Uctívači kruhů

Rybník Marie s Pánem vždycky chtěli mít chatu u řeky. Obešli spolu spoustu chat na prodej, ale všude bylo něco špatně - buď chata, nebo okolí, někdy dokonce i samotná řeka. Nakonec vzali zavděk tady tou Prostřední chatou u rybníka. Rybníky netečou, jenom stojí, ale s tím se dá časem smířit. Rybník se nejmenuje, říká se mu rybník. Je menší a hnědý — od bahna, v kterém nepřetržitě ryjí kapři. „Kapří“, jak jim spokojeně říkají místní. Těsně pod hladinou se válejí metrové černé klády — amuři (amuří). Občas někdo s údivem vytáhne štiku, kterou tam zas někdo jiný předtím tajně dal. K rybníku dřív chodilo nějak víc rybářů, nechávali nahoře na louce zaparkovaná auta, babety a kola. Sedávali buď pod Spodní chatou a rozkládali s Dodem, anebo se usadili na něčem, co původně bylo lavičkami, kolem rybníka. Zvuky se klouzaly po hladině, skákaly po ní jako hozené kamínky, a vítr je občas odnesl až k Prostřední chatě. K Horní ne, ta je už v jiném světě, nahoře, kde to peče. Útržky vět, které utrousil řezník Franta nebo Karel, co byl v Norsku a k rybníku přijížděl na obkročmo sedlaném traktůrku, který si nejspíš sám zrobil. Leoš, Honza. Mladej Dodo. A ještě pár dalších, které Marie neznala jménem. Dozvěděla se tímto způsobem dost věcí — o nich i o rybách. Čert ví, proč sem vlastně přestali chodit. Taky tu bývali malí kluci, které Dodo nechával přespávat u sebe v chatě, místa dost, učil je nahazovat, oškrabávat šupiny a jiné rybářské dovednostě. Někteří mu nosili od maminek koláče, které nejedl. Vykonávali drobné práce, do kterých se Dodovi moc nechtělo. Z kluků k rybníku nejvíc přilnul Kuba. Jednou do něj nepozorovaně nasadil želvu. A možná i nějaké jiné potvory. Bývalo tam veselo, asi nějak veseleji než teď. Večer třeba Marie poslouchala, jak rybáři usazení v kruhu kolem rybníka houkají podle nějakých pravidel přes napnuté listy trávy. Pak šustivá přestávka, nějaké prodírání se porostem — jako by se celý kruh o jedno místo pootočil — a pak zase ta salva frkavého houkání. Vida, pochechtávala se Marie, dědci se tváří důležitě, ale přitom dokážou i zalumpačit. Další večer šel kolem s prutem řezník Franta a ona mu to hned musela vyklopit — jak to houkání bylo fajn a jak jí z něj bylo veselo. Franta se bezradně podrbal pod vaťákem. „Včera tu nikdo nebyl,“ řekl nakonec celý rozpačitý. „Seděli jsme všicki v hospodě a koukali na fodbal.“ V rybníku to každou chvíli cáklo — hrůzostrašně, až se návštěvy děsily. Ta cáknutí byla masivní — jako by do rybníka někdo vychrstnul kýbl anebo jako by tam po zádech spadl chlap. Dodo tvrdil, že to vyskakujou kapří, protože se snaží dostat z kůže a ze žaber kapřivku, jakéhosi kapřího parazita. Člověk by ale z těch cákanců podezíral spíš hastrmana. Přestože byl rybník hnědý nebo hnědozelený, voda nesmrděla a zatím nikdy nebyla zarostlá žabincem. Dvakrát denně se na rybníku udál zázrak: Poprvé brzy ráno a podruhé kolem čtvrté páté hodiny odpolední se z hladiny stalo zrcadlo, bahnitá hnědost byla ta tam a v rybníku se čistě odrážel barevný, prosluněný les. Tehdy se všemi odstíny zelené rozzářily i listy olše a lísky, a taky břečťan, kterým byla porostlá Prostřední i Spodní veranda. Břízy nad tím ve větru tančily jako víly, drobné lístečky jim tichounce chřestily a blýskaly se jako flitry. Božská slavnost. „Chlorofylový peklo,“ řekl jednou na adresu té scenérie fotograf Lemur. „A ty, Marie, seš pravěká žena a krásně se sem hodíš, no jenom se podívej do zrcadla, jaký máš mocný nadočnicový oblouky,“ smál se ten mamlas, ten estét. Malí ptáčci shánčlivě pobíhali ve větvích smrčků jako myši. Myšičky. V zimě se rybníku několikrát povedlo průzračně zamrznout, ledem tlustým a čirým až ke dnu. Nejlepší led byl v roce Sovy. Tehdy do Prostřední chaty vnikla komínem sova a zemřela. Měla velmi hebké peří. Marie s Pánem si ji chvíli hladili, než ji zakopali v lese.   Chlorofylový peklo Marie kráčí po louce k Západu, Marie kráčí divoce zelenou vegetací a slunce na Západě právě Zapadá. Marie mhouří oči, ale i tak se jí zúženými štěrbinami dere do hlavy ta palčivá spoušť. Hořícím kruhem proskakují zvířata. Marie kráčí dlouho a zeleň je čím dál zelenější. To se nedá vydržet, to nemůže dobře dopadnout! A hle, když Marie konečně sklopí zrak k zemi, vidí, že ze země, pod spodními zelenými listy rostlin, prosakuje krev. Točí se jí hlava, začíná se bát, že nedojde, že zabloudí. Vtom ještě ke všemu kukuřice promluví: „Mentální mapy nás navigují do vyjetých kolejí, chce to trochu intelektuálního úsilí a reflexe, abychom dokázali vyrazit i na místa, kam už tyto koleje nevedou.“ Ovsy nejistě vrtí latami: „Přišla tedy doba, kdy umění rozumějí jen umělci a ti, kdo rozumějí umělcům?“ Druhý největší kukuřičák si odkašle: „Ehm, ehm. Cítím velký díl odpovědnosti, a proto se pokusím odpovědět. Celý projekt je osnován jako interaktivní mapa, v níž jsou v některých místech umístěny terčíky (pointery). Tyto terčíky lze rozkliknout a objeví se vám jméno autora a umění.“ Zamšicovaný bodlák se zardí a praví: „Přiznám se, že to nečtu jako umění, ale spíše jako osobní vzkaz, zprávu a rozpravu o světě, který s nimi sdílím, kterému rozumím a kde jsem také doma.“ Svlačec se skepticky sroluje: „Jenže zvyk umělce dobu uchopit a proti určitým věcem se vymezovat — to je teď komplikovaný. Nelze to už zavřít do krabičky! Národ nasákl uměleckou nenávistností, na to bacha! Držet moc v kleci, to je antropologická konstanta!“ Myslivci na posedech pevněji sevřou kvéry. „No jo, ale co se stalo, že má umělec náhle pocit zbytečnosti?“ přisadí si lopuch, také napadený mšicemi. „Jsem pamětník a účastník,“ rozhodí listy nalomený rmen. „A přimlouval bych se za veselejší vztah k přítomnosti. Výlet do tvůrčí mysli génia přece obohatí každého čtenáře!“ „Ovšem čtenářstvo je dnes totožné s pisatelstvem! A má veliké potíže s přesahem. Něco se stalo a žijeme v jiném kontextu. Už ani to umění neráčí naslouchat době,“ zapráská fousama planý ječmen. „Jedině afekt vyvolaný jazykem způsobí efekt!“ rozčiluje se vikev plotní a poslední slova už skoro vykřikuje: „Chce to nalízat společnej jazyk! Víst s mocí dialog a pak něco třeba rozkryjem!“ „Umění už nemá událostní potenciál,“ míní mrtvý potkan. „Jakákoli facka v umění má větší mediální dopad než jakákoli kniha.“ „Svatá pravda,“ povykuje kakost. „Chybí čtivo pro poštovního úředníka, pro kultivovanou střední třídu. A koneckonců i řezničtí učňové by rádi četli umění, které je jednodušší.“ „Největší zodpovědnost za mediální obraz umělců mají ale pořád hlavně umělci,“ praví lopuch. „Nevím, já to nečtu,“ říká mšice. „Spíš je to taková obrana, protože mě velké společenské problémy strašně deprimují. Protože pak vidím, jak je vlastně všechno v prdeli a jediné, co má smysl, je zabít se, protože člověk nikdy nic nemůže zlepšit. To, že začneš být vegan, žádné zvíře nezachrání. Pro mě je asi nejvíc ta literární cena.“ „Smyslem je,“ říká laskavě vyschlý kuní trus směrem k uplakané mšici, „orientovat většinového čtenáře v záplavě titulů na knižním trhu.“ Načež se přísně obrací do kukuřice: „Odborníci to buď nepochopili, anebo svou marketingovou sílu schválně zneužili k tomu, aby poukázali na z jejich profesionálního pohledu ojedinělé umělecké výkony! Jde o nebezpečný hazard s dopadem na cenu jako takovou, neboť přestane být vnímána jako arbitr pro řadového čtenáře, co si má přečíst, či co lze s klidným svědomím zabalit pod stromeček.“ „Smysl je něco, co člověk nekontroluje,“ zasyčí kukuřičný dav. „Oceňuji, že se kolega nespokojuje s oním líbivě působivým obrazným jádrem,“ usmívá se jedovatě vlčí mák. „Jenže v jeho rozšíření podle mne selhal, firemní prostředí tu funguje jen jako místo, odkud je pozorován svět, ale právě tím se stává skutečně metaforickým. Takové vlnění mezi patosem a hrou trochu zavání účelovostí.“ „Já nedostávám facky,“ postěžuje si mrtvý potkan. „Nanejvýš mi někdo řekne ‚kreténe‘. Výrazné názory jsou vždycky vítány, ale pohlavní příslušnost se tu myslím nadhodnocuje.“ Posedy drobounce zavržou. Rostliny souhlasně zamručí. Planý ječmen se znovu chopí slova: „Nemusí se tu nic pitvat. Když má člověk komínek knih a bere jednu po druhé, tak to nakonec může jízlivě jednou větou klidně shodit ze stolu. Mohlo by tu být něco podobného, třeba hořící barel, kam by se ty knihy házely, vždycky těch deset novinek třeba.“ „Topí se, to je jasný!“ vřískne jetel. „Objektivnější přístup by ale umožnil pátrání po efektivní juxtaponovaně obrazoslovní formě,“ chabě namítá nalomený rmen. Ale forma přece nemá být ani příliš rychlá, ani příliš pomalá, pomyslí si Herbert, tajně naslouchající v porostu. Na co si to tu hrajete? Aspoň uvolněte pas a oblast třísel, vy mamrdové… „Heštek! Chceš způsobit sebevraždu a vzít si to na triko?“ huláká mezitím rozjívený svízel přítula. „Umění neřeší problémy, umění problémy vytváří,“ rozkročí se úplně nejvyšší kukuřičák a schůzovním tónem pokračuje: „Společnost se fragmentarizovala. Jak známo, v incestním svazku s vlastní nadřazeností ustoupil jsem do funkce veřejného intelektuála, ale jak někteří z vás tuší, jednou z priorit ministerstva kultury je kultura, pánové a dámy!“ Posune si brýle, trochu se zakloní a s listy na hrudi zahřímá: „Není už možné, aby fragmentarizovaná společnost vnímala globální výpověď!“ Dramatická odmlka, v níž nikdo ani nedutá a všichni očima visí na kukuřičákovi a jsou zvědavi, jak z tohodle chce vybruslit. „A proto chci žít přítomnost a v jejím ohni roztavit sám sebe!!!“ Miliardy kukuřičných listů spustí bouřlivý potlesk a krvavá záplava se pomalu vsakuje zpátky do země. Marie přidává do kroku, za chvíli už bude vidět špička střechy jedné z chat. Lemur S Okrouhlíkem je to těžké: Marie se tam sama trochu bojí, ale zároveň by tam nejraději pořád lezla — nejlépe s někým, kdo by se tam bál stejným způsobem jako ona. Ale kde někoho takového splašit? Tahá do kráteru skoro každého, kdo ji v chatě navštíví, ale málokdy to dopadne uspokojivě. Když měl v roce Plžů Dodovu chatu v nájmu fotograf Lemur, zavlekla ho jednou do Okrouhlíku i s tou jeho Lemuřicí. Ti dva se uměli krásně nadchnout kdečím, uměli to všelijak vášnivě opěvovat, ale… v propasti se tehdy zrovna moc nevyznamenali. Neukázněně pobíhali sem a tam, seběhli dokonce i dolů do kráteru, a než je stačila varovat a poprosit, aby zůstali jen na jeho obrubě, našli tam dole takovou zvláštní houbu, která vypadala jako mimozemšťan a měla krásné poetické jméno, které potom Marie našla v atlase a ihned zapomněla. Lemur pak začal hledat i normální houby, ale to už vůbec nebyl pěknej pohled. Marie nikdy neviděla nikoho, kdo by houbařil tak jako Lemur. Lemur šel od stromu ke stromu s očima přilepenýma na zemi a všechno našel. Šel čím dál rychleji, nacházel čím dál víc hub a zároveň se přitom nasíral. V poslední fázi lítal po lese do půl těla nahý, s košilí, mikinou i tričkem nacpaným houbami a byl bez sebe vzteky. Někdo ho musel násilím otočit a poslat z lesa pryč. Cestou domů se někdy ta jeho zuřivost vstřebala a nikdo si ničeho nevšiml. Někdy ale ty chuchvalce hub mrsknul doma neočištěné na stůl a na týden pak zmizel kdoví kam. Lemuřice to s ním měla těžké. Také v roce Stěhování latríny byl Lemur u Marie na návštěvě — i s mladými Lemurky. Lemurci nerušeně dováděli s Holkou a na ohni se chystalo nějaké jídlo, když Marie neopatrně řekla: „Heleď, Lemure, mně by se do toho hodil hřib. Myslíš, že by ses moh jít podívat za rybník? Voni tam rostou pod těma dubama — skoro pořád.“ Lemur vystartoval jako torpédo a nebezpečně se přitom mračil. Marie se vrtala vařečkou v kotlíku a chvilku sledovala ten šustivý bod, který se dral kluzkou cestičkou. Pak ji kvůli čemusi oslovil mladý Lemurek a ona celou záležitost pustila z hlavy. Po chvíli šla opět zamíchat kotlík a vzpomněla si na ten hřib, co by se jí do něj hodil, a taky na Lemura, co ho pro něj vlastně poslala. Podívala se přes rybník, jestli Lemura nezahlédne, ale nic takového. Koutkem oka však v těch místech zachytila něco jiného: třicetimetrový pajasan v pádu, s praskotem a vrzáním se právě obludně pomalu sklápěl k zemi. Korunováno to bylo tlumeným žuchnutím, při kterém rybník poposkočil a rozkomíhal se. Marii ztuhla krev v žilách. Má o tom říkat dětem? Ne, nikdo si ničeho nevšiml, nebude zatím nikoho děsit, půjde se tam nejprve sama podívat. Pod nějakou záminkou předala Holce vařečku a vzala si lesní boty, projíždějíc si v duchu všechny možné ohavné možnosti… když tu, ejhle-náhle, Lemur rozhrne křoví a je zázračně zde! „Ty vole!“ neudržela se Marie. „Cos tam dělal a kde máš ten hřib?!!“ vybafla na něj polonepříčetně. Lemur, který se původně vynořil z lesa na křídlech svého obligátního houbařského vzteku, se teď málem rozesmál: „Marie, nedělej mi tu prosimtě manželku. Na,“ podal jí hřib a pozorně si ji prohlédl. „Co je?“ Marie mu to řekla a Lemur se velmi, ale velmi podivil. Padajícího stromu si vůbec nevšiml. Když pak hledal Dodo do svého rekreačního objektu celoročního nájemníka, neváhal Lemur ani minutu. Krajina mu podle všeho učarovala.   Vydává nakladatelství Trigon.