Dekadence v kožichu a biedermeier
Neexistuje návod, jak pojednat biografii. Jorge Luis Borges v jedné ze svých úvah šprýmuje, že by bylo možné napsat životopis Michelangela, v němž by nebyla jediná zmínka o tom, že byl sochař. Oproti tomu kritik Sainte-Beuve — jak nás ujišťuje Proust ve svých esejích Proti Sainte-Beuvovi — zjišťoval informace o soukromí autora dokonce i u domovníka a prodavačky květin. Požadoval komplexní přístup a uvažoval dokonce o tom, že položí základy exaktní vědy. Francouzský historik a expert na dějiny střední Evropy Bernard Michel si ve své biografii spisovatele Leopolda von Sacher-Masoch zvolil aurea mediocritas.
Ačkoli si vybral autora tolik skandálního a známého i těm, kdož nečetli z jeho díla ani Venuši v kožichu, statečně se vyhýbá lacinému a baže i odbornému psychologizování. Michelův otevřený přístup mi připomněl Magický život Aleistera Crowleyho Martina Bootha — nejen pro rozsah knihy (asi čtyři sta třicet stran, což není bez významu) a pro výběr kontroverzní osobnosti, ale též pro umění vyprávět jakési malé dějiny místa a epochy, což činí tato díla zajímavými a vysoce poučnými, byť jejich titulní hrdina třeba není čtenářovým favoritem.
Michel před čtenářem nastiňuje dějiny rakouské monarchie od připojení Sacher-Masochovy rodné Haliče v poslední třetině osmnáctého století po její soumračné roky fin de siècle. Život samotného spisovatele líčí od jeho narození — reakci čerstvého otce, lvovského policejního rady Masocha, pointuje s biedermeierovským smyslem pro komiku: „[…] utíká, půlku obličeje namydlenou, holičský ubrousek kolem krku, bez hole a bez klobouku. […] mezi strážníky a zaměstnanci kolovaly láhve vynikajícího bordeauxského.“ Zvláštní péči věnuje Michel pobytu rodiny v Čechách — Sacher-Masoch svou první knihu vydanou roku 1857 dedikuje „jako první znamení lásky k místu mého duchovního zrodu, staré Praze a světovým dějinám“. Tyto dějiny na Leopolda dýchly na pražské barikádě roku 1848, kde bojuje po boku české dívky. Michel popisuje, jak se mladík podvoluje dívčiným přáním či možná jen její vůli přežít a vrátit syna svého zaměstnavatele nepoškozeného. Zde Bernard Michel hledá počátky jeho rozporných postojů k fatálním národním i politickým otázkám dne a vypichuje spisovatelovu konfesi: „duší Slovan, jazykem Němec a srdcem Rakušan“. Oním Rakouskem, k němuž se hlásil, myslel velkou zemi sahající od Haliče a Terstu po Aš.
Reálie života, subtilně podaný kontrast mezi ideou biedermeieru a dekadencí monarchie, často zmiňované malířské umění Hanse Makarta… To vše naznačuje, že Bernard Michel si pana von Sacher-Masocha zvolil jako symbol i diagnózu doby, pojednal však svého spisovatele s láskou a faktografickým nadšením. Na konci své biografie konstatuje, „že se na něj později trochu pozapomnělo“, ano, je to tak, i když možná Sacher-Masochovi tato kniha poslouží jako svého času Jitro kouzelníků Arthuru Machenovi — k literárnímu znovuzrození. Poněkud buffonská mi však přijde Michelova noticka o Sacher-Masochově nadprodukci (ta vskutku jako balvan často bývá důvodem pozdějšího zapadnutí autora): „Přespříliš psal, což bylo nevyhnutelné zlo v době, kdy německá nakladatelství nedávala spisovatelům prostředky ke slušné obživě.“ No…, (nejen) současný (nejen) český autor si o tom může myslet své.
Nebyl by to řádný pohled na knihu, kdybych zde aspoň jednou nešlehl bičem masochismu, nuže Leopold von Sacher-Masoch píše: „[…] vlastní bohaté toalety, jakož i neodmyslitelné nádherné kožichy a hlavně povahu tyranky zrozené v pravém hermelínu. Konečně jsem našel svůj ideál, a to ve své vlastní ženě, což mě dělá ještě šťastnějším.“ Jaký to dandy a hledač ideálu ženy! Spojil umění se životem, byl předchůdcem i současníkem Gesamtkunstwerku. Bernard Michel v závěru horoucně zvolává: „Leopold je moderní, protože je barokní. To vše vysvětluje jeho prudkost, sílu i to, že nezná mezí…“ — A vida, už mu říká Leopold, spřátelili se. Těžko říci jak u politiků, ale u dandyů a umělců života se dobrá biografie bez lásky a vášně neobejde.
Bernard Michel: Sacher-Masoch (1836—1895), Dybbuk, Praha 2015