Slovensko se stále ještě učí používat nástroje občanské neposlušnosti
Jednou ze stálic slovenské literatury je časopis Romboid. Vychází už padesát let a má významné postavení v literárním provozu i kritice na Slovensku. Poslední léta se ale potýká s provozními problémy — vydavatel časopisu, Asociace organizací spisovatelů Slovenska (AOSS), stále více zasahuje do jeho fungování. Naposled to zakusila spisovatelka, básnířka, kritička, vědkyně a současná šéfredaktorka Romboidu, doktorka věd Stanislava Repar: Asociace bez jejího vědomí nebo jakéhokoli upozornění vypsala výběrové řízení na novou hlavu redakce.
Stanislava Repar, foto: Boris Pinter
Čím si vysvětlujete snahu vyměnit redakci Romboidu? Celé to má několik plánů a nevím, kterému připsat větší důležitost. Dalo by se to samozřejmě svést na hlavní aktéry, lidi, kteří si svůj umělecký či společenský kredit budují prostřednictvím moci a obsazováním pozic, které jim umožňují prosadit se. Anebo možná stačí, že jsou jako autoři i lidé nekonečně ješitní, bez špetky sebekritiky a bohužel i uznání pro jiné. Kritéria jako kvalita a kvalitativní soutěž přijímají s nedůvěrou, případně je nepřijímají vůbec, vnímají je jako nevítané omezení vlastních ambicí a cílů. Má snaha dělat časopis obsahově i hodnotově nezávisle, nedovolit do něj zasahovat těm, kdo k tomu nemají žádné oprávnění, konat přímo a důvěřovat vlastní erudici tyto lidi dráždí. Dokonce i tehdy, když mě sami potvrdili ve funkci šéfredaktorky na základě koncepce, v níž jsem toto své zaměření nijak neskrývala. Jsou vůbec nějaké argumenty pro změnu šéfredaktorky? Někteří zástupci Asociace se ohánějí vykonstruovaným, tautologickým argumentem, že časopis AOSS má sloužit hlavně členům AOSS a šéfredaktor by měl publikovat především jejich texty. Čili že Romboid je takový podnikový časopis, kde vám k publikaci stačí správná legitimace v kapse a hned jste o krůček blíž ke slovenské literatuře. Musím ale dodat, že vůči tomuto pseudoargumentu a celému postupu Rady AOSS se ohradili i spisovatelé a spisovatelky sdružení v organizacích AOSS. Mnozí z nich jsou opravdu kvalitní autoři a velké osobnosti a v Romboidu pod mým vedením publikovali proto, že dodali zajímavé a dobré texty, nikoliv kvůli příslušnosti k nějaké privilegované kolektivní entitě. Navíc, pro skutečné tvůrce a intelektuály by byl takový přístup k jejich dílu hrubou urážkou! Odtud je to už jen kousek k hrubému prosazování politických, ideologických a jiných požadavků na literaturu a nástroje její realizace, časopisy a nakladatelství, nebo taky k nepřímé a přímé korupci a manipulaci, které prostor veřejné činnosti kontaminují a destabilizují. Sama jste nahradila minulého šéfredaktora Radoslava Passiu ani ne před rokem. Proč odešel on? Předcházející šéfredaktor měl taktéž problémy se zasahováním představitelů AOSS do chodu časopisu a vedení redakce. Po tehdejším nástupu Ľubomíra Beláka, víc hudebníka než spisovatele a rovněž člena Slovenského centra PEN, na pozici předsedy byla situace redakce snad ještě komplikovanější. Vevnitř AOSS se vedly různé boje, například o směřování celé instituce, odprodej budovy na Laurinské, různé poziční války mezi jednotlivými organizacemi a pro potřeby Romboidu neměl nikdo čas ani vůli, případně se přijímala zkratová rozhodnutí. Šéfredaktor to potom musel „vykrývat“ a ustát a ještě k tomu podávat stoprocentní výkon. Divím se, že to vydržel celých pět let. Belák dokonce časopisu, který se nechtěl podřídit nesmyslným požadavkům, z nějakého scestného důvodu ukradl webovou stránku romboid.sk, na níž byl už nějaký čas budovaný archiv, a zablokoval i další možnou doménu romboid.eu, na níž potom stránku přenesl, archiv na ní později zrušil a teprve nedávno samotnou stránku pustil, na dané adrese se totiž objevil jakýsi španělský obchod s výrobky Adidas. Na původní stránce romboid.sk ale už několik měsíců visí jen tak pro forma tři neměnné články, které se tam objevily, když jsem se o ni začala zajímat u providera — předtím čišela prázdnotou. Články typu „Jak dostat dítě na nočník“ nebo „Jak získat lásku zpět“… Poslední kapkou, s níž zřejmě Passiův pohár trpělivosti přetekl, byl jakýsi výrok jednoho z místopředsedů AOSS na návštěvě u ministra kultury a nějaké veřejné extempore. Passia nakonec odstoupil sám a s ním i celá jeho redakce. Můžete více přiblížit vztah Romboidu a AOSS? Asociace převzala časopis pod svoje křídla jako vydavatel po roce 1989, v rámci rozdělování majetku po spisovatelském svazu z předchozího režimu. Jiné časopisy připadly Spolku slovenských spisovatelů. Tehdy se v Česku ustavil opačný pohyb, časopisy získávaly formální nezávislost na spisovatelských a stavovských organizacích, což bylo asi lepší. AOSS tedy není zakladatelkou Romboidu, její jedinou úlohou bylo postarat se o formální podmínky k vydávání časopisu, který měl svou vlastní kompetentní redakci a spolu se svobodou mu svítalo na lepší zítřky. Časem ale do Rady AOSS, většinou z pozice předsedů jednotlivých organizací sdružených v Asociaci, začali přicházet lidé, kteří od diskurzu stavovské kolegiality a společného zájmu přešli k diskurzu moci a individuálních výhod. Nejprve šlo o znepříjemňování redakční práce tisícerými drobnostmi, které si bylo nutné na Radě vybojovat, byť šlo — pro nás, byla jsem nějakou dobu při tom — o samozřejmosti; všecko totiž musel nakonec přece jen schválit a podepsat statutární zástupce AOSS. S upevňováním principů neoliberalismu, nejen ve slovenské společnosti, které s sebou přineslo zhrubnutí mravů, instrumentalizaci komunikace a zhoršování pracovních podmínek, se začaly projevovat intervence jiného druhu. Drby o nich se ke mně dostávaly jen okrajově, protože jsem od roku 2001 žila ve Slovinsku a literárně jsem se realizovala především tam. Nedaly se ale přehlédnout dvě tendence. Jednak postupem let docházelo k vyprazdňování smyslu této megaformy sdružování spisovatelů. Asociace a Spolek se staly místem netečnosti, ale i korupce a skandalizace spisovatelského stavu. A také se Asociace proměnila na semeniště svárů mezi jednotlivými spisovatelskými organizacemi, které jsou v ní sdružené. Úřadovat začaly peníze, majetek a moc, přinejmenším o tom byla zasedání Rady. A když jde o „organizaci organizací“, jednotlivci do procesů uvnitř AOSS moc vstupovat nemohli. V roce 2016 padl ze strany odstupujících místopředsedů i návrh ukončit činnost. To by bylo asi to nejlepší řešení, ale Rada návrh na zářijovém zasedání nakonec neodhlasovala. Jak hodláte na nastalou situaci reagovat? Štěstím ani ne tak pro mě, jako pro slovenskou literární scénu je, že se zvedla vlna odporu vůči postupu AOSS a demontáži a destabilizaci časopisu, který právě začal chytat druhý dech. Na konci října se na internetu objevila petice, kterou za deset dnů jejího trvání podepsalo na tři sta signatářů, mezi nimi spousta literárních osobností, ale také mnozí z akademické sféry, neziskového sektoru, učitelé a podobně. Slovensko se stále ještě učí používat nástroje občanské neposlušnosti a vytvářet organizovaný tlak tam, kde došlo ke zneužití moci na úkor veřejného zájmu. Proto si tohoto vzepětí a zájmu velice cením. V této chvíli ale nevěřím, že by mě AOSS ve své reakci na petici ještě nějak dokázala překvapit; je totiž znova na tahu. Stačí si jen chvilku počkat, než ji znova uvidíme v celé její obnaženosti, lesku i bídě.