Hodně aktuální prázdno
Dramaturg a scenárista Tomáš Grombíř (nar. 1978) se rozhodl napsat román, kterého se za redakce Ondřeje Horáka ujalo vydavatelství Paseka. To sice nepatří na českém nakladatelském trhu k hlavním tahounům uvádějícím nová literární jména, avšak občas k takovému kroku přistoupí, jakkoli ne vždy úspěšně (viz například prozaické debuty Martina Němce nebo Jana Bažanta). Obávám se, že ani v případě nejnovějšího pokusu nesáhlo správným směrem.
S výjimkou vstupní prolepse se autor nepokouší o sebemenší ozvláštnění románového tvaru a příběh protagonisty Adriana vypráví nejjednodušším možným způsobem, lineárně a prostřednictvím autorského vypravěče. Ani kompozice textu rozvržená do jedenácti pouze číslovaných kapitol nesvědčí zrovna o promyšleném tvaru, zvlášť když je poslední nepřekvapivě (a výjimečně) pojmenována jako epilog. Hrdina, shodou okolností stejně starý jako autor, se již v dětství projevuje jako nadané dítě s vynikajícími studijními výsledky a posléze začne v Praze studovat informatiku. Od této chvíle sledujeme jeho obdivuhodný profesní vzestup v úspěšném holdingu obchodujícím s nejrůznějšími komoditami. Nastupuje sem jako řadový programátor již při studiu, aby se postupně vypracoval až na ředitele jedné z firem a v závěru mu bylo nabídnuto spolupodílnictví celého koncernu.
Adrianův osobní příběh se na úrovni jakéhosi makropříběhu kontinuálně prolíná s vývojem informačních technologií, sociálních sítí a výpočetní techniky. Aktér do něj občas i zasáhne, když se například ve Spojených státech setká s Alexem Zuckerbergerem a neúspěšně mu nabízí odkup akcií Facebooku, a v závěru stojí na jeho vrcholu, neboť vynalezne (v reálu naštěstí neexistující) aplikaci FaceYouKnow zneužívající „zasíťování“ soudobého člověka k úplnému narušení privátní sféry a osobní svobody. Název románu upomínající na binární soustavu tedy přiléhavě odpovídá tematické výstavbě obou linií románu.
Rámcová rovina románu shrnuje do detailů líčenou historii digitálních počítačů a možností jejich vzájemného propojení vytvářejících stále méně kontrolovatelnou virtuální realitu, kterou musel autor nastudovat a čtenář si ji snad rád zopakuje. Vyfabulovaný příběh už má mnohem méně zřejmé obrysy, jako by autor bez faktografické opory ztrácel půdu pod nohama a tkal Adrianovy osudy z nejrůznějších nití. Pravděpodobně tu autor vycházel z načteného segmentu současné literatury a volně z něj zkombinoval nejkřiklavější situace, akce či události, které ovšem v takové kumulaci vytvářejí stěží uvěřitelný galimatyáš. Většinovému čtenáři pohybujícímu se v „normálních“ sociálních a rodinných rolích naprosto vzdálený: pracháči, alkohol, drogy, pornografický průmysl, sado-maso, honičky v autech, zbraně. Naopak se nedaří vytvořit iluzi hrdinova neztotožnění se se systémem, kterého je po své vůli součástí a jehož pravidla do značné míry sám určuje. Takový výsledek mě utvrzuje v názoru, že Grombíř nepřistupoval k psaní románu z vnitřní potřeby něco sdělit, podat (znepokojivou) zprávu o přítomnosti, oslovit čtenáře, ale z jakési senzacechtivosti, z touhy pochlubit se tím, co všechno zná o informačních technologiích a s jakým důmyslem celou story sestavil.
Z jakési falše, jejíž pachuti jsem se nemohl při četbě Grombířovy prózy zbavit, autora usvědčuje barvotiskový závěr. V něm jsou všechny animozity urovnány, Adrian žije v jedné domácnosti se třemi ženami: vysněnou partnerkou, která jej dlouho odmítala, matkou své dcery, která mu dítě dlouho upírala, a s touto dcerou. Nedosti na tom: poslední dialog mezi členy této takřka utopické komunity naznačuje happy end i v druhém textovém plánu: žádný, byť sebedokonalejší program není bez chyby a lidská společnost se už dál nenechá manipulovat a vydírat čím dál sofistikovanějšími technologiemi. Nikdy jsem pořádně nerozuměl idiomu, že „někdo chce někoho opít rohlíkem“, avšak po dočtení tohoto debutu již vím, jaký je jeho smysl.
Tomáš Grombíř: Jedničky a nuly, Paseka, Praha 2016