Revolver před psacím strojem

Jak se podepsalo půl století Castrova vládnutí na kubánské literatuře? Castrův režim se podepsal na veškerém sociálním, ekonomickém i kulturním životě Kuby naprosto devastujícím způsobem. Do literatury zavedl cenzuru, mnoho spisovatelů muselo emigrovat, bylo vězněno, v důsledku pronásledování spáchalo sebevraždu. Jaká by byla kubánská literatura bez Castra, nelze říct. Vztah Castrovy moci a intelektuálů na Kubě ale prodělal určitý vývoj. V první fázi po vítězství revoluce intelektuálové nový režim masivně podporovali. Mnozí byli aktivní v městském odboji proti Fulgenciovi Batistovi, třeba Guillermo Cabrera Infante, a tedy Castrovi spojenci ve zbrani. První roky po revoluci se pro ně otevřely možnosti, ale trvalo to poměrně krátce. Po karibské krizi v roce 1962, kdy se Castro definitivně přimknul k SSSR, to ještě trochu šlo. Například spisovatel Cabrera Infante byl propuštěn z týdeníku Revoluční pondělky, měl oplétačky s mocí, ale nechali ho ještě nějakou dobu působit jako řadového diplomata v Belgii. V šedesátých letech Fidel Castro ale pořádal hony na homosexuály a celá řada kubánských intelektuálů byla homosexuální nebo bisexuální orientace: Virgilio Piñera, Antón Arrufat nebo Reinaldo Arenas. Ti šli tedy na řadu jako první a jejich kolegové, kteří se pokusili je bránit, začali mít velké problémy. Definitivní zlom nastal na konci šedesátých let, kdy nechal Fidel Castro zatknout a krutě zmučit básníka Heberta Padillu a jeho ženu Belkis Cuzovou Maléovou. Také měl v té době proslov k intelektuálům, kdy řekl: „S revolucí můžete všechno, proti ní absolutně nic.“ Domluvil a položil na stůl revolver. Od sedmdesátých let je kubánská literatura v kleštích. Změnil se nějak literární život s nástupem Raúla k moci v roce 2006? Nezměnil. Raúla toto téma nezajímá. Nepronásleduje spisovatele za literaturu, ale když publikují třeba nějaký politický článek nebo podepíší petici. Například skvělý spisovatel Ángel Santiesteban si odseděl již za Raúla několik let v kriminále. Byl oficiálně odsouzen za nějakou možná i vymyšlenou domácí pranici s bývalou manželkou, jejíž milenec prý byl důstojník tajné policie. Byly za tím ale především články, které Santiesteban publikoval v zahraničí. Vyvinula se na Kubě nějaká oficiální literatura, nějaká obdoba české sorely? Ano, reprezentuje ji třeba Manuel Cofiño, autor knih s příznačnými názvy jako Poslední žena a příští boj nebo Když se krev podobá ohni. Literárně nic moc. Na konci osmdesátých let si režim uvědomil, že knihy samotné ho zas tak neohrožují a že by dokonce mohly být dobrým vývozním či alespoň propagandistickým artiklem. Nechal tedy mladší generaci jistý prostor, kdy mohli spisovatelé i mírně překračovat některá tabu. Nejznámější je novelka, nebo dlouhá povídka Senela Paze Vlk, les a Nový člověk, podle které Tomás Gutiérrez Alea natočil film Jahody a čokoláda. Pak to byli na začátku milénia spisovatelé jako Reinaldo Montero, Abilio Estévez, Amir Valle a Pedro Juan Gutiérrez — taková trochu nová literatura, která vypadala dobře, byl to příslib změn. Někteří emigrovali a začali do Castra tepat, někteří zůstali. O čem píše dnešní kubánský disent? Předpokládám, že proti režimu, na druhou stranu asi nelze ani bezvýhradně adorovat západní kapitalismus. Mezi kubánskými disidenty v tom užším smyslu — tj. lidmi, kteří aktivně vystupují na Kubě proti režimu, pořádají happeningy, průvody, podepisují petice — je dnes poměrně málo známých spisovatelů prozaiků. Je tam několik velmi zajímavých básníků a celá řada skvělých esejistů a novinářů, hudebníků, výtvarníků. Většina opozičně naladěných spisovatelů již stačila emigrovat. Objevují se spíš takové fragmenty. Například Guillermo Fariñas, známý hladovkář a velmi statečný disident, napsal několik skvělých autobiografických povídek, ale známý je mnohem víc jako aktivista než jako prozaik. Nedávno vyšla dobrá kniha nedávno zesnulého vnuka Ernesta Che Guevary Sáncheze Caneka, která popisuje střízlivým stylem obrovské duchovní prázdno, ve kterém lidi na Kubě již mnoho let žijí. Obecně existuje poměrně málo čistě prozaických titulů, které by přímo šily do Castrova systému. Výjimkou byl samozřejmě Reinaldo Arenas a pak také esejistika a memoáry od různých autorů. Ostatní na to jdou spíš přes popis každodennosti, přes různé metafory atd. A to platí i u exilových autorů. Mnoho kubánských literátů, intelektuálů a umělců považuje za lepší jakýkoliv systém, než je castrismus, tedy i kapitalismus. Když jim někdo z Evropy říká, že castrismus není nic moc, ale kapitalismus je stejný, nebo horší, tak mu to prostě nevěří. To není naivita, mnoho z nich kapitalismus dobře zná. Jako první se chtějí zbavit castrismu a pak řešit, co dál.

Gabriel García Márquez v družném hovoru s Fidelem Castrem, foto: Wikimedia Commons

Jak vlastně funguje současná kubánská cenzura? Četl jsem například, že se udává spíš z pragmatických důvodů, například kvůli nové televizi, než ideologických. Udává se ze všech možných důvodů, ale máte pravdu, že je za tím většinou spíš nějaký zištný motiv než víra v komunismus a revoluci. Cenzura funguje tak, že státní nakladatelství, kde je nějaký jakž takž otevřený redaktor, připraví k vydání knihu, která není v souladu s oficiální ideologií, ale když vyloženě neuvádí jméno Fidela Castra v nějakých špatných souvislostech, může vyjít. Pak ji ale zaříznou těsně před vydáním, protože autor napsal něco politického na blogu. To se stalo například Orlandovi Luisovi Pardovi, ale i mnoha dalším. Mají tam instituci kulturních fízlů, což jsou lidé, kteří umění naoko fandí, jsou jakoby nonkonformní, kritičtí. Ti se pak snaží umělce zpracovávat, aby nezlobili, a slibují jim výhody. Takhle přišel jeden za Gorkim Águilou, lídrem kapely Porno para Ricardo, a sliboval mu, že to nějak zařídí. Stačí prý ubrat tady nebo támhle, tohle nechat, to zas ne, a budou moct hrát po celé Kubě. Gorki s basákem Cirem vzápětí složili písničku, kde zpívají: „El policía de la cultura, es un cabrón de la dictadura.“ Parodují tam rady kulturního fízla a vyjadřují se o něm velmi nepěkně. Gorki se nebojí, byl skoro tři roky v kriminále a krátkodobě byl zatčen mnohokrát. Zmínil jste politický blog. Co s kubánskou literaturou i společností udělal internet? Ostrov už nemůže být tak ideologicky vodotěsný, jako byl v šedesátých a sedmdesátých letech. Ideologicky vodotěsný v šedesátých letech vůbec nebyl. To začal být až v polovině let sedmdesátých. Internet je na Kubě téměř nedostupný, a když, tak je drahý a pomalý. Intelektuálové, vzdělaní lidé obecně se na Kubě k internetu vždycky nějak složitě dostanou — přes diplomaty, cizince, turisty. Jsou velmi dobře informováni. Mezi ostatní lidi, zejména mimo velká města, se internet nedostane. Raúl Castro se ho velmi bojí. Doma ho nemá skoro nikdo, na úřadech je pomalý a je kontrolován. Co se teď bude po Castrově smrti dít? Raúl Castro a jeho klika mají nepochybně již nyní připravené nějaké ekonomické reformy, které Kubáncům brzy nabídnou a jejichž cíl bude, aby se mohli udržet co nejdéle u moci. Uvolnit částečně ekonomiku sliboval Raúl již několikrát. Pak se bude snažit zabetonovat moc a bude hledat spojence v exilu, částečně i doma. Určitě se bude snažit instalovat do vrcholných funkcí svoje příbuzné — syna Alejandra Castra Espína, dceru Marielu nebo vnuka Guillerma. Zřejmě počítá i s mladšími komunisty Miguelem Díazem-Canelem nebo Marinem Murillem. Myslím, že komunisté se už těší, že uvolní ekonomiku a budou moct obchodovat a ve velkém rozkrádat, co rozkrást půjde.