Světlé zítřky českého noiru?

Zařazení české metropole do projektu, kde nejen mezi přispěvateli, ale i editory nalezneme jména jako Dennis Lehane nebo Ken Bruen, by ještě před pár lety nedávalo smysl. Nyní je však situace přece jen odlišná: česká detektivka je totiž na vzestupu. Triumf novodobé severské vlny obnovil zájem čtenářů (jinak stále ještě přísahajících na babičku Agathu a venčících psa Baskervillů) a nejnovější tituly z anglosaské — literární, ale čím dál víc i televizní — oblasti ukázaly autorům, jak vypadá současná krimi. Detektivka dokonce začala „krást“ autory z jiných žánrů — konkrétně z fantastiky, což dokumentují v Praze Noir Štěpán Kopřiva (skvělý román Rychlopalba) a dřívější buřič domácí sci-fi Jiří W. Procházka (spolu se svou partnerkou Klárou Smolíkovou píše sérii Souřadnice zločinu). Jenže podobných přeběhnutí a hlavně autorů přirozeně tíhnoucích k detektivnímu žánru pořád není dost. Rozhodně ne na to, aby se jimi naplnila antologie věnovaná jedné konkrétní linii moderní detektivky.

A tak je Praha Noir sešlostí různorodou a její tematické vymezení co nejobecnější. Jako kdyby bylo ono slůvko „noir“ jen záminkou, jak představit hrstku zajímavých českých autorů v zahraničí, a trefa do žánrového terče je jen milým bonusem, nikoli nutně podmínkou. Podle editora je proto noirovým takový příběh, v němž se osamělý hrdina setká se zločinem či vlastními vnitřními běsy. To pak ospravedlňuje zařazení třeba Petry Soukupové nebo Petra Šabacha. V autorských sbírkách by jejich povídky jistě nezapadly, dokonce by možná získaly punc odvážného kroku stranou, ale v deklarované noir antologii tahají za kratší konec. Krokem opravdu vedle se však jeví i příspěvek scifisty Ondřeje Neffa.

Ten sice má se žánrovou tvorbou bohaté zkušenosti, ale bez jeho historky o poltergeistovi by se kniha obešla. Nevadí přitom zápletka — noir ostatně může zahrnovat v určitém pojetí i moderní horory či temné fantasy —, ale prostě to, že je povídka slabá. V rovině náčrtů a příslibů ostatně zůstávají i další žánrově hybridní příspěvky, v nichž se požadavek noirového základu setkává s fantaskním či mysteriózním motivem, tedy povídky Petra Stančíka, Chaima Cigana nebo Michaely Klevisové. A bohužel i příspěvek Miloše Urbana, který si jinak s Prahou magickou i zločineckou rozumí skvěle, ale jeho „Mizení na mostě“ je jen jednoduchou historkou, která se nakonec nezakousne ani do jednoho nabízeného žánrového paradigmatu (což je při vzpomínce na kvazihororové povídky Raymonda Chandlera vyloženě škoda).

Samo o sobě však široké rozhození sítí funguje. To dokládá kupříkladu Kateřina Tučková. Její „Život a dílo baronky Mautnicové“ je noir po fuksovsku, patří k ozdobám knihy a dokazuje, že pražský noir se opravdu nemusí omezovat pouze na ostré hochy pohybující se v prostředí českého zparchantělého kapitalismu. „Ostří hoši“ je ostatně název prvního oddílu knihy — toho nejlepšího a nejvyrovnanějšího. Dost možná proto, že o nich vypráví ostřílení žánroví harcovníci. Martin Goffa („Tři mušketýři“) ukázal, jak se zločin dokáže podepsat na obětech i vinících navzdory času. Štěpán Kopřiva („Amatéři“) se podíval do zákulisí pěstíren trávy s bonusem v podobě mile ironické femme fatale. A Jiří W. Procházka („Mrtvá holka z čerťáku“) se sice neobtěžoval s nějakým vysvětlováním toho, co, kdy a proč, ale o to víc se soustředil na fascinující prostředí světských a postavu soukromého očka Štolby, který má blíž ke zkrachovalému Dannymu Smiřickému než melancholickému Philipu Marlowovi.

V jednotlivých povídkách tak Praha Noir boduje a slibuje české detektivce, ba i její noirové (jen co si vyjasníme vymezení žánru lépe než vzpomínkami na Billyho Wildera) odnoži zajímavou budoucnost. Jako celek je však pořád jen opatrnými námluvami s kontinentem zatím jen tušených žánrových možností.

Pavel Mandys (ed.): Praha Noir. Čtrnáct povídek předních českých spisovatelů, Paseka, Praha 2016