Karneval zdání

Slova odjinud, jiná slova Antropolog je zvláštní osobou, která se vydává jinam s oním podivným osobním požadavkem proniknout do onoho jinde co nejhlouběji. Na svém postupu se potýká s překážkami, počínaje překážkou slov a jejich používání, i když jeho cestě do jinde často jisté učení jazyku předchází. Tato obtíž se zdá stále menší v té míře, jak současná historie osvobozuje a rozmnožuje vztahy s vnějškem, promíchává lidi a vybavuje jejich pohyblivost novými prostředky, urychluje oběh informací a věcí a nakonec otevírá veškeré stvoření technologicky zbavené překážek k výměně. Všechna jinde se stále méně nutí k uzavření ve své jedinečnosti, svých jazycích a svých tradicích, avšak to, co je odlišuje, uvadá a denaturuje se. Jde právě o chvíli, kdy jedna řeč, která se stala dorozumívacím jazykem, rozšiřuje svoji expanzi na cestě k dobytí planetárního prostoru a k dovršení své vlády, tak jak to dnes činí angličtina, která v této době překračuje rozmanitost jazyků, tak, jak to svého času dělala francouzština, opírající se o kolonialismus a geopolitiku diplomatů. Jistý druh nejmenšího společného lingvistického jmenovatele by mohl zdánlivě zaručit transkomunikaci, ale jen na základě minimální výměny. Tabulka řečí na světě by se nadále a určitě ještě rychleji ochuzovala, aniž by se přitom vytvořil společný svět všeobecně rozšířeného porozumění. Ve skutečnosti se situace komplikují. Své uplatnění zde hledá militantní a identitní návrat k jistým způsobům řeči z dřívějška, k čemuž přispívá vulgarizace různých národních hudebních stylů. Především se do toho vměšují, přidávají a zapojují nové jazyky vzešlé z postkoloniálního momentu a z modernity. Jedni udržují za každou cenu minulost, která oživuje rozdíly a přeměňuje je pod vlivem kulturních výpůjček, jiní, jejichž původem je osvobozenecké hnutí, rozšiřují ideologickou a politickou transpozici na většinu modalit kolektivní činnosti, ještě další vytvářejí v rytmu mutací ineditní praktiky, které jsou plodem urychleného zvětšení moci/poznání a nových technologií. Ze souhrnu referencí ještě integrovaných do tradičního rámce a do jeho norem, které se zapisují do dlouhodobé temporality, se vše převrací k referencím, které jsou ve stálém pohybu a které patří do temporality bezprostřednosti, temporality zlomené. Současná babylonská věž nestaví nad sebe jen aktuální jazyky, nezařazuje je do pater bez reálných vztahů jedné úrovně k druhé, ale tyčí se uvnitř každého jazyka neustálým přidáváním způsobů řeči, které plodí rychlá transformace světa.  

Georges Balandier, foto: Georges Seguin

Oklika jinudy Na počátku léta 1946 jsem se ocitl v mém prvním antropologickém výzkumném terénu v Dakaru. Odjíždím z Paříže ne bez domýšlivosti, vyřídiv všechny účty — což je titulek v románovém stylu napsané autobiografie, kterou jsem přenechal péči Maurice Nadeaua, aby ji vydal ve své zcela nové edici. Chtěl jsem jaksi vynulovat moje životní počítadlo, abych se mohl oddat nevinnosti objevování. Hned prvními kontakty počínaje je třeba držet se toho, co se bezprostředně uchopuje a co přesahuje příliš snadné, a proto klamné používání vládnoucího jazyka. V tomto případě francouzštiny, která je přítomna v Senegalu už po staletí. Dojem usnadněné komunikace může být zavádějící, a vskutku zprvu nutně zavádí. Francouzský jazyk zůstává omezený ve své extenzi, nerovnoměrně ovládaný těmi, kdo jej používají, a velmi sekundární ve srovnání s původními jazyky, které zůstávají jazyky v každodennosti. Lidé si francouzštinu přivlastňují, adaptují ji na okolnosti, které její používání řídí, stává se nositelkou zvláštního života díky lidovým výrazům a obratům, které do sebe vstřebává. S nezávislostí se stává oficiálním národním jazykem, protože umožňuje dorozumění navzdory lingvistické rozličnosti, i když se ji většinová wolofština pokouší v této funkci nahradit. Před nezávislostí je francouzština hlavním jazykem boje proti koloniální nadvládě, aby se mohla posílit jeho teoretická opora a rozšířit vnější ohlas. Po nezávislosti zůstává její národní oficiální funkce politická a její funkce kulturní se legitimuje ještě silněji, protože se ocitá ve službě vytouženého afrického národního obrození. Obrození, do něhož se pustili především pomocí síly pera uznávaní spisovatelé a spisovatelky, zatímco boj o opravdovější nezávislost se stává rychle populární díky úspěchu hudebníků zúčastněných ve hnutí „hudby světa“, které „globalizuje místní řeči“, a rovněž tak díky kinematografii, která pořádá svůj festival v Burkině Faso. Zatímco kultura, kterou šíří islám, vede spíše ke konkurenci vědění a vzdělanosti a poznamenává sociální reprezentace vyučováním v tradičních koránských školách. Tato neúplná francouzština, v neustálém pohybu, narušovaná tímto pohybem a směšováním, které jej doprovází, může vést ke klamu pocitem bezprostřední komunikace. To dělá z tlumočníka, ještě dnes nezbytného zprostředkovatele, často lháře proti své vůli a z lingvisticky omezeného antropologa mrzáka. Je pak třeba si položit otázku, zda pohled není doplňkem a korektorem nedostatečností a omylů vzešlých z řeči omezené kvůli lingvistickému šumu. Pohled se vztahuje k místu, okolí, prostředí, prodlévá ještě v hledání odpovědi na onu první otázku: „Kde jsem, pro koho a proč?“ Rámec, který komponuje příroda — nádherný poloostrov Zeleného mysu, v době mého příchodu do Dakaru ještě nedotčený —, se odkrývá jen ve světle citového vztahu, estetického hodnocení, náhlého uchvácení, nebo bezprostředního odmítnutí toho, co se nabízí k vidění, zatímco urbanizace, která se čím dál více rozmáhá, znamená převrat do převládajícího ekonomického vidění.

Dominujícím sociologickým místem je město, Dakar, tehdy hlavní město celého svazku zemí v koloniální závislosti, později hlavní město Senegalu, kterému se dostává relativní nezávislosti v r. 1958 a nezávislosti úplné v r. 1960. Město se nabízí v celé své rozloze k interpretaci pohledem, procházíme se jím a díky tomu vzniká dojem, že může být viděno, a to viděno čím dál lépe. Tím spíše, že znalost nabytá praxí jiných velkých měst plodí pocit, že jakýsi druh společné městské gramatiky pomáhá jazyk každého městského univerza rozluštit. V tomto smyslu se exotismus každého „jinde“ zdá být v prostoru velkých aglomerací umenšen. Což se u mne stalo v Dakaru příčinou rychlého zklamání. Vzpomínám si na ně v knize Dvojznačná Afrika, což je etno-filozofický deník publikovaný v r. 1957. Tvrdím v něm: „Cítil jsem se zklamán, protože příliš málo vytržený z mého světa. Velmi rychle jsem si zvykl na vnější formy exotismu… měl jsem před sebou banalizované město a krajiny, v nichž se mi zdálo, že materiální zástěna vymazává lidskou originalitu. Mýlil jsem se…“ Touha po exotismu je prchavým pocitem, když jej nedostatečnost kulturního vzdělání odsuzuje k své vlastní chudobě; pokračuje-li regrese, vede to k turistické „spotřebě města“: na terase kavárny, odkud lidé ve vzrušující kontemplaci pozorují neustálé defilování krásných Dakařanek, urostlých a slavnostních, s vyumělkovanými účesy, ozdobených zlatými šperky a zahalených do nákladných rouch a parfémů. Pohled je předurčený k četbě a město je kniha. Dakar je potom knihou, jejíž kapitoly se jasně rozlišují. Každá odpovídá jedné pospolitosti, jedné hierarchii a svým účinkem nerovnosti jednomu typu dobře vyznačeného antropologického místa. Ve výšině — které se oprávněně říká Horní plošina — sídlí moc, kolem jsou rozhozeny krásné rezidence, ukryté za zdmi, které pokrývá bujná květena bougainvilleí. Na hře mocenské výměny, na zachovávání symboliky, kterou ještě zdůrazňuje obrana privilegií místa, postkoloniální období nejprve nic nezměnilo, kromě jeho obyvatel. Všude jinde řídí rozdělení diferencující příslušnost k pospolitostem a formy nerovnosti: přístav a velké obchodní firmy, ulice obchodníků, kde vládnou především Libanonci a Syřani, velký trh Santiaga a médina, kde se různost příslušností rozšiřuje. A pak čtvrtě, kde historie a nedávná minulost usídlila méně nápadné populace: migranti ze Zeleného mysu, jejichž příliv je nepřetržitý, důchodci, z nichž se stali měšťáci díky jejich situaci obyvatelů města, současní přistěhovalci, kteří se pokoušejí uchytit. Tak to je, a přitom jde o elementární četbu. Chybí v ní to, co náleží do symbolické akumulace a ke skrytým činitelům, kteří jsou jejími strážci a zároveň z ní těží. Překlad Martin Hybler   Vydává nakladatelství Dauphin.