Modrá versus rudá

Jan Novák měl podle vlastních slov původně v úmyslu natočit o vrcholných momentech Zátopkovy kariéry film, ale z připravovaného projektu nakonec sešlo, a z filmového scénáře se tak stalo libreto ke komiksu, jehož výtvarného zpracování se ujal kreslíř Jaromír 99, známý především svou spoluprací na trilogii o Aloisi Nebelovi. Byl to šťastný tah, protože právě Jaromírův svébytný styl představuje onu přidanou hodnotu, která z jinak poměrně standardního příběhu dělá skutečně pozoruhodné dílo. Nejde přitom jen o velmi dobře vystiženou podobu protagonisty či působivé rozfázování rámečků, ale především o celkovou atmosféru, z níž vane duch padesátých let. Stejně jako u nebelovské trilogie, kde působivý kontrast černé a bílé dodával celému příběhu výrazný přídech noir, hraje i tentokrát důležitou roli barva, konkrétně cihlově červená a lomená modrá, jimiž kreslíř doplnil obvyklou černou a bílou a díky nimž hrdinové s ostře řezanými konturami obličejů a vypracovanými těly vypadají, jako by právě vyskočili z budovatelských plakátů. Barevná symbolika je dotažena k dokonalosti, když se ve vypjatých okamžicích padesátých let vytrácí z příběhu modrá a obrazy hrají převážně do ruda.

Vyzdvihujeme-li však působivé výtvarné pojetí Zátopka jako jeho hlavní přednost, v žádném případě to neznamená, že by text představoval slabou stránku. Libreto Jana Nováka je solidní a ukazuje protagonistu z velmi lidské stránky — ostatně Emil Zátopek byl nejen talentovaný sportovec, ale také tvrdohlavý dříč se svérázným smyslem pro humor. Zejména jeho pokusy o dvoření se své budoucí manželce, oštěpařce Daně Ingrové, patří k místům, kdy má čtenář jedinečnou příležitost nesledovat Zátopka jako běžeckou legendu, ale také jako mladíka, nad jehož mírně trapnými vtípky Dana Ingrová protáčí oči v sloup. Navíc jde o autentické detaily, jelikož Dana Zátopková byla jedním z pamětníků, které Jan Novák vyzpovídal. Avšak právě skutečnost, že autor prokázal ochotu zabývat se Emilem Zátopkem i jako omylným člověkem, přispívá k mírnému zklamání, že se příběh s výjimkou krátkého exkurzu do hrdinova dětství a mládí omezuje pouze na vrcholné období Zátopkovy kariéry a opomíjí například jeho ambivalentní postoj k tehdejšímu režimu. Ne že by scénář tehdejší politickou situaci ignoroval, naopak, Zátopek musí neustále mírně bojovat s nátlakem komunistické strany, která jej touží využívat jako svého maskota. Závěr příběhu je pak věnován Zátopkovu odvážnému protirežimnímu gestu, jímž pomohl nepohodlnému kolegovi Stanislavu Jungwirthovi k účasti na olympiádě v Helsinkách. Před trestem jej pak (přinejmenším na stránkách našeho komiksu) zachrání pouze rozmar Marty Gottwaldové, která razantně vmanipuluje zetě Alexeje Čepičku do situace, kdy mu nezbývá než Zátopka za vzpouru nejen nepotrestat, ale dokonce jej povýšit do hodnosti plukovníka. Jakkoli je však tato část příběhu působivá, bylo by ještě zajímavější dotknout se i závažnějších faktů, například Zátopkovy podpory nejvyššího trestu pro Miladu Horákovou. V souvislosti s jejím případem byl ostatně mučen a odsouzen také Zátopkův přítel a bývalý trenér Jan Haluza. Dlužno říci, že alespoň tento fakt autor neignoruje, a právě scéna, kdy Haluza coby vězeň odpykávající si trest dřinou v jáchymovských uranových dolech tiše oslavuje Zátopkův olympijský úspěch přípitkem s vězniteli, je jedním z nejsilnějších momentů v celém komiksu. Možná i dojemnějším než Zátopkův triumfální běh do finiše.

I přes některé zmíněné výhrady však Zátopek představuje jeden z nejlepších letošních komiksů a čtenářům nezbývá než tiše jásat, že původní filmový projekt nakonec nevyšel.

Jaromír 99 — Jan Novák: Zátopek… když nemůžeš, tak přidej!, Argo — Paseka, Praha 2016