Cesty měšťana Jindřicha
Evropa nikdy netvořila jednotu: zatímco její jižní část se formovala pod vlivem ideologií, jež měly svůj původ ve východní oblasti Středomoří, ať už to byl helenismus nebo křesťanský kult, české země dostávaly nové myšlenkové impulzy ze zemí táhnoucích se od nás na západ ke břehům Atlantiku. Rozhodující úlohu v našem směřování sehrály dvě události. První bylo přijetí západního křesťanství v 9. a 10. století a jeho postupný vliv na vše živé v české krajině. A druhou podstatnou událostí byla velká „středověká změna“, jež u nás probíhala především ve 13. století.
Tuto změnu lze zhruba vtěsnat do dějinné periody ohraničené léty 1197 a 1306, což byla doba pěti přemyslovských králů. V žádném případě nešlo o nějakou událost, jež by se týkala pouze tehdejší evropské periferie, neboť touto proměnou procházela rovněž velká území na západě Evropy jako krajina kolem dolního Rýnu i Burgundsko. V podstatě lze říci, že se „středověká změna“ geograficky (a časově) dotýkala území od severu Francie (kolem roku 1000) až po východ dnešního Polska (ve 14. století).
U nás ji provázela středověká kolonizace, v níž můžeme vidět i začátek naší „dvojí národnosti“ — české a německé. Hlavním zdrojem poznatků o této době je zejména archeologie, neboť poněkud ucelenější informace z písemných pramenů se začaly objevovat až století poté. Víme, že se do 12. století naši zemědělci usazovali pouze v příhodných nížinách velkých řek. K dalším osídlovacím počinům pak došlo v jižních a západních Čechách, kde se pozdější oráči odvážili jít do vyšších poloh kolem 400 metrů.
Ovšem hlavní vlnu kolonizace dalších území způsobil až růst evropské populace ve 12. a 13. století, kdy nastalo středověké klimatické optimum. A tady pak začíná náš další příběh. Jméno našeho nového hrdiny se opět objevilo v jedné listině: šlo o dokument moravského markraběte Přemysla, který pochází snad z roku 1247, kde se ve svědecké řadě uvádí jistý muž pod označením
Cruciburgensis monetae magister. To jméno bylo tak záhadné, že zastínilo i samotný význam dané listiny.
Původně se myslelo, že tento titul patřil brněnskému měšťanovi Alramovi, tedy jednomu z patricijů, kteří stáli na počátku přerodu brněnské obce na město. Tento muž byl rychtářem obce a stal se zakladatelem patricijského rodu Alramů. Ale ukázalo se, že to byla falešná stopa.
Magistri monetae byli totiž mincmistři. Což byli úředníci pověření panovníkem bdít nad výrobou a rozdělováním mincí, ale také spravovat místa s důlní činností, kde se vyskytovaly vhodné rudy s obsahem drahých kovů.
Toto řemeslo se rozšířilo právě v dobách posledních přemyslovských panovníků a doprovázelo kolonizační úsilí tam, kde bylo vhodné začít s těžbou. Právě hornické řemeslo hrálo rozhodující úlohu při zakládání tak zvaných horních měst a mělo vliv na rozvoj jejich rolnického zázemí, odkud se tato sídla zásobovala proviantem. Mincmistry se pak stávali především známí měšťané. A právě tato skutečnost pomohla i při identifikaci našeho hrdiny. Rozuzlení nakonec přineslo jméno uváděné jako první v jeho titulu.
Ukázalo se totiž, že nešlo o přízvisko (odkud ten člověk pocházel), nýbrž o rodové jméno muže, jenž se jmenoval Jindřich řečený
Cruciburgensis a byl pražským měšťanem. Mohl se narodit kolem roku 1220, protože víme, že zhruba o třicet let později v roce 1252 se s ním dohodli představitelé vyšehradské kapituly na kolonizaci jistého území u Humpolce. A víme, že jeho latinské jméno
Heinrico, magistro monete in Gumpolz se dodnes objevuje v některých seznamech přemyslovských mincoven.
Jelikož se skutečně přímo v humpolecké kotlině těžilo ve středověku zlato, byl zřejmě jeho titul mincmistra spojen s dozorem nad touto těžbou, organizovanou snad přímo panovníkem. Pravděpodobně pocházel z německého prostředí a do českých zemí přišel jako cizinec. Měl jistě zkušenosti z resortu hornictví, což ho zavedlo do humpolecké kotliny, kde dostal nápad účastnit se velké středověké proměny, jež přicházela k nám s německými kolonisty.
To ukazuje na dvě věci: jednak, že středověcí měšťané (jako náš Jindřich alias Heinrico) byli velice pohybliví v zeměpisném prostoru, ale také pružní ve své činorodosti; a jednak byli organizačně velice schopní, takže si je najímaly různé osoby a komunity pro dosažení svých cílů. Jindřich tedy zřejmě patřil mezi mnohé důlní odborníky, kteří do českých zemí přišli, aby pomohli s rozvojem těžby rud. A protože se tito lidé díky svému poslání dobře seznámili s místními regionálními poměry, mohly se jejich terénní znalosti skvěle využít i při osidlování dosud panenských oblastí.
Tak se humpolecký mincmistr Jindřich smluvně zavázal vyšehradské kapitule, že přivede nové osadníky na území mezi Humpolcem, obcí Zahrádka a lesem Nelecho, který byl dominantou kraje, vzdálenou od města dvanáct kilometrů, dnes známou jako vrch Melechov vysoký 715 metrů. Šlo o území velké zhruba 36 km
2, ale i kdyby celé území, které měl Jindřich kolonizovat, bylo dvakrát tak velké, pak rozhodně nešlo o neřešitelný problém. Ve 13. století byla vyšehradská kapitula nejvýznamnější klient v Čechách hned po panovníkovi, takže to bylo pro Jindřicha důležité poslání.
Měl zde v této lesnaté a poměrně vysoko položené oblasti usadit nové rolníky a vyměřit jim polnosti stejným způsobem, jako to bylo předtím provedeno na území v majetku želivského kláštera premonstrátů, kde už hospodařili němečtí kolonisté. Klášter byl vzdálen od Humpolce pouhých jedenáct kilometrů, tudíž bylo nasnadě, že se tamní přírodní podmínky více či méně shodovaly. Šlo tedy o zcela jasně vymezený úkol. Z Jindřicha se stal
locator, „lokátor“, který měl do konce roku 1253 osídlit kolonisty celé území vymezené dohodou s kapitulou.
Jeho prvořadým úkolem bylo vyměření
lánů: to byly nejstarší plošné míry, o nichž máme první zmínku v českých zemích z roku 1203. Nešlo však o nějakou jednotnou a přesnou míru, která by se všude stejně dodržovala. Jindřichův úkol byl provést to stejně jako u želivských sousedů: to byl pro něho vzor sídelní normy. Hlavním pracovním prostředkem pro tato měření byl obyčejný provazec, s jehož pomocí se vyměřila šíře každého lánu. I když se nám může zdát, že šlo o poněkud nepřesnou metodu stanovení plochy, nebylo by dobré ji podceňovat.
Vždyť vydržela po celá staletí a svou jednoduchostí předčila jiné způsoby měření. Lokátor obvykle nejprve vymezil v terénu nějakou osu budoucího sídliště; ideální byl v takovém případě potok nebo cesta. Potom stačilo postupovat tak, že se podél potoka či cesty vyměřily šířky jednotlivých parcel, které se rovnoběžně rozbíhaly směrem k obvodu plužiny příští vesnice. Dobře to máme popsané v případě zaniklé vsi Bystřec, která se v seznamu osad holštejnského panství z roku 1349 skrývala pod německým názvem Mehrlinslag a která byla založena v polovině 13. století.
Již jméno vsi je zajímavé: jeho koncovka směřuje k německému slovu
schlag odvozeného od paseky, mýtiny, takže přímo odkazuje na kolonizaci zalesněných oblastí. Původně bylo toto slovo rozšířené hlavně v hornorakouském Podunají. U nás se vyskytovalo právě na Drahanské vrchovině a bylo spojené s rodem, který měl ve znaku dva beraní rohy a postavil na konci 13. století hrad Holštejn. Z toho lze usoudit, že ves Bystřec byla původně jako většina zdejších vesnic osídlena kolonisty z Horních Rakous, avšak o dvě století později už zde převažovala jména česká.
Ves se rozkládala v širokém hlubokém údolí potoka Rakovec a skládala se z jedenácti usedlostí na každé straně potoka. Vesnická plužina se zdvihala od potoka na obě údolní úbočí. Zatímco šíře lánů byla sotva několik desítek metrů, jejich délka byla až 1600 metrů. Oralo se tedy v dlouhých brázdách a pouze jednou. Celková rozloha bystřecké plužiny potom měřila 393 hektarů, takže na jednu usedlost připadlo asi 18 hektarů. Přičteme-li k tomu ještě okolní lučiny, muselo tehdy jít o dobře hospodářsky zabezpečenou osadu.
Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že vesnice zanikla náhle při rozsáhlém požáru, což svědčí o nějakém válečném neštěstí v době husitské. Vidíme tedy, že významné na této kolonizaci bylo, že vlastně určila prostorovou strukturu celého holštejnského panství. A pro náš výklad bylo na tomto příkladu důležité povšimnout si právě způsobu, jakým lokátoři postupovali, když zakládali nová rolnická sídliště. Ale je tu ještě jedna podstatná otázka týkající se našeho Jindřicha. Proč to lokátor dělal?
Pochopitelně byl na kolonizaci daného území osobně zainteresovaný. K tomu Jindřichovi sloužila dohoda s vyšehradskou kapitulou jako vlastníkem kolonizovaného území. V případě, že se projekt kolonizace povede, měl Jindřich slíbenou odměnu, jež spočívala ve dvou bodech. Jednak měl v každé založené vsi dostat vždy sedmý a osmý lán do dědičného vlastnictví. Tím by se stal vazalem kapituly a složil by lenní přísahu. Dále by mu patřil úřad rychtáře se všemi soudními pravomocemi, ale ten nebyl dědičný. Kapitula nemohla vědět, jaký bude případný Jindřichův dědic.
Pro kapitulu jako pozemkovou vrchnost bylo výhodné přenést správní a soudní pravomoci na Jindřicha. Ale jako rychtář mohl mít do budoucna řadu výhod: obvykle část půdy v jeho držení byla osvobozena od renty a navíc mohl vykonávat výnosnou živnost jako krčmu, mlýn apod. Jestli to Jindřich využil, nevíme. Nicméně proti výhodám stály v dohodě bohužel i sankce. V případě, že by se Jindřichovi jeho záměr nevydařil, nesměl by v něm pokračovat a jeho tři ručitelé, kteří byli zavázáni přísahou, by kapitule vyplatili 30 hřiven stříbra.
Jindřich tedy musel vědět už při podpisu dohody, že jeho úkol nebude nijak snadný a že kritický pro něho bude především první rok, kdy měl do okolí Humpolce přivést první kolonisty. Navíc věděl, že poloha nových plužin bude v nadmořské výši 500 až 600 metrů a to nebylo rozhodně nejvýhodnější území pro pěstování obilí, což se po nových osadnících požadovalo. A proto je na místě ještě jedna otázka. Jaké výhody z toho plynuly pro kolonisty?
Museli odejít ze svých domovů do vzdálené ciziny a jistě věděli, že je čeká strašně těžká práce: postavit si nové domy, vytěžit les na místě budoucích polností, odstranit všechno rostlinstvo a připravit půdu pro setbu. Bylo tedy zřejmé, že se jejich hospodářský úspěch mohl dostavit až po mnoha letech. Proto vyšehradská vrchnost osvobodila kolonisty prvních pět let od vymáhání naturální i peněžní renty. Od šestého do desátého roku potom museli osadníci kapitule odvádět desátek, jenž se skládal z pšenice, žita, ječmene a ovsa.
To naštěstí bylo výhodné pro obě strany: pro sedláky i pro kapitulu. Šlo totiž o podíl ze skutečně sklizené úrody (na to dohlížel právě rychtář) a pro nové usedlíky to nebyl likvidační výdaj. Zlom potom nastal v jedenáctém roce. Tehdy museli kolonisté začít platit ještě peněžní rentu, což znamenalo odevzdat vrchnosti na sv. Martina (11. listopadu) čtvrt hřivny stříbra z každého lánu. Tím, že sedláci povinně pěstovali obilí, potřebovali navíc, aby jim vrchnost umožnila přístup na trh, kde by mohli část své úrody prodávat a za to nakupovat zboží, jež si sami nevyrobili.
A samozřejmě získat ještě peníze na zaplacení renty. Hlavním přínosem pro kolonisty bylo ovšem vlastnictví půdy: byl to jejich majetek a mohli jej se souhlasem kapituly vyměnit či prodat. Bohužel z listinné dohody uzavřené mezi vyšehradskou kapitulou a naším měšťanem Jindřichem už nezjistíme, jak se celý humpolecký projekt kolonizace vydařil. Jediné, co víme, jsou zmínky o vsi Senfeld z roku 1318 a o Rapoticích z poloviny téhož století. Tyto vesnice totiž existují podnes (jako Kaliště a Dolní Rapotice) a víme o nich, že pocházejí z dob Jindřichovy kolonizace.
Tolik zprávy o životě a skutcích humpoleckého mincmistra a pražského měšťana Jindřicha. Jeho cesty byly rozhodně pestré.
Vydává nakladatelství Dauphin.
