Příliš mnoho „hlavy“ na Ji.hlavě

Na úvod předesílám, že se sám považuji za nadšeného fanouška a milovníka dokumentárních filmů. Byť jsem se na MFDF vyskytl zatím všehovšudy třikrát, festivalová atmosféra na mě intenzivně zapůsobila a filmová nabídka mě velice rychle uchvátila. Ji.hlavu vnímám jako důležitou součást české kulturní sféry, jež zde má svoje nenahraditelné místo. Právě proto je ale třeba si v rámci všeobecného bilancování udělat jasno v pojmech a nepropadnout často sdílené iluzi: představě, že s dokumentem jdeme k jádru nějakého problému.

Osvícení dokumentárním filmem

„Zažehněte ten oheň, dívejte se do toho ohně, to VY se staňte tím ohněm!“ vykřikoval téměř extaticky komentátor Petr Fischer na studenty ve svojí sekci workshopu Dokument a média. Šlo o způsob, jakým se instruktor Fischer pokoušel vznítit u svého publika jakousi intelektuální vášeň při promýšlení dokumentárních filmů. Aby svému sdělení dodal na důrazu, jedním dechem za „oheň poznání“ připojil jména jako Walter Benjamin, Jean-Paul Sartre a Michel Foucault. Nálada v sále vytrvale oscilovala mezi vyděšeným zmatením a posvátným očekáváním toho, co teprve přijde. Ale nepřišlo nic. Prostor se ještě nějakou dobu vyplňoval nafukujícími se floskulemi plnými francouzských a německých jmen, až nakonec splasknul. Informace nezůstala žádná. Ale co rozhodně přetrvalo, byl onen nepolapitelný pocit posvátna a tajuplné úcty, který říkal: vítejte v sektě zasvěcených.

Jan Gogola ml., kmenový režisér a dramaturg jihlavské scény, vyzdvihuje důležitost dokumentárního filmu jakožto obecného fenoménu, nikoliv sektářství. Když pro nás přestal být středobodem bůh, tvrdí, tak se jím stala realita. „Prostřednictvím médií, jako je fotka nebo film, které nám v úplnosti zviditelňují to, jaký ten svět je.“ Gogola ale odmítá banální tezi o tom, že dnešní dokumentární filmy by jednoduše „dokumentovaly“ (z latinského documentum), tedy podávaly důkaz o tom, jaká realita skutečně je. Právě z toho důvodu se pracuje s pojmem „autorský dokument“. Autorský dokument je takový důkaz o realitě, který vědomě podléhá subjektivnímu pohledu autora či autorky dokumentu. Oko kamery sice zachycuje svět kolem nás, ale pak ho prožene jedinečným filtrem autorského záměru. Vzniká tak zvláštní asambláž, jež je fikční, ale zároveň maximálně usiluje o to vypovědět něco podstatného o realitě.

Funguje trochu jako psychoanalýza, jak ji popisuje například filozof vědy Karl Popper: ve snaze dosáhnout „pravého“ poznání, jež povede k vyřešení problému, pacient rozplétá bohaté sítě významů (vzpomínky, sny) a přiřazuje jim významy. Pacient má pocit, že „správnou“ interpretací mnohoznačných symbolů se prokutává k jakési podstatě. Ve skutečnosti ale terapie naopak významy zmnožuje a konstruuje z nich nové smysluplné interpretace. Nic jako podstata či „pravé já“ není. Podobně jako terapie, autorský dokumentární film nás nechá se zaplétat do stále hustějších a hustějších sítí významů a hledat v nich nějaké „jádro problému“. Jak píše Jan Kolář, když v Generaci Jihlava popisuje Gogolův film Nonstop: „…přitažlivost dokumentárních filmů souvisí se schopností osvojit si postoj nepřístupných milenců, kteří i ve chvíli, kdy nám vycházejí vstříc, vymiňují si nějaké to ‚ale‘.“ Je to právě unikavost sdělení, zmnožování významů, hledání „skrytého jazykového systému“, co nás k dokumentárním filmům vábí a poutá.

Foucault, hipsteři a ti druzí: unikavost jako životní styl

Fetiš neustálé dekonstrukce nalézá svoji společenskou analogii v subkultuře, jež se do širšího povědomí dostala pod názvem „hipsteři“. Podle slovní hříčky zaručeně poznáme hipstera podle toho, že bude tvrdit, že s hipstery nemá nic společného. Úsměvná, do sebe zacyklená definice v sobě ukrývá podstatný znak jihlavské dokumentaristiky, totiž onu snahu mít věci pod kontrolou, popisovat a obnažovat je v nekonečné interpretační hře či „terapii“ — a přitom neustále vlastní kontrole unikat permanentní sebereflexí či přehodnocováním pozic. Tak jako hipster odpovídá naší definici pouze v případě, že se s kategorií hipstera sám neidentifikuje, tak „autorský dokument“ nemůže přiznat, že realitu dokumentuje, ovšem na druhou stranu čím víc to popírá, tím větší nárok na zachycení pravdivosti mu přikládáme. Jako by nám vědomí toho, že jsme v teorii pronikli „za“ staré pojetí objektivní reality, dávalo větší šance se z této teorie vymanit.

Přiznejme si, že nejsme o nic pozitivističtější než před oním často proklamovaným „odchodem boha“. Schováváme se za nové mýty o postmodernismu, poststrukturalismu a dekonstrukci, které jsou o to zrádnější, že samotná jejich definice mýty popírá. Nejsme ani „náročné“, ani „osvícené“ či nijak „obzvlášť vnímavé“ publikum. Ale možná vyznáváme životní styl, jehož součástí je si to nikdy nepřiznat.