Morfium

Hlava. Smrad.

Hlava puká. Jazyk jako suchý, mrtvý, drsný slimák. Patro se skořápkou zaschlého hlenu. Hlava puká. Pustina. Smrad vlastních tělesných výparů.

Probudil se? Probudil? Neprobudil. Má ještě spát? Zmizí snad utrpení ve spánku? Nezmizí.

A ve snu… Byl to vůbec sen?

Budí se. Budím se. Probudil jsem se. Oči mě pálí, vytírám si prstem ospalky, mám jimi slepené řasy. Otvírám oči. Kde to jsem? U sebe ne.

Měl bych vstát, vstát, měl bych jít na záchod, ulevit střevům. Vstávat se nechce nikdy nikomu. Ležel by, ležel bych. Kde? U sebe ne. Měl bych vstát.

Vstává. Vstal jsem. Závrať. Sedá si na postel.

Sedí, sedím, závrať, zvracení; vrhám se kupředu jako šermíř, jako plavec, kupředu, před sebe, z bytu na chodbu, na záchod.

Vyprazdňuje se, vyprazdňuju se, napjatý měchýř splaskl. Hlava praská. Teče voda? Kroutím čtyřramenným kohoutkem se značkou modrou jako řád Virtuti Militari, voda neteče, stále neteče. Je alespoň ve vědru; přinesla ji Anděla nebo někdo jiný.

Záchod splachuju vodou z vědra. Umyvadlo, špunt, čúrek do porcelánové mušle umyvadla, voda, piješ? Piju. Pijeme. Pijeme.

Včera: Městská správa ohlásila dvaadvacet zásad bezplatného čerpání vody. Vodu je třeba před použitím převařit. Je mi to u prdele. Oplachuju si tvář a zbytek vody si vylévám na opuchlou hlavu, hlava skřípá, slyším ten skřípot, nateklý mozek se otírá o kost, zvnějšku jej chladí ledový pramen vody, člověk zvedá hlavu. Vidí mě ve špinavém zrcadle.

To jsem já. Konstantin Willemann.

A následky alkoholu. Konkrétně vína, posledních čtyř láhví, o samotě, u kuchyňského stolu, s chlebem se solí a česnekem, který Anděla upekla přímo na plotně. Poslední čtyři láhve. Víno už není. Víno už nebude. Co kdyby nebylo k dostání už nikdy? Hloupost, víno bude. Ale ne pro mě.

Třiapadesátý den abstinence typu em. Čtrnáctý den jsou Němci ve Varšavě. Osamělé pití, od poloviny druhé láhve nemravné písně, každá třetí vlastenecká, každá čtvrtá s výbuchem pláče, pláče. Pootevřenými kuchyňskými dveřmi nahlíží Andělina rozespalá tvář, potřebujete něco, pane? Vypadni, ty zmalovaná nádhero, ty stará rachejtle, chci být sám; ve své tragédii a v tragédii svého města potřebuju samotu a pátou láhev burgundského, a nic z toho není k mání!

Dneska se Anděle nemusím omlouvat, už si přivykla. Když se pán napije, nadává světu i lidem. Pán už je takový. Páni už takoví jsou.

Když se podívám do zrcadla, vybavuju si ten řev. Vybavuju si Andělu, starou švadlenu, sestru tchánovy služebné. Schovávám se v jejím výměnku, ona spí v kuchyni. Majitelé domu, kteří jí pronajali pokoj, tady nejsou. Utekli. Já jsem neutekl. A teď se dívám do zrcadla.

To jsem já. Rozcuchané vlasy, bledý ksicht, dvoudenní strniště.

Teprve teď na mě všechno doléhá nebo spíš se mi to vrací: zruinované město, které mi už nepatří, Hela a Jiříček v našem bytě v činžáku, který nechal postavit Emil Wedel, v Madalińského ulici, mobilizace, obléhání, kapitulace, Starzyński cosi blábolí o hanebné německé armádě, která bojuje s ubohými občany varšavské Pragy, řády, nevyplacený žold, Ksykovo šílenství a jeho černý knírek, po kapitulaci přemístění se z našich stanovisek u Sieleckého parku a v Parkové ulici do kasáren švališérů, kde máme počkat, než nás odvedou do zajetí, ale já nepůjdu; blábolí o tom, že musíme bojovat dál, plukovník mě pouští, běž, běž, svatá pravda, musíme dál bojovat, mou pistoli zakopáváme v zahradě u sester nazareťanek v Czerniakovské spolu se zbraněmi několika kamarádů, mundúr spalujeme v kamnech, a to včetně bot, kterých je škoda, smrdí to pekelně, ale mě nedostanou, ani náhodou. A předtím, během mobilizace — slib. Abstinence. Po kapitulaci omezená na abstinenci typu em, proto ty poslední láhve vína, kde teď seženu víno? Nikde. Schovávání se, prostě cirkus!

Dým nad hořící Citadelou, tak vznešený a krásný. Posíláme bratrské pozdravy vojákům bojujícím na Helu, praví rozechvělým hlasem moderátor z rádia, ať žije Polsko, Polsko ještě nezemřelo. Ačkoliv…

Vzdávám se.

Piju vodu, přímo z vědra, které pevně svírám v náručí, břicho mám zase jako žok. Zrcadlo. Tohle jsem já, tohle jsem já.

Nenávidím tohle místo. Nenávidím.

„Andělo, uvař mi kávu!“ křičím. Křik mi probodává spánky hřeby silnými jako Pilátovy prsty.

„Káva došla!“ křičí zase trpělivá Anděla ze svého bytu, stejně jako včera.

Vždyť vím, že došla, proč tedy křičím?

„Tak aspoň čaj.“

„Čaj taky došel. Teprve rozdělávám v kamnech…“ Proč, proč, proč?

„A něco k jídlu?“

„Nic. Běžte něco koupit. V Mirovské mají chleba, za třicet grošů kilo, mají čtvrtky.“

Anděla něco bručí, bručí v kuchyni, v malé kuchyni v tom malém bytě, kde ještě pronajímají pokojíček; pokojíček, ve kterém to smrdí po staré ženské a vařeném zelí a cibuli, ačkoli nejmíň měsíc žádnou cibuli ani zelí nevařila, přesto to tam tak smrdí, nebo by to jenom zelím a cibulí nebo dršťkami mělo smrdět a já si ten puch jenom představuju, jen si ho vymýšlím, aby mi bylo líp?

Do města. Musím odejít do města. Vypadnout z toho bytu a nevrátit se. Za oknem déšť, chlad. Oholit se? Ve studené vodě? Co naplat. Učesat si vlasy. Ale bez pomády, přestože tu je, v krabičce v polici, ale teď není na pomádu doba, je válka, takže jenom hřeben, nebudu chodit s vrabčím hnízdem. Aspirin, a druhý. Taky dochází. Nátělník, podvlékačky, ponožky. Pod sako si beru teplý vlněný svetr. Klobouk, šála. Kabát si neberu, na ten ještě nedozrál čas. To ale nestačí, nestačí. Tvíd člověka udrží v teple, ale nestačí. Oblečení, kterým dám najevo, že nejsem jen tak někdo, přestože jsem budižkničemu, oblečení, které mě ochrání před rozpadem světa a které bude připomínat, že nejsem jen tak někdo.

Já jsem já. Jsem Konstantin Willemann, mám rád automobily a elegantní obleky, nesnáším koně, uniformy a smolaře. Já nejsem jen tak někdo. Ačkoliv…

Je to ale marné. Prohlížím se v zrcadle. Já jsem já a svět už není; v tomto světě já nejsem já. A pokud v něm jsem, pak jsem budižkničemu. I v drahém obleku a drahých polobotkách. Budižkničemu. Přesně.

Jdu ven. Dveře se za mnou pohrdavě zavírají. Křídla dveří se na mě kření, jsou to senilní dveře à la Anděla, dveře, které nemám pod palcem, přestože je mám na krku. Vycházím. Nevrátím se. Ještě nevím, kam půjdu, sem se ale nevrátím.

Vyšel jsem ven, město mi nepatří. Ve většině oken chybělo sklo; tam, kde bylo, ho do kříže přelepili papírem, okenní kříže svatého Ondřeje a na křížích celý náš ukřižovaný život, většinou ale slepá překližka a černé očnice po vyloupaných zárubních a vymláceném skle. Pozavírané obchody zatlučené prkny nebo úplně vybílené, a namísto nich šmelina v ulicích, lidi prodávali všechno: anglické jezdecké holínky, hřebeny, lampy a jídlo za ceny, za které by zasloužili kulku. A co to bylo za živly: příměstští kramáři se zbožím bůhvíodkud, elegantní dámy, kšeftsmani, podvodníčci, výrostkové. Rozložená společnost, žádný Žid, žádný Řek, žádné dámy, žádné kurvy, žádný profesor ani zloděj. Zboží z vydrancovaných obchodů, obyčejný lup, obyčejná kořist, jindy zase pravé kožichy; starý svět pomalu mizí, leží vyskládaný na ulici na rozložených novinách nebo papundeklu, řád věcí se rozplynul jako rozpuštěný křišťál; pravé kožichy žádané kvůli chladnému říjnu, z pravých skříní přímo na ulici, z ulice do nepravých rukou; jakási ženská chtěla prodat jezdecké sedlo, čí byl ten kůň, čí byl zadek, který na něm seděl, k čemu vlastně někomu bude hulánské sedlo? Může si ho připevnit na záda a vozit po ulici Němce.

Ještě by ho mohli zastřelit.

„Za to vás můžou zastřelit, ženská,“ řekl jsem.

„Jestli nic nechcete, tak běžte, pane!“

A tak jsem šel. Je dobře, že mám peníze. Mám je, protože mám za ušima. Vykračuju si, mám za ušima, jdu Škrobárenskou ulicí, Židáci se mi motají pod nohy, chtějí mi prodat všecko, za dulary, za zlato, pospíchají a mají zatraceně nahnáno, a já jdu, na Židáky nekoukám, jdu do Mirovské haly pro chleba, slaninu a vejce. Půlka stánků obsazená, šílené ceny, kilo chleba za zlotý sedmdesát. Chleba z magistrátní distribuce za třicet grošů už není, všechno je pryč. Až na chleba z trhu, ještě horší než u Žida. Beru kilo. Kromě chleba kupuju hrnek kyselého mléka, ohyzdný hrnek na špagátu; každému, kdo chce, kramářka nalije za deset grošů, platím, k čertu, hrnek má na sobě otisky něčích odporných rtů, piju, to pomůže.

Nepomohlo. Ta ženská má čokoládu, předválečnou; tabulka za dvanáct zlotých. Dvanáct! Vzal jsem Jiříčkovi za tři zloté, ženská špinavýma prackama ledabyle láme čokoládu a balí ji do novin.

S jídlem v aktovce jdu dál; nebudu nosit jídlo v síťovce jako nějaká služka. Když má člověk peníze, všechno je najednou lidské, všechno se dá zvládnout.

A já jsem je měl. Ještě v srpnu, týden před mobilizací, jsem vybílil účet ve Státní spořitelně, moc tam nebylo, ale něco přece, zkrátka jsem vybílil účet, mám to ale za ušima, jsem to ale chytrák, a koupil jsem zlato za šmelinářskou, ale předválečnou cenu; koupil jsem dolary a teď se mám, taky Hela má za co nakrmit Jiříka, myslel jsem na to a dmul se pýchou a přitom jsem šel kolem fronty před spořitelnou; naschvál jsem si zašel, abych si prohlédl frontu až k filharmonii, jednorázově vyplácejí jenom padesát zlotých, lidi se probodávají pohledy zpod klobouků a v těch pohledech je všechno, sanace, zloději, zatracení plukovníci, kde jsou naše peníze, kde jsou moje peníze?!

Ale já je mám. Mám za ušima a lidi jsou idioti. Máš za ušima a lidi jsou idioti.

Naschvál jsem si zašel; taky proto, že jsem byl ve Státní spořitelně naposled s plukovníkem, majorem Tomaszewským, zástupcem a rotmistrem Chocholem z kulometné eskadrony v den kapitulace, ale ještě před vyhlášením, Tomaszewski dostal Virtuti, Chochol taky Virtuti a já z ničeho nic Kříž za chrabrost, byli jsme zkrátka ve Státní spořitelně, v podzemí, já jsem stál taktně vzadu, všude samí generálové, Rómmel, Kutrzeba, Tokarzewski a Czuma, stáli u map, kouřili cigarety, poražení, přemožení; prosrali Polsko, ale stojí nad mapami, upnutí až ke krku, stříbrné límečky, generálské pistolky v pouzdře na prdeli, kapesní šestky nebo sedmičky dobré tak k tomu, aby si prohnali kulku hlavou; nikdo to ale neudělal, i když jim dali všechno, co mohli, snad kromě knoflíků od uniformy.

Náš plukovník mluvil se šéfem Rómmelova štábu, ano, kapitulace je potvrzena, a já jsem měl sto chutí vytasit pistoli a ty generálské hlavy jednu po druhé postřílet.

A dneska není po generálech ani vidu, ani slechu, jenom tady lidi stojí ve frontě, aby dostali svých padesát zlotých.

S jídlem v aktovce jdu do Evropského, do Loursu. Poslechnu si, co lidi říkají. Co si povídají, co blábolí, jak klapou zobáky jako žebráci miskami o chodník. No co, jdu, jdu do Loursu, abych oddálil to, co nastane potom. Čtyřicátý devátý den abstinence typu em.

Překlad Michael Alexa

Vydává nakladatelství Host.