Blok Elsabe

Zazvonil jsem na zvonek u brány a čekal, co bude dál. Po chvíli se ke mně odkudsi přiřítil hlouček dětí. Nakupily se u plotu a nepřátelsky si mě prohlížely. Občas si mezi sebou špitly něco, čemu jsem nerozuměl. Všechny měly na sobě stejnou uniformu modré barvy a tmavé kalhoty. Nechápal jsem, kde se tu najednou vzaly. Až doteď jsem měl dojem, že tu není jediného živého tvora. Jeden z chlapců byl o poznání vyšší než ostatní a zdálo se, že je něco jako velitel smečky. Když zavelel, aby mne ostatní děti nechaly na pokoji, všechny do jednoho ihned ztichly. Teprve když jsem zazvonil podruhé, otevřely se dveře zámku a z nich vyšla postava dospělého člověka. Byla to žena, asi čtyřicátnice, v bílém plášti a s dlouhými vlasy, vzadu sepnutými do přísného culíku. Když přišla až k bráně, všechny děti se nakupily kolem ní. Chlapec o hlavu vyšší než ostatní stanul po její pravé ruce. Vypadala jako královna obklopená svým služebnictvem. Její sevřené rty a svraštělé obočí vypovídaly o značné dávce nepřístupnosti.

„Co si přejete?“ zeptala se chladným hlasem.

„Nezlobte se, že ruším,“ řekl jsem téměř s pokorou. „Moji rodiče mě adoptovali z vašeho ústavu, když mi byl necelý rok, a já bych si teď u vás chtěl o sobě zjistit nějaké informace.“

„Máte povolení?“

„Jaké povolení? Copak potřebuji nějaké povolení na to, abych měl přístup k informacím o sobě samém?“

„Pochopitelně,“ zasmála se žena nepříjemným smíchem, kterým mi chtěla dát najevo své pohrdání. „Nejprve si u nás musíte podat žádost o ověření totožnosti. Vaši žádost pak zkonzultujeme s příslušnými úřady, a vyjde-li najevo, že se skutečně jedná o osobu, která pobývala v našem ústavu, zjistíme, zda jsou vámi požadované informace dostupné a zda vám smějí být sděleny. Toto je standardní postup.“

Mrzelo mě, že Karel zůstal dole ve vesnici. Ten by jistě věděl, co si v takovém případě počít. Vyjednávání s úředníky bylo jeho oblíbenou hrou, její pravidla dobře znal. Na rozdíl ode mne vždycky s úřady dosáhl toho, oč usiloval. Jenomže Karel tu nebyl.

„A kde můžu vyplnit žádost o ověření totožnosti?“ zeptal jsem se, snaže se tvářit pokud možno přívětivě.

„Běž pryč!“ zakřičelo na mne náhle jedno z dětí, avšak vychovatelka ho umlčela mírným gestem ruky.

„U mě v kanceláři.“

Vychovatelka odemkla bránu a vpustila mne dovnitř. Prošli jsme zahradou, pronásledováni hloučkem dětí. Zbavili jsme se jich, teprve když jsme vešli do budovy zámku. Sem, jak jsem pochopil, měly děti zakázaný vstup. Vychovatelka mne uvedla do své kanceláře, která se podobala spíše výstavnímu sálu než ústavu pro opuštěné děti. Na stropě visel mosazný lustr a na zemi ležely medvědí kožešiny i s hlavou. Zdi byly posázeny parožím divoké zvěře, které nejspíš mělo svědčit o loveckém umění předchozího majitele. Vychovatelka tu žila uprostřed přepychu a obklopena svými poddanými jako zimní královna. Rozhodovala nejen o osudu svých svěřenců, ale i těch, kteří přicházeli zvenčí. Každý, kdo sem vstoupil, ocital se v zajetí její chladné moci, kterou jí propůjčovalo toto zapomenuté místo a garantovaly úřady.

„Vy jste tu sama?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Ne, je nás tu celkem pět. Já a moje čtyři podřízené. Slečna Alice je tu dnes se mnou, ale právě odpočívá, takže se s ní podle všeho nesetkáte.“

Potom vytáhla z psacího stolu formulář. Řekla mi, abych ve formuláři vyplnil své jméno a dobu, po niž jsem v ústavu pobýval, což jsem také hned učinil.

„Bude-li vaše žádost schválena, ozveme se vám,“ prohlásila pak stroze a vložila vyplněný formulář do zásuvky svého psacího stolu.

„Ale vždyť na mě nemáte žádný kontakt,“ namítl jsem.

Vychovatelka znovu vytáhla vyplněný formulář a otráveně ho položila přede mne na stůl.

„Tak sem napište své telefonní číslo. Zavoláme vám.“

Připsal jsem tedy na papír své telefonní číslo, přestože jsem tušil, že se mi nikdo neozve nazpět. Potom jsem požádal vychovatelku, aby mi sdělila číslo ústavu pro případ, že by náhodou na mou žádost zapomněli. Má poznámka se jí dotkla.

„V mém ústavu nikdy na nic nezapomínáme. To si pamatujte,“ řekla zvýšeným hlasem.

Já jsem však dál trval na svém. Upozornil jsem ji, že pokud mi nezavolají do dvou týdnů, budu si na ně stěžovat u jejích nadřízených. Vychovatelka mi odvětila týmž nepohnutým hlasem, že si mohu stěžovat, kde chci, pokud věřím, že si tím nějak pomůžu. Potom dodala, že jí bylo potěšením se se mnou setkat, a ukázala rukou směrem ke dveřím. Pochopil jsem, že tady nic nezmohu. Poděkoval jsem a odporoučel se ven ze sálu.

Když jsem se ubíral zpátky k bráně ústavu, všiml jsem si, že se všechny děti nyní přemístily na opačný konec zahrady. Žádné z nich si mě teď nevšímalo. Stály v kruhu a povykovaly jedno přes druhé, jako by byly svědky nějaké podívané v jejich středu. Přistoupil jsem blíž a spatřil dva chlapce, kteří se spolu prali. Převalovali se v blátě, bili jeden druhého pěstmi, přičemž se zahrnovali hojnými nadávkami. Jednomu z nich tekla z nosu krev. Už jsem se pomalu chystal zakročit a s autoritou dospělého je od sebe oddělit, když tu se náhle za mými zády ozval dětský hlas.

„Jen je nechte, ať se perou. Potřebují se odreagovat. A trocha násilí jim rozhodně neuškodí.“

Otočil jsem se po hlase a uviděl hocha, kterého jsem předtím považoval za velitele smečky. Byl nejméně o čtyři hlavy menší než já. Hleděl na mne s tváří tak vážnou, že by mne za jiných okolností nejspíš rozesmál.

„Vy chcete najít svůj spis?“ zeptal se.

Přikývl jsem.

„Možná bych vám mohl pomoct. Ale záleží na tom, co mi nabídnete na oplátku.“

Vytáhl jsem z kapsy dvacetikorunovou bankovku a po­dával ji chlapci. Ten na ni pohlédl a zasmál se pisklavým dětským smíchem.

„Tak málo za tak vzácnou informaci?“

„Víš, kolik bonbonů si za to můžeš koupit?“ odpověděl jsem.

Chlapec se znovu hlasitě zasmál. Potom náhle zvážněl.

„Dáte mi čtyři sta.“

„Dám ti osmdesát korun. Víc u sebe nemám,“ zalhal jsem.

„Platí.“

Hoch rychle shrábl peníze, které jsem vytáhl z peněženky. Potom mne chytil za ruku a jako malé dítě mne vedl zpátky k zámku. Ostatní děti nám nevěnovaly pozornost. Ještě stále byly zaujaty rvačkou svých dvou kamarádů.

Obešli jsme budovu zámku a stanuli před hlavním vchodem. Chlapec vzal za kliku a otevřel malá dřevěná vrátka. Potom jsme sešli dolů po kamenném schodišti, kde můj průvodce rozsvítil světlo. Prošli jsme kolem dlouhé řady sudů na víno (nejspíš prázdných) a pokračovali dál potemnělou chodbou. Klenuté stropy byly příliš nízké, takže jsem musel dávat pozor, abych se neuhodil do hlavy. Ve vzduchu jsem cítil po staletí nahromaděnou vlhkost. Nakonec jsme stanuli v prostorné místnosti plné regálů s dokumenty. Každý dokument byl označen datem a velkým písmenem, které, jak jsem se domníval, představovalo začáteční písmeno příjmení lidí, kteří ústavem prošli. Své původní jméno jsem neznal. Sáhl jsem proto po jediné složce označené datem duben 1945, což byl měsíc mého narození. Zatajil se mi dech. Poprvé po třiceti letech života jsem se měl dovědět své skutečné jméno. Nedočkavě jsem složku otevřel. Mé jméno stálo hned na první straně: David Fischer.

Dorazili jsme do Písnic. Vesnice ležela v hlubokém údolí a už zdálky bylo patrné, že to nebyla žádná zapadlá víska, jak jsem si původně myslel, ale spíše menší město. Zaparkovali jsme na náměstí, jehož obdélníkový tvar určovaly malebné dvoupatrové domky a do nebe sahající kostel. Na špičce kostelní věže se ve větru otáčel plechový kohout. Hned vedle kostela stála hospoda, jejíž fasádu přednedávnem natřeli. Kousek opodál jsem spatřil budovu školy. Bylo tu všechno, co má ve městě být. Zdálo se však, že tu scházejí obyvatelé.

Vystoupili jsme z vozu a kráčeli prázdnou ulicí. Naše kroky dopadající na dláždění spíše zdůrazňovaly než narušovaly ticho kolem nás. Ze spár v chodníku trčela dlouhá stébla trávy a nezastřižené keře podél cesty se rozrůstaly do všech stran. Jako by si příroda brala nazpět, co se jí člověk po staletí snažil urvat. Jediná živá bytost, kterou jsme spatřili, byl zajíc, který ožíral trávu vyrůstající z chodníku. Chvíli zvědavě pozoroval, jak se k němu blížíme, a když už jsme byli jen pár kroků od něj, dal se na útěk. Přemítal jsem, zda město bez lidí ještě vůbec může být nazýváno městem. Zkusili jsme zaklepat na dveře jednoho domu, který vypadal obydlený, ale nedostalo se nám žádné odpovědi. Vzal jsem tedy za kliku, ale bylo zamčeno. Na okamžik jsem měl dojem, že v dálce vidím lidskou postavu. Když jsem se však podíval lépe, došlo mi, že je to košile, kterou vítr unáší napříč ulicí.

Vydali jsme se sem původně, neboť jsme doufali, že tu narazíme na někoho, kdo znal moje rodiče. Nyní se však zdálo, že jsme sem jeli zbytečně. Po chvíli marného pátrání jsme se s Karlem shodli, že tady nic nepořídíme a že pojedeme domů. Když jsme se vraceli k autu, náhle jsem spatřil na konci ulice tři lidské postavy. Seděly na zápraží posledního domu v ulici a jedna z nich právě mocně rozha­zovala rukama, jako by se rozčilovala, že ostatní nechápou, co se jim snaží vysvětlit. Plní naděje jsme zamířili k nim.

Byli to tři staří pánové. Muselo jim být přes osmdesát. Vypadali, jako by se chystali na nějakou významnou událost, která se však odehrávala někdy v padesátých letech. Na sobě měli nažehlené kalhoty vytažené až nad břicho a bílé naškrobené košile. Ten nejmenší měl na hlavě klobouk. Hleděli na nás, jako bychom přicházeli ze záhrobí. Namísto pozdravu se nás jeden z nich zeptal, co tu děláme. Stěží jsem jeho otázce rozuměl. Hlas se mu třásl a šišlal. Nejspíš mu scházelo pár zubů. Vysvětlil jsem mu, že hledáme dům rodiny Fischerů, kteří tu žili před válkou.

Muž se poškrábal v šedivých vousech a dlouze se zamyslel.

„A proč ho hledáte?“

„Josef Fischer byl můj otec.“

„Cože?“ vykřikl druhý muž.

„Říká, že Fischer byl jeho otec,“ odbyl jej muž, který šišlal. „Musíte mluvit víc nahlas. On špatně slyší.“

„Musíte mluvit víc nahlas. Já špatně slyším,“ zopakoval muž, který špatně slyšel.

„Tady nic nenajdete,“ pokračoval ten, který šišlal. „Všechno, co tu po válce zbylo, si rozebrali lidé z okolních vesnic. Vyrabovali domy všech, o kterých bezpečně věděli, že jsou za hranicemi nebo mrtví. Nic tu nezbylo. Dokonce ani lidé.“

„Zbyli jsme tu jenom my tři,“ promluvil tichým, sotva slyšitelným hlasem třetí muž s kloboukem na hlavě, který doposud mlčel.

„Cože?“ zakřičel muž, který špatně slyšel.

Nikdo mu však nevěnoval pozornost.

„Přesně tak,“ přikývl muž, který šišlal. „My jsme poslední. Zůstali jsme tady a budeme tu až do konce.“

„I kdyby měla přijít potopa,“ dodal muž s kloboukem. „Nás odsud nikdy nedostanou.“

„Já si zalezu do sklepa k Hudlerům,“ zakřičel muž, který špatně slyšel. „Starý Hudler tam měl tajnou skrýš, ve které schovával víno. Jeho žena mu totiž zakazovala pít.“

„To je nápad!“ zaradoval se muž, který šišlal, a otevřel přitom dokořán své bezzubá ústa. „K Hudlerovi do sklepa.“

Podívali jsme se s Karlem jeden na druhého. Bylo nám oběma jasné, že se snažíme nadarmo. Tito pánové žili ve svém vlastním světě, do něhož nikdo jiný kromě nich neměl přístup. Jen stěží se dalo očekávat, že si vzpomenou na to, co bylo před více než třiceti lety. Přesto jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou. Znovu jsem se jich tedy zeptal, jestli náhodou některý z nich neznal nějakého Josefa Fischera, který bydlel ve městě před válkou.

„Josef Fischer!“ zvolal muž s kloboukem. „Jakpak bych ho neznal! Těmahle rukama jsem ho kolébal, když byl ještě nemluvně.“

„Jistě že jsem ho znal!“ přidal se k němu muž, který šišlal. „Těmahle rukama jsem ho zfackoval, když se mu zaběhla ovce. To bylo ještě za císaře pána.“

„Cože?“ zakřičel muž, který neslyšel. „V žádném případě to nemohlo být za císaře pána. Za císaře jsi ještě žádné ovce neměl. Ty sis pořídil teprve potom, co ses oženil. Potom, co jsi dostal věno.“

„Říkám ti, že to bylo za císaře pána. Bylo to dva dny potom, co jsem si koupil tyhle kalhoty,“ trval na svém muž, který šišlal.

„A já ti říkám, že nebylo. Ovce sis koupil přesně dva dny po císařově smrti. Vidím to jako dnes. Seděli jsme tady, hráli jsme karty a ty jsi najednou prohlásil, že si koupíš čtyři ovce. A navíc jsi podváděl v kartách.“

„A co se s rodinou Fischerů stalo po válce?“ zeptal jsem se.

„Zmizeli,“ odpověděl muž s kloboukem.

„Kam zmizeli?“

„To já nevím. Jednoho dne tu prostě nebyli. Víte, kolik lidí za války zmizelo?“

„A kolik jich teprve zmizelo po válce!“ dodal muž s kloboukem.

„Všechno mizí,“ pokýval hlavou muž, který šišlal. „My taky brzo zmizíme.“

„Copak nezbyli žádní příbuzní?“

„Možná ano, ale tady je určitě nenajdete. Tady nenajdete nikoho kromě nás.“

„Promiňte,“ vložil se do hádky Karel, „neradi bychom vás zdržovali. Můžete nám aspoň říct, ve kterém domě Fischerovi bydleli?“

„Fischerovi bydleli kousek odsud,“ odpověděl pohotově muž, který šišlal.  „Vrátíte se zpátky na náměstí a odtamtud asi tři sta metrů doprava ulicí Petra Bezruče. Potom po svahu nahoru. Je to třípatrový zelený dům.“

„Nesmysl,“ zavrtěl hlavou muž s kloboukem. „Fischerovi bydleli v růžovém domku v ulici Osvobození. Tady se dáte doprava a půjdete asi sto metrů. Ale být vámi, raději bych jel za starým Peckou do Kunštátu. Starý Pecka po válce odnesl z vašeho domu, co mohl. Několikrát jsem ho viděl, jak vynáší z domu nábytek a krabice a nakládá je na vůz. Jestli si chcete prohlédnout nějaké věci, které patřily vašim rodičům, běžte rozhodně k němu.“

Potom následovala rozvášněná hádka ohledně otcova bydliště, neboť oba starci byli přesvědčeni o své pravdě a žádný z nich se nehodlal jen tak vzdát. Jejich křik jsme však slyšeli už jen zpovzdálí. Vydali jsme se směrem, který nám udal muž s kloboukem, neboť právě on se nám zdál být ze všech tří nejvíce při smyslech. Dům mých rodičů jsme našli bez potíží. Na poštovní schránce ještě pořád stálo jméno rodiny Fischerových. Dveře byly dokořán a zámek vylomený. Vstoupili jsme dovnitř. V přízemí se nacházela kuchyň a dva pokoje, z nichž jeden nejspíš kdysi sloužil jako ložnice a druhý jako obývák. V kuchyni byla hliněná podlaha, kterou snad kdysi pokrývaly kachličky. Ty však někdo vytrhal a odnesl pryč. Nahoře v podkroví jsme objevili další dva pokojíky. Jeden z nich by nejspíš býval patřil mně, kdyby se proti nám dějiny nespikly. Prošli jsme celý dům odshora dolů. Neobjevili jsme však nic než holé stěny. Na nevelké zahradě za domem rostly bodláky a vysoká tráva. Všechno nasvědčovalo tomu, že tu po dlouhou dobu nikdo nebydlel.

Vydává nakladatelství Pavel Mervart.