Seržant Getúlio

Toho velkýho plešouna, toho už jsem jednou viděl, když zabili na vánočním trhu Arnalda, měli jsme pěknej frmol, on byl v tom blázinci zrovna na velitelství a říkal: právě zvedal půllitr piva, a když ho zved, zazněly jen dva výstřely, rychle po sobě. Budou říkat, že to byl Mário Barreto, budou říkat, že to byl Mário Barreto. Jenže já vím, že to Mário Barreto nebyl, páč vím, kdo to ve skutečnosti byl, ale říct se mi to nechce, protože to se nedělá, tak zůstanu zticha a jen na něj koukám. Rád si mne ruce, má jeden zlatej zub, totiž, půlku zlatýho zubu, co se leskne. Ty další dva neznám, nikdy jsem je neviděl: jednomu z nich se plete jazyk, nosí kožený sandály a má knír. Ten se mi od pohledu nelíbí, poněvač pořád těká vočima. Ten druhej, na kterýho namířím svý železo, neříká nic, má nějak vyboulený sako, určitě tam má stříkačku. Možná, že možná, že všechno to zbrojení je kvůli mně, možná, že možná, že ne, radši by se neměl drbat, protože když se bude drbat, tak právě tady od tohodle stolu, u kterýho sedím — a mně se u něj sedí fakticky dobře, nohy mám natažený, chodidla na židli a tvářím se, jako že o nic nejde, dokonce dumám o životě, škrábu se jednou rukou takhle na břiše a v tý druhý pod bundou svírám starýho válečníka, přitom se dívám na druhou stranu a tomu, kdo se na mě dívá, se může zdát, že si vůbec nedávám bacha, a ani se po tom, co je zticha, neohlídnu, páč to bude on, na koho vystřelím nejdřív, když bude potřeba, a nedávám na sobě nic znát, dokonce mám chuť se něčeho napít a trochu se zasmát, je svěží, příjemnej den, ani to nevypadá, že by tu bylo takový dusno, ale právě tady odsud, kde jsem, mu můžu pouhým stiskem ukazováku, s kamennou tváří, přímo skrz ten stůl vystřelit díru do palice. Dokonce se zdá, že spíš přemejšlím, jak po něm střelím, než že bych poslouchal, o čem se mluví. O to právě šlo, jeho krev nešla s tou mou dohromady. Roztrhlo by mi to sice bundu, ale to by bylo to nejmenší, to se spraví. Dobrá, ten plešoun sice mluví, ale ten s knírem chce taky něco říct, ale moc mu to nejde, protože se při řeči vždycky zadrhne, jak vůbec může něco takovýho dostat doktorskej diplom? Touhle dobou, povídám, touhle dobou už celý Sergipe ví, že jste tu a že tu jsem já. A už hádám, co na to ten plešoun řekne. Když vidím, jak se ten s tím knírem na židli vrtí, jde mi to na nervy. Mám chuť mu říct, ať toho nechá, ale nemůžu, to musím přiznat. Seržante, vy jste zabil poručíka, seržante, a zlikvidoval jeho četu. No jo, tak jo. Uříznul jste mu hlavu a mával s ní kolem sebe na špagátu. Blá blá blá. Tady zákon džungle neplatí. To se vám povedlo. Seržante, nadělal jste toho spoustu. Blá blá blá. Poslouchám, jako kdybych slyšel mluvit svoji matku, když mluvila. Udělal jsem, co jsem musel, to, že byl poručík, ještě neznamená, že mně může nadávat do paroháčů, navíc to bylo kdo s koho, buď já, nebo on. A navíc jsem mu tu hlavu neuříz já, to byl někdo jinej. Kdo to tedy byl? No, už si nepamatuju, hrozně se tam prášilo, člověk si málem neviděl ani na svý vlastní nohy. Já jsem takhle nikdy nazabíjel, to nějakej darebák, kdo to kdy viděl řezat v pátek nějakýmu poručíkovi hlavu? To se přece nedělá. No jo. Na toho, co nemluví, si musím dát majzla, moh by se pohnout, ale položil jenom ruce na stůl, tak je to lepší. Ten cvok se zvednul: seržante, podívejte, seržante, problém je v tom, že byla chyba, seržante, byla chyba vás pro toho chlapa do Paula Afonsa poslat, teď máme problém. Kdo to řek, byl to šéf? Jo, to šéf řek, že už vás dál nemůže krejt, je jiná situace. To šéf vás s tímhle vzkazem poslal? Jo, přesně tak, to šéf. A proč nepřijel? Co? Tak odpovězte. Nepřijel, protože nechce, aby se někdo dověděl, že to byl jeho rozkaz. Jedou sem federálové, prostě všichni. Tak toho chlapa pusťte a zmizte a bude po všem. Zbytek se vyřeší v Aracaju.

— Já nemůžu zmizet. Ostatní můžou, ale jakpak bych moh zmizet já, když já jsem já? A navíc, když chcete, abych ho pustil a zmizel, tak jenom proto, že pak s ním po mně pudete, vytáhnete mě klidně z pekla, jen abyste to na mě mohli hodit.

— Máte mý čestný slovo.

Svý čestný slovo si můžete strčit za klobouk, já mám jen to svý a to není moc. Udělám tohle: tohle je tohle: vyřeším to dneska. Vy odejdete, já tu zůstanu, promluvím si s páterem a pak ho pustím. Ale když tu, když tu budete, tak ho nepustím, potřebuju nějakou záruku. Ten nemluva se pohnul a já řek: můj ty svatej, všim jsem si, že tam vespod máte kolt, ale udělejte mi laskavost a dovolte mi, abych vám něco řek, jenom maličkost: za prvý, nikdy jsem se žádnýho chlapa nebál a to už jsem viděl větší, než jste vy, ale všechny vyřídí jedna maličká kulka tý samý ráže, stačí ji jen správně zacílit; za druhý, povšimněte si laskavě, že tou rukou, co mám tady dole, se nedrbu na koulích, ale mám ji na Smith & Wessonovi a věřte mi, že dobrým, a když na tom budete trvat, tak vám ho ukážu; za třetí, támhle, přímo na balustrádě kostela, stojí Amaro a něco tam za sebou schovává, že jsi to ty, Amaro, že jo? Není třeba se ohlížet dozadu, je to moc pěkná věcička, půjčil mu ji jeden můj kámoš a Amarovi se moc líbí, že jo, Amaro? To si pište, že se mu líbí, už jste někdy takovej kohoutek viděl? Jde tak zlehka, poněvač má perko, a o to perko stačí jen lehce zavadit prstem a ono se uvolní, a když se uvolní, úderníky narazej do kapslí, a jak do nich vrazej, tak prásknou, a když prásknou, vychrlej ukrutánskou spršku žhavýho olova, stačí jen říct. Seržante, hezky v klidu, blá blá blá. Ale já klidnej jsem. Řekli jste mi, že šéf už s tím nechce mít nic společnýho, to věřím, věřím. Když je to tak, tak ho můžu propustit, ale když tu budete, tak ho nepustím, takže očekávám, že, stejně jako jste přišli, v poklidu odejdete, a až odejdete, pustím ho a pudu pryč.

João Ubaldo Ribeiro, foto: Diego Mascarenhas

Ani pořádně nevím, čím to, že jsem tak žvanil, ale najednou jsem se cejtil skvěle, co ještě se mi tak asi může stát? Může se mi třeba stát to, že umřu, ale horší už to bejt nemůže, a jestli umřu, tak nás bude víc, bude nás celá karavana, a když ty chlapi přestali dál žvanit a když jsem si vzpomněl na vzkaz od Elevalda a když jsem viděl, že odešli pryč, a já se musel rozhodnout, tak najednou nevím. Nelíběj se mi všechny ty zmatený vzkazy, tohle není nic pro mě. Ale je možný, že je to všechno pravda, a pak jsem na světě sám, já plus Amaro. Tak hele, za Amara neodpovídám, jenom sám za sebe. Co že mi to řek? Řek mi, přivezte sem toho chlapa, aspoň jakž takž pohromadě. Je tu, jenom mu chyběj čtyři zuby, pak si tam dá umělý, a taky už není tak sádelnatej, což vhledem k tomu horku není zas až tak špatný. Když teď dám na ten vzkaz a nevezmu ho s sebou, budu celej nesvůj a možná, že to ani není pravda. Když ho vezmu s sebou, aspoň to zažiju na vlastní voči, umřít tak či onak je přece to samý. Ale šéfovi se to nemusí líbit. Nevím. Nelíbí se mi to.

Vezmu ho sebou či nevezmu, o to tu běží. Asi je lepší náš úděl přetrpět, ať už je jakej chce, protože tak to má bejt psáno. Anebo je lepší se se vším rvát a se vším skoncovat. Umřít je jako jít spát a právě ve spánku nás všechno to soužení přejde, to proto se nám chce věčně spát. Jenže při spaní se nám můžou zdát sny, a všechno zůstane při starým. To proto je lepší umřít, protože když člověk vypustí duši a všechno skončí, nic se mu nezdá. Protože život je moc dlouhej a samá katastrofa. Kdo snese stáří, který pomalu klepe na dveře, ten útlak a falešný rozkazy, bolest z nasazenejch parohů a to, jak se všechno vleče, všechny ty věci, kterejm se nedá rozumět, a nevděk, co si ho nezaslouží, když to může ukončit sám, třebas nožem? Kdopak unese tu tíhu, v životě, kterej přináší jen pot a boj? To vydrží ten, kdo se bojí smrti, protože tamodtud se ještě nikdo nevrátil, a právě tohle oslabuje chuť umřít. A tak všechno to svinstvo přestojíme, jen abysme nemuseli zakusit nějaký další, o kterým zatím nemáme ani ponětí. To při myšlení se z nás stávaj slaboši, a když o tom přemejšlíme, ztrácíme chuť se dál rvát, a když si na to vzpomenem, tak se nám to, co jsme se rozhodli dělat, vykouří z hlavy a nakonec se nedělá nic. Otče, důstojnosti, pamatujte ve svých modlitbách na moje hříchy.

Udělám tohle, vezmu ho s sebou, jo. Vždycky jsem všechno dotáhnul do konce, vezmu ho s sebou, jo. Vím, že byste, otče, byl radši, kdybych tu ten ksindl nechal, ale nenechám, můžete říct, že to já jsem to řek, a můžete říct, že jsem se těm rozkazům vzepřel dokonce násilím, ale beru ho s sebou, i kdybych ho musel cestou rozkrájet, i kdyby bůhvíco. A když nebudu mít na vybranou, vydám se kamkoli, klidně tam a zase zpátky, vydám se na cestu bez konce, odejdu odsud, vezmu to kolem Muribeky, vylezu na Malhadu dos Bois, vyrazím do Gararu, vrátím se do Ampara de São Francisco, proklouznu přes Aquidabã a Cumbe, vrazím do Feiry Novy a Diviny Pastory a Santy Rosy de Lima a do Malhadoru a Rosária do Catete a Maruimu a vejdu do Santa Amara das Brotas a pustím se dolů podýl řeky a chci vidět, kdo mě chytí, už proto, že seržanta v kánoi nebo něčem podobným nikdo nikdy neviděl, zastavím se v Baře dos Coqueiros, a chci vidět, kdo mě zadrží, dojedu tam, dám věci do pořádku a udělám tomu všemu přítrž, ve všech těch místech ani nemaj starostu, ani šéfa policie, ani soudce, co by na mě vztáhli ruku, a v spoustě těch míst nemaj ani šéfa policie, ani starostu, vždyť to ani nejsou města, takže já padám. Helejte, kdyby se mě nějakej svatej zeptal, jestli chci umřít starej a slabej, nebo takhle starej a jako chlap, můžu vás ujistit, že bych mu odpověděl, že chci umřít jako chlap, jinak to prostě nevidím. A navíc už mi to leze na nervy, chci toho prostě nechat. A navíc se nechci pořád někde schovávat nebo dělat v São Paulu šoféra, stejně ani nevím, kde to vlastně je, takže, jestli budu moct tady do tý svěcený vody strčit ruku, pokřižovat se a sbalit si svejch pět švestek, myslím, že z toho, jak mě to všechno žere, mám kvartánu, občas mě přepadne a já už to nevydržím, šmitec. Bůh mě chraň před tím, abych toho satana s sebou nevzal a nepředal ho, na copak budu potom myslet, když už takhle toho mám k přemejšlení tak málo a když se mi to málo, co k tomu přemejšlení mám, postupně nafukuje v hlavě a zmocňuje se toho prázdna uvnitř? Děkuju vám za jídlo, za přístřeší a za ty písničky a průpovídky a za práci, co jste s náma měl. A taky bych vám byl vděčnej, kdybyste moh Amarovi půjčit, asi ji nikdy nevrátí, tu potvůrku, co se mu líbí a co si s ní tak dobře rozumí, bylo by mu líto, kdyby ji tu musel nechat, vím, že kněz jako vy si může tam, kde jste sehnal tuhle, opatřit jinou. A stejnejma dveřma, kterejma jsem přišel, tak těma samejma dveřma odejdu pryč, spánembohem, otče.

Překlad Josef Kučera

Vydává nakladatelství Maťa.