala klíčovou platformu, v jejímž rámci se domácí obrázkový seriál rozvíjel, především satirická a humoristická periodika.

Martin Foret, foto: Milada Hronová

Kopírovalo české obrázkové vyprávění mezinárodní tendence, nebo bylo v něčem jiné? TP: České obrázkové seriály byly zásadním způsobem inspirovány tvorbou z německojazyčných zemí, a to především díly autorů publikujících ve vlivném mnichovském časopise Fliegende Blätter. Poměrně brzy k nám ale začaly pronikat i vlivy z Francie a od 90. letech 19. století také ze Spojených států amerických. Domácí tvorba pak zase vcelku výrazně ovlivnila produkci v dalších slovanských zemích, především na Slovensku, ve Slovinsko a v Srbsku. Byli už v 19. století „komiksoví“ autoři, či se spíše verbovali porůznu z řad výtvarníků? TP: V daném období můžeme sledovat, jak se někteří domácí výtvarníci postupně začali specializovat na tvorbu karikatury a kresleného humoru, zahrnujícího i obrázkové seriály, a jak usilovali o profesionalizaci na tomto poli. Z mezinárodního hlediska byl v tomto směru nejúspěšnější Karel Václav Klíč, který se posléze prosadil v Uhrách, Rakousku a nakonec i ve Velké Británii. Výraznou stopu po sobě zanechal například i hyperproduktivní Karel Krejčík. O závěru tvůrčí dráhy Karla Ladislava Thumy pak lze dokonce říct, že kreslené příběhy pro děti představovaly dominantní část jeho výtvarné produkce — jeho práce ostatně výrazně ovlivnily například Ondřeje Sekoru. Dá se v případě protokomiksů mluvit o scénářích a scenáristech? MF: Jen do jisté míry. Významná část produkce však vznikala jako tvorba autorská, kdy výtvarník daný námět (často převzatý) zpracovával sám. Jindy je ale zjevné či přímo uvedené, že námět dodal někdo z redakce, ale nemůžeme doložit, že by to bylo přímo formou scénáře či jen synopse apod. Obecně není možné u konkrétního díla vždy určit následnost jednotlivých tvůrčích kroků a vkladu jednotlivých profesí. Řada obrázkových seriálů je doprovázena někdy i poměrně rozsáhlými a povětšinou veršovanými texty, které jsou někdy i autorizovány, ale zda vznikly coby námět před ilustracemi či až po nich coby jakási jejich zpřesňující interpretace, to už nedoložíme. Tomáš takto dohledal seriál, jehož textová složka je dílem Jana Nerudy — za scenáristu obrázkového seriálu bych si však Nerudu označit netroufal. TP: Korespondence Mikoláše Alše s Jurajem Čardou, šéfredaktorem slovenského časopisu Černokňažník, například dokládá, že český kreslíř dostával podrobně rozepsané náměty kreslených vtipů i obrázkových seriálů. A minimálně v případě Josefa Švába Malostranského lze hovořit o tvůrci, který se vymýšlení námětů pro obrázkové seriály jako zřejmě vůbec první domácí autor věnoval systematicky a který také jako první poměrně důsledně dbal na uvádění svého autorství.