Tak pa a zase příště!
Nejnovější próza Michala Viewegha předvádí dva v jednom: filmový scénář i „román“, příběh v příběhu. Čtete jednou, zaplatíte však dvakrát! Pochvalme marketing!
Nová Vieweghova próza velmi dobře zapadne do současného životního stylu, koupíte si zboží! v „líbivém“ růžovém obalu s tajemnou blondýnou na přední straně, módní a dobře se prodávající značky M. V., spotřebujete a nemusíte se ani zastavovat, není totiž proč, běžíte zase dál. Tak zase za rok s jinou blondýnou…
Vyprávět, jak známo, Viewegh umí. Text se dobře čte, na stránce ho mnoho není, tempo je dynamické a svižné, kapitoly jsou krátké a zhruba sto šedesát stran textu rychle uplyne. Převáženě dialogická struktura je obalena vatou popisů, takže nebude problém zahrát si Meloucha jak na ochotnických jevištích, tak na plátně kin — novela je zkonstruována jako rozhovor filmových tvůrců nad scénářem čili vlastním „dějem“. Víme, odkud kam se ústřední dvojice postav pohybuje, co přitom dělá, co papá a bumbá, a jejich „psychologii“ si dosti snadno odvodíme z obsahu dialogů. Ty jsou podávány bilingvně, česky (scenárista Michal) a slovensky (producent Jožo), aby doložily „malebný cizoložný styk obou jazyků“ (s. 15), nebo jednoduše text ozvláštnily, kdo ví. Navíc je slovník producenta Joža peprný, čímž se modus vyprávění stává pro masu čtenářů autentickým. Čtete-li knihu v zaplněné tramvaji, bude se ve vašem vědomí mixovat polyfonie hlasů „literárních-fiktivních“ („Aký to bol kurva nápad?“, s. 9; „Je to láska, do piče.“, s. 15) a hlasů reálných (například: „Co děláš, pičo!“). Jasný důkaz o demokratičnosti literatury!
Kromě autenticity pocítíme v próze také kýženou reflexi současné reality. Pozorovat, jak známo, Viewegh také umí. A tak se (asi) v nadsázce dozvídáme, jak Evropská unie sponzoruje českou mafii, jakým způsobem je masám nutné servírovat fikci i realitu a mimo jiné, že učitelství moc nenese (to už bylo mimo jiné ve Výchově dívek, ne?), a tudíž autor udělá z bývalých učitelů gigola Rocca (to je ten krásný „kládavkundě“, co ztratí po úraze paměť) a nájemného vraha Trefu (to je ten malý s dobrou trefou). Tito dva kamarádi hrají ústřední dvojici ve filmovém příběhu, který vypráví scenárista Michal producentu Jožovi. K „překvapení“ čtenáře se v jednom místě vyprávění obě dvojice, skutečná a fiktivní, jakoby prolnou, takže Michal, který „to“ umí, se staví za Rocca a obdobně Jožo za Trefu. Lační senzací v pofiderním světě celebrit si nemůžeme nepomyslet, že ten literární Michal je vlastně Viewegh (také Michal a také píše a také má chatu na Sázavě a také byl učitel a také trpí ztrátou paměti) a že je to tedy pěkný kaňour. A hned je text zase o něco zajímavější a přitažlivější. A na konci je to téměř skutečný Shakespeare, neb se to tam hemží mrtvolami. Důvod: osudová žena (to je asi ta blondýna z obálky).
Autor připomíná na jedné straně velkého kluka, co si rád hraje, baví se psaním (nebo se nudí psaním?), kde je možné beztrestně cokoli. Rozverně tedy hýbe postavami a nemá zábrany šokovat, překvapit, být absurdní, obscénní i vulgární, na straně druhé je to profesionální marketingový spisovatel, který to umí na čtenáře rozbalit, protože ví, co se prodává.
Soudnému čtenáři se však musí Vieweghova próza jevit jako hold bezvýznamnosti, oslava banality, glorifikace prázdnoty, příklad dnešní „literární ikey“ (termín převzatý z jedné ze čtenářských reflexí na iDNES.cz). Kéž by tam byl alespoň humor, čistá akce nebo to celé bylo myšleno v groteskní černé nadsázce ve stylu v knize připomínaných filmů Můj soused zabiják, Kill Bill nebo bondovek! Nic takového!
A poslední dovětek: Pokud půjdete na film Melouch (producent se bezpochyby najde), na reklamní akci dva v jednom neušetříte, naopak, bude vás stát dvakrát tolik nudy a ztraceného času.
Michal Viewegh: Melouch, Druhé město, Brno 2016