Hrubost požehnáním
Ten pocit byl od začátku neodbytný. Při postupném a pomalém vplouvání do příběhu o stavbě cisterciáckého kláštera v Provence mě pronásledovala jedna utkvělá myšlenka. Tady a teď, se všemi těžkostmi, které stavbu opatství provázely, se věci dějí tak, jak se dít mají. Tíha, bolest a únava tu mají svůj smysl. Namáhavá těžba kamene, který se nechce poddat a zdá se být ve své hrubosti vhodný snad jen do základů, se nakonec ukáže být požehnáním pro celý řád i okolní kraj.
Vyrůstá nový svět. Prostá přístřeší, kuchyně, dormitorium, dílny, základy chrámu, pec. Vyrábí se potřebné náčiní k opracování kamene a dřeva. Klučí se les a pozadu nezůstávají ani lidské vztahy. Každý, kdo se tohoto díla, jež přesahuje čas i rozum, účastní, doufá, že spolu s ním vejde do věčnosti. Dává vše, co má: své schopnosti, energii, slabost, nemoc i smrt. Všechno tu souvisí se vším. Prací holých rukou vzniká něco, co nejen přetrvá a přinese svůj užitek, ale co zároveň hněte člověka, aby ze sebe vydal ještě o kousek víc. Nemusíte být lidmi křesťanské duchovní orientace, abyste po přečtení knihy Fernanda Pouillona Divoké kameny poznali, že přesah se ukrývá v tom, co se zprvu zdá být hrubé a nepoddajné. Pouillon vypráví starobylý příběh o duchovní citadele. Máte-li rádi exupéryovská témata, jste na správném místě.
Vyprávění o stavbě kláštera Le Thoronet v půli dvanáctého století nám řekne mnohé nejen o cisterciácké spiritualitě a středověké společnosti, ale též o komplikovanosti lidské bytosti. Ta se spolu s ostatními snaží téměř z ničeho zbudovat duchovní maják, jenž má být oslavou Stvořitele, a zároveň touží nalézt harmonii a smysl vlastního života. Hlavní postava celého příběhu, mistr díla, jenž žije v řádu již třicet let, je pověřen úkolem výstavby nového opatství. Na místě, kam přichází, si musí vše vydobýt. Jídlo, kámen, střechu nad hlavou, naději, víru. Kromě duchovního vedení řady bratří a najatých řemeslníků je třeba rozvrhnout plány a v několika málo lidech se pustit do díla, které by dnes už asi nevyrostlo. Vše se zdá pracovat proti. Počasí, živly, úrazy při stavbě, špatná kvalita kamene, podloží i sami bratři, kteří jsou i přes slib poslušnosti víc než jen božími nástroji a levnou energií na lámání skály.
Vypravěč tohoto příběhu to moc dobře ví. Není jím totiž nikdo jiný než Fernand Pouillon, slavný francouzský architekt (1912—1986), jehož život byl plný nárazů. Musel totiž utéct z Francie, kde byl obviněn z finančních machinací, a usadil se v Alžíru. Pouillonovská originální architektura se stala pojmem a byla nakonec oceněna i doma, když se Pouillon mohl roku 1971 po amnestii prezidenta Pompidoua vrátit. Byl dokonce znovu přijat do francouzské komory architektů a François Mitterand jej rok před smrtí povýšil do stavu důstojníka Řádu čestné legie. Práce na Divokých kamenech tak byla svým způsobem nejen útěkem před hubenými a nesnadnými roky, ale rovněž autentickou Pouillonovou zpovědí a manifestem o architektuře, prostoru, světle a kráse. A tak díky jeho citu pro jazyk i proto, že byl sám mistrem díla, vznikl román o třech vedle sebe plujících lodích. Duchovní, architektonické a intimní.
Když tento příběh velkého dobývání kamene a touhy nazval Umberto Eco „fascinujícím příspěvkem k porozumění středověku“, učinil tak právem. Nadto je Pouillonova kniha, citlivě přeložená Denisem Molčanovem, hledáním člověka, jenž skrze řád a tajemství kamene prosí, aby se mu zjevily věci podstatné. Pouillonova smrt na hradě Belcastel, jehož ruinu objevil a zrestauroval, ukazuje, že autor Divokých kamenů věděl, kam a za kým jít. Zcela se ztotožnil s vypravěčem thoronetského budování, jenž na prahu ještě nedokončeného opatství zemřel.
Fernand Pouillon: Divoké kameny, přeložil Denis Molčanov, Vyšehrad, Praha 2016