Společné jmění

Byli mladičký pár. Vzali se přednedávnem a oba praco­vali pro jedno katalánské nakladatelství jako prodejci knih o umění, slovníků, encyklopedií a dalších příru­ček. Někdy se na služební cestu vydávali společně, jin­dy jeden z nich zůstal doma v Madridu a odcestoval ten druhý, anebo oba odjeli současně, ale každý pracoval na jiném místě, v jiném týmu, a tak dále. Plat pobírali slušný, ale jejich práce byla velice náročná, tudíž pro ně bylo těžké se usadit, mít děti, založit opravdovou rodinu.

Ač se to může zdát zvláštní, práce je neuspokojo­vala. Nikoli kvůli financím či pracovním podmínkám, nýbrž ve smyslu etickém: v určitých případech si neby­li jistí, zda nabádání lidí k tomu, aby se koupí enorm­ně tlustých a nákladných encyklopedií zadlužili, není jistým druhem vydírání. Mnozí knihy kupovali ve víře, že vlastnictví obrovských ilustrovaných svazků, o jejichž obsah, který pozbude aktuálnosti ještě před­tím, než je splatí, se prakticky nezajímali, by jim mohlo zajistit zářnou budoucnost nebo změnu společenského postavení. Prodávat nemajetným lidem zbytečnou věc a přesvědčovat je o její nezbytnosti se, upřímně řečeno, dosti podobá podvodu.

Z důvodů, které se záhy ozřejmí, je lepší nenazývat je jejich jmény. Postačí říci, že jim je více než pětadva­cet a méně než třicet let, tudíž zažívají poslední etapu mládí, a jakýmsi tunelem, jímž procházejí závratnou a současně i pomalou rychlostí, vstupují, ještě čerství a svěží, do období zralosti. Jisté aspekty toho, kým by­chom mohli skutečně být, jsou v dětství našemu po­znání odepřeny, a pokud se nám znenadání v dospělosti vyjeví, v mnoha případech se ukáží pozvolna, v roz­ličných fázích života, takže kvůli tolika náhlým či po­stupným změnám na jeho sklonku nakonec zjistíme, že místo, jež jsme pokládali za cosi neodmyslitelně spjaté s naším původem, obsadil někdo — pro tento případ to však není podstatné —, kdo je neznámý, obdivuhodný, odpudivý či zvláštní.

Jednou v noci — zhruba rok a půl poté, co spolu žili jako manželé — se ona vrátila z cesty celá zachmuře­ná a znepokojená, a třebaže si toho její manžel všiml hned, jak vešla do dveří, na to, co se jí přihodilo, se jí odhodlal zeptat, až když ho k ránu ve tmě probudily její tlumené vzlyky. A poté co jej žena snažně prosi­la, aby nerozsvěcel, spíše zoufalá než provinilá učinila strašlivé doznání: kvůli jakési zvláštnosti své povahy, jejíž příčiny jí samotné unikají, ji již dávno předtím, než se s ním seznámila, lákalo vyspat se s neznámým mužem, a pokud upřímný cit, který ke svému manže­lovi chová, tuto zvláštnost nějakou dobu zastíral, tento týden, kdy byla v Ciudad Real na hotelu samotná, ji její neodolatelné pokušení znovu pohltilo a dnem a nocí ji trýznilo, až ji nakonec donutilo jednat. Náhlá touha, která ji uchvátila, říkala dívka, byla jako záchvat šílen­ství, anebo jako by najednou z důvěrně známého světa přešla do světa jiného, jí neznámého, v němž existovala jen její touha, a jako by se všechna pouta, jež ji poji­la s jejím skutečným životem, zpřetrhala. Před tímto záchvatem i po něm jí ve skutečném světě záleželo jen na lásce k vlastnímu muži a na jejich společném životě, a proto se cítila spíše zoufalá a zmatená než provinilá.

Juan José Saer, foto: Ulf Andersen

Muž ji vyděšeně poslouchal, a tato strastiplná noc plná hnusu se protáhla a stal se z ní děsivý měsíc plný úzkos­ti: výčitky a násilí, křik a pláč, ticho a hrozby se den po dni vzájemně přelévaly a vyúsťovaly do dlouhotrvající drásavé rozervanosti. Rozhodli se, že se navždy roze­jdou, a pár minut nato, v bezesné a nekonečné noci, se již oddávali zběsilému a zoufalému koitu. Místo aby je alkohol uklidnil, ještě více je rozjitřoval, a oba cítili, že bolest a zuřivost nikdy nepoleví, a až po několika týd­nech se řevnivost, zármutek a nemohoucnost zmírnily a ustoupily bezcitnému a ponurému klidu. O rozchodu již nemluvili, ale ona, aby za svou zvláštnost zaplatila daň, se podvolila a nechala se podrobit jeho nekoneč­nému výslechu ohledně svého prudkého záchvatu, při němž neopomenula zodpovědět jeden jediný detail. Musela stále dokola odpovídat na ty nejpodivnější do­tazy týkající se trvání styku, poloh, v nichž jej prová­děla, mužova těla, intenzity svého prožitku, vět, které si přitom šuškali, vzezření místnosti, v níž souložili, osvětlení, sledu událostí, času. Z manželových úst vy­cházely tisíce otázek. Při jejich formulaci na ni upřeně hleděl a stále hledal další pozoruhodné detaily nebo ne­ustálé potvrzování jejích odpovědí, a ona mu tisíckrát odpovídala s naprostou a důkladnou upřímností, aniž by si uvědomovala, jak moc tato upřímnost může jejího muže ranit. A tato manželova touha dobrat se pravdy zašla tak daleko, že když se bouře zdála být zažehnána a oni začali znovu zdánlivě poklidně žít, jako by se nic nestalo, cítila povinnost mu říct, že si není vůbec jistá, zda se v budoucnu záchvat nevrátí.

Tiše ji poslouchal, ale z jeho pohledu se dalo snadno vyčíst, že výměnou za to, že se nerozejdou, po ní bude něco chtít. A to se o několik dní později vskutku stalo: řekl jí, že ji akceptuje takovou, jaká je, ale nechce, aby se něco dělo za jeho zády nebo v jeho nepřítomnosti. Že její záchvaty toleruje proto, že jsou jejich společným jměním, jehož jsou oba vlastníky a jež musejí společně spravovat. Ač tento návrh ženu zmátl a udivil, na dru­hou stranu ji i trochu uklidnil, neboť ji zbavoval pocitu viny, a tak jej nakonec přijala.

Asi rok a půl se na jejich společných služebních ces­tách čas od času opakovala stejná situace. V provinč­ních hotýlcích, v nichž se ubytovávali, se neregistro­vali jako manželé, nýbrž jako prostí kolegové, a spali v oddělených, nicméně sousedících pokojích. Po práci vždy vymetali noční podniky, a pokud ženu zaujal ně­jaký neznámý muž — zvláštnost vyžadovala, aby to byl neznámý milenec jen na jednu noc —, manžel je v roli jejího pracovního kolegy zpovzdálí pozoroval se sklen­kou v ruce, z níž pomalými doušky upíjel alkoholický nápoj a roztržitě v ní cinkal kostkami ledu. Jakmile se začaly kout pikle, srdce mu tlouklo o trochu silněji. A pokud se zdálo, že vše směřuje k očekávanému ro­zuzlení, spěchal do hotelu, aby tam byl dřív než oni, natáhl se ve svém temném pokoji a ostražitě a napjatě na ně čekal. Každý zvuk, který ohlašoval jejich pří­chod, výtah, nebo pokud tam nebyl, kroky na scho­dech, na chodbě, zavrzání otevírajících se nebo zaví­rajících se dveří, zrychlovaly jeho tep, zvyšovaly jeho neklid, soustřeďovaly jeho pozornost. Celá jeho bytost, nehybně natažená v černotě, se obracela ke zvukům, jež přicházely z vedlejšího pokoje — přidušený smích, šepot, vzdechy, steny, řinčení kovu a vrzání dřeva, tlu­mený šustot látky nebo šelest hedvábí — a jež jako by do něj pronikaly nejen ušima, nýbrž každým pórem těla. Pokaždé když neznámý milenec odešel, žena se odebra­la do manželova pokoje a v tichosti a v temnotě (vždy slabě zaškrabala na dveře a on jí šel otevřít), se milovali, a jakmile usnuli, spali až do příštího dne.

Pokud mužova záliba v těchto nocích, jež pokaž­dé probíhaly podle stejného scénáře, postupně rostla, u ženy naopak četnost jejích záchvatů, a dokonce i tou­ha po styku s neznámým milencem, ubývala. To, co pro ni kdysi bylo jediným projevem svobodného jednání, se pomalu přeměňovalo v jakýsi druh povinnosti. Měla dojem, že se obrovsky zadlužila a že svůj dluh již nikdy nesplatí. Současně jí připadalo, že si vůle jejího manže­la přivlastnila její rozkoš a přeměnila ji v přívěšek jeho vlastní touhy. Během tohoto opakovaného rituálu již nepociťovala žádnou slast a jen se soustředila na kaž­dý svůj počin, aby jej svědomitě uzpůsobila manželově touze. Zmocnila se jí jakási lhostejnost. Nějakou dobu nedokázala pochopit, co s ní je, a nechala se vláčet udá­lostmi, avšak jednoho dne, když zaslechla svého manže­la, jak s neskonalým nadšením navrhuje výstavbu tenké stěny v jejich vlastním domě, za níž by ona přijímala neznámé muže a odkud by je on lépe slyšel, uvědomila si, že nyní již jde do tuhého. Nic mu neřekla, a když od­jel na služební cestu, napsala mu dopis na rozloučenou. Pak si sbalila kufry a změnila místo bydliště — kromě města i zemi a světadíl —, a dokonce i své jméno.

Překlad Jan Machej.

Vydává nakladatelství Runa.