Síla mýtu

MOYERS: Proč je v mytologii tolik hrdinských příběhů?

CAMPBELL: Protože hrdiny stojí za to se zabývat. I v nejznámějších románech mívá hlavní postava, ať je to muž, nebo žena, hrdinské rysy; bývá to člověk, který objevil nebo vykonal něco, co se vymyká normálním lidským schopnostem nebo běžné zkušenosti. Hrdina je někdo, kdo obětoval život něčemu většímu, než je on sám. Ať je to muž, nebo žena.

MOYERS: A jaký to tedy bývá čin — obecně, ve všech známých kulturách, ať už má hrdina na sobě jakýkoli „místní kroj“?

CAMPBELL: Takové skutky mohou být dvojího druhu. Zaprvé to může být něco mimořádného takříkajíc fyzicky, kdy hrdina vykoná cosi neobyčejně odvážného, například v bitvě, nebo zachrání někomu život. Ale může to být i čin duchovní povahy, jehož prostřednictvím hrdina získá zkušenost s nějakou zcela mimořádnou oblastí spirituálního života a přináší pak ostatním lidem nějaké významné poselství.

Hrdinské dobrodružství začíná obvykle tím, že někomu je odňato něco nesmírně důležitého. Nebo příští hrdina pocítí, že členové jeho společenství nemají možnost — nebo jim není dovoleno — něčím pro ně vrcholně potřebným disponovat. Potom tedy prochází celou sérií mimořádných dobrodružství, aby buď získal zpět, co bylo ztraceno, nebo objevil nějaký životodárný elixír. Obvykle jde o cyklické střídání odchodů a návratů.

Avšak první náznaky struktury a duchovního významu takových dobrodružství lze zjistit i v iniciačních rituálech raných kmenových společenstev, jimiž je dítě nuceno vzdát se dětství a stát se dospělým — takříkajíc zemřít fyzicky i psychicky jako jedinec infantilní a vrátit se na svět jako zodpovědná dospělá osobnost. To je základní psychologická proměna, kterou musí projít každý člověk. Zprvu, čtrnáct až jednadvacet let, žijeme v závislosti na ochraně a pod dozorem někoho jiného — a pokud třeba studujeme na doktorát, může se ta závislost protáhnout klidně až do pětatřiceti. V té době za sebe v žádném případě neneseme plnou odpovědnost a nejsme ve svém počínání nezávislí, svobodní; chováme se poslušně a počítáme s tím, že můžeme být jak uznale odměňováni, tak přísně trestáni — podle toho, jak se budeme chovat. Abychom se vymanili z této psychologické nezralosti a získali odvahu a sebejistotu, abychom mohli převzít zodpovědnost sami za sebe, musíme — obrazně řečeno — zemřít a vzápětí vstát z mrtvých. To je základní motiv cesty univerzálního hrdiny — totiž že opouští dané podmínky své existence a vydává se hledat a nakonec najde takový životní zdroj, který ho přivede k životu bohatšímu a zralejšímu.

MOYERS: Takže i když třeba nejsme hrdiny v tom velkolepém smyslu (a nijak zásadně neobrozujeme společnost), stejně musíme podniknout onu cestu do svého nitra — duchovně i psychologicky.

CAMPBELL: Přesně tak. Otto Rank, známý vídeňský psychoanalytik, konstatuje ve své důležité knížce Mýtus o zrození hrdiny z roku 1909, že každý se rodí jako hrdina, protože ve chvíli zrození prochází nepředstavitelnou psychologickou i fyzickou transformací — z malého tvora, žijícího v království plodové vody, se proměňuje ve vzduch dýchajícího savce, který se nakonec postaví na nohy. To je obrovská proměna, a kdyby ji člověk podnikal uvědoměle, byl by to hrdinský čin, jenž by neměl obdoby. Nehledě na to, že hrdinsky si při tom počíná i matka, která to všechno umožňuje.

MOYERS: Takže hrdinové nejsou jenom muži?

CAMPBELL: Ale kdepak. Muž hraje obvykle nápadnější roli, už jenom vzhledem k životním podmínkám. On se pohybuje venku v širém světě, kdežto žena zůstává doma. Avšak například u Aztéků, kteří měli několik druhů nebe, do nichž byly lidské duše zařazovány podle způsobu, jakým jejich nositel sešel ze světa, přicházeli válečníci, kteří byli zabiti v bitvě, do stejného místa ráje jako matky, které zemřely při porodu. Porodit dítě je zcela určitě hrdinský čin, protože matka nabízí sama sebe za život někoho jiného.

MOYERS: Nepřipadá vám, že se tato pravda z naší společnosti nějak vytratila? Když se běžně pokládá za mnohem větší hrdinství vyrazit do světa a nadělat spoustu peněz než vychovávat děti?

CAMPBELL: Vydělávání peněz se dělá mnohem větší reklama. Víte, co se říká — když pes pokouše člověka, není to nic zajímavého, ale když člověk pokouše psa, určitě se o tom bude psát v novinách. Takže když se něco děje znovu a znovu a znovu, i kdyby to bylo počínání nevím jak heroické, nikdo si toho ani nevšimne. Dalo by se říct, že z mateřství se stala docela obyčejná záležitost.

MOYERS: Ale přesto — pro mne to je úžasná představa: matka jako hrdinka.

CAMPBELL: Mně to tak připadalo vždycky. Poučil jsem se o tom právě z mýtů.

***

MOYERS: Vy se celý život pohybujete mezi různými světovými názory, noříte se do rozličných kultur, civilizací a náboženství — zjistil jste v tom všem nějaký společný rys, který vytváří potřebu Boha?

CAMPBELL: Každý, kdo se v životě setkal s nějakou záhadou, dobře ví, že vesmír má určitý rozměr, který není smyslově poznatelný. V jedné upanišadě se v tomto ohledu vyskytuje velmi výmluvné místo: „Když člověk v ustrnutí nad nádherou slunečního západu nebo nějaké hory okouzleně zvolá: ‚Ach!‘, je to chvíle, kdy bere účast na božské podstatě věcí.“

Takový okamžik splynutí předpokládá, že si uvědomujeme zázrak a čirou krásu bytí. Lidé, kteří žijí v důvěrném vztahu s přírodou, se z podobných chvil těšívají každý den. Znovu a znovu mají příležitost setkávat se s něčím, co jednoznačně přesahuje lidský rozměr. Člověk má ovšem sklon si takové prožitky personifikovat, přírodní síly si „antropomorfizovat“.

U nás v západním světě si Boha představujeme jako konečný zdroj či výchozí příčinu veškeré energie a všech zázraků vesmíru. Ale v převážné části orientálního myšlení, a stejně tak i v představách prvotních lidí, jsou bohové spíše projevem a dodavatelem energie, která je v konečné rovině neosobní. Nejsou jejím zdrojem. Bůh je pouze nástrojem, jímž se tato energie realizuje. A síla nebo kvalita energie, o kterou jde či jež se takto projevuje, určuje povahu a funkci boha. Existují bohové násilí, existují bohové soucitu, existují bohové, kteří spojují svět neviděného se světem viditelným, existují bohové, jejichž úkolem je prostě jen chránit krále a národy ve válečných taženích. Tady jsou vesměs ve hře personifikace různých energií. Ovšem výchozí zdroj těchto energií zůstává tajemstvím.

MOYERS: Neproměňuje se osud díky tomu všemu v jakousi anarchii, trvalou válku mezi znepřátelenými knížectvími?

CAMPBELL: Ano — jako je tomu v životě samém. Vždycky přijde chvíle, kdy je třeba učinit rozhodnutí, a v naší mysli se potom odehrává něco jako válka. Například při jednání s lidmi máme většinou k dispozici více možností, jak se k nim chovat. Kterou z nich si nakonec vybereme, to rozhodujícím způsobem ovlivní božstvo, které ovládá naši mysl. Je-li božstvo, které nás řídí, kruté, bude kruté i naše rozhodnutí.

MOYERS: Jak to souvisí s vírou? Vy jste věřící člověk, připouštíte zázraky…

CAMPBELL: Ne — na to nemusím mít víru, stačí mi zkušenost.

MOYERS: Jaká konkrétní zkušenost?

CAMPBELL: Mám zkušenost se zázrakem života. Mám zkušenost s láskou. Mám zkušenost s nenávistí, zlobou, prožil jsem chvíle, kdy jsem měl silné nutkání dát někomu do zubů. Z hlediska symbolických obrazů jsou to všechno různé síly, které působí v mé mysli. Mohli bychom o nich — o zázraku, lásce, nenávisti — uvažovat v tom smyslu, že nám je vnukají různá božstva.

Když mě v dětství vychovávali jako římského katolíka, říkali mi, že mě z pravé strany ochraňuje strážný anděl a z levé pokouší ďábel; a že rozhodnutí, která v životě udělám, budou záviset na tom, kdo na mě bude mít větší vliv — jestli anděl, nebo ďábel. Jako chlapec jsem si tyhle myšlenky konkretizoval a myslím, že mí učitelé rovněž. Představovali jsme si, že ten anděl se vedle mě skutečně vyskytuje, že je opravdový a že i ďábel na druhé straně je skutečný. Teď už je samozřejmě jako skutečné bytosti neberu, ale chápu je jako metafory impulsů, které řídí mé počínání.

***

MOYERS: Onehdy se mě kdosi zeptal: „Proč vás ty mýty tak přitahují? Co vás na tom, co Joseph Campbell říká, tak zajímá?“ Odpověděl jsem: „Mýty ke mně mluví proto, že vyjadřují něco, o čem moje nitro ví, že je to pravdivé.“ Proč to tak je? Proč já někde hluboko v sobě vím, že to, co mi ty příběhy sdělují, je pravda? Vychází to odněkud ze základů mého bytí, z něčeho nevědomého, co jsem podědil od všeho toho, co bylo přede mnou?

CAMPBELL: To víte, že ano. Máte přece totéž tělo, vybavené týmiž orgány a touž energií, jako člověk cromagnonský někdy před třiceti tisíci lety. Ať žijete lidský život v New Yorku, nebo kdesi v jeskyni, procházíte stejným vývojem — od dětství k pohlavnímu dospívání, přechodem od dětské závislosti k vlastní zodpovědnosti, kterou muži i ženě přináší dospělý věk, manželstvím, postupným ochabováním a ztrátou tělesných sil až ke smrti. Máte totéž tělo, zažíváte touž tělesnou zkušenost a reagujete na tytéž představy. Takovým setrvalým obrazem je například konflikt mezi orlem a hadem. Had připoutaný k zemi, orel v duchovním vzletu — není to střet, který v sobě prožíváme doslova všichni? A když se pak obě tyto protivy navzájem prostoupí, máme před sebou najednou něco zázračného — draka, hada s křídly. Takovéhle představy se rodí v hlavách lidí na celé zemi. Mohu číst mýty Polynésanů, Irokézů či Egypťanů — ve všech se mluví o stejných problémech.

Joseph Campbell, foto: Joan Halifax

MOYERS: Protože se objevují v různých dobách, jsou pouze vždycky oděny v jiném rouchu — je to tak?

CAMPBELL: Ano. Je to něco podobného, jako kdyby určitá divadelní hra cestovala z města do města — všude by se hrálo totéž, jediný rozdíl by byl v tom, že místní herci by na sobě pokaždé měli jiné, typicky místní kostýmy.

MOYERS: A tyto mytické obrazy se téměř mimovolně přenášejí z generace na generaci.

CAMPBELL: Což je přímo fascinující, protože hovoří o hlubokých tajemstvích člověka i všeho kolem něj. Je to mysterium, tajemství, tremendum et fascinans — obrovské, strašné, protože kácí veškeré naše pevně dané představy o všem, co je kolem nás, ale zároveň naprosto fascinující, protože se týká naší nejvlastnější podstaty a našeho bytí. Když o tom člověk začne přemýšlet, o onom vnitřním tajemství, vnitřním životě, věčném životě, nenachází mnoho obrazných představ, které by mu pomohly. A tak se začne obracet k představám, které už existují v nějakém jiném systému myšlení.

MOYERS: Ve středověku lidé cítili, že svět je možné „číst“, že má pro ně důležité zprávy.

CAMPBELL: Ale to má, samozřejmě. A číst nám je pomáhají právě mýty. Předkládají nám nejpravděpodobnější řešení.

MOYERS: Uveďte nějaký příklad.

CAMPBELL: Mýty nám například vyjevují jednu velmi zásadní věc: že na samém dně propasti je možno uslyšet hlas spásy. V černém okamžiku přichází záchranné poselství proměny. V nejtemnější chvíli se objevuje světlo.

MOYERS: Jak to kdesi říká básník Theodore Roethke: „Za temných časů oko začne zřít.“ Chcete říct, že tohle poznání přinášejí člověku právě mýty.

CAMPBELL: Já s těmito mýty žiju a ony mi to neustále připomínají. Metaforicky můžete tento problém chápat jako splynutí s Kristem, kterého máte v sobě. Kristus ve vás nikdy neumírá. Kristus ve vás přežívá smrt a vstává z mrtvých. Nebo můžete dojít ke ztotožnění se Šivou. Já jsem Šiva — to je základ velkých meditací himálajských jogínů.

MOYERS: A nebe, onen kýžený cíl většiny lidí, je vlastně v nás.

CAMPBELL: Je v nás nebe i peklo, jsou v nás i všichni bozi. Tohle velké poznání obsahují už indické upanišady, které vznikly v 9. století před Kristem. Máme v sobě všechny bohy, všechna nebesa, všechny světy. Jsou to zvětšené sny a sny jsou obrazné projevy navzájem se střetávajících tělesných energií. A právě to je mýtus. Mýtus je projev energií tělesných orgánů, které se střetávají ve vzájemných konfliktech, a my se s ním setkáváme v podobě symbolických, metaforických obrazů. Jeden orgán chce toto, druhý něco docela jiného. I mozek je jedním z těchto orgánů.

MOYERS: Takže když se nám něco zdá, jako bychom rybařili v obrovském oceánu mytologie, který —

CAMPBELL: — do něhož se ponořujeme stále hlouběji a hlouběji. Člověkem mohou zmítat nejrůznější komplexy a podobné stavy, ale ve skutečnosti, jak říkají Polynésané, „stojí na velrybě, která si loví potravu“. Stojíme na velrybě. Obecný základ bytí je i základem našeho bytí, takže když se rozhlížíme kolem sebe, vidíme tu i onde všechny možné drobné problémy. Ale podíváme-li se do svého nitra, pochopíme, že zdrojem všech těch problémků jsme my sami.

Překlad Miroslav Jindra

Vydává nakladatelství Argo.