Text v hmotném světě
„Myšlenky tvoříme také pomocí psacích nástrojů.“
Friedrich Nietzsche
Psaní, podobně jako čtení, počítání, malba či skládání hudby, je jednou z
kulturních technik. Vztah mezi psaním a hmotným světem je i v současném věku nových médií stále pevný a neoddělitelný. Bez matérie, tedy papíru, tužky či pera, papíru a funkčního mechanismu psacího stroje s barvicí páskou či QWERTY klávesnice (shodné u psacího stroje i počítače) a textového editoru notebooku by psaní nebylo psaním.
Christine Haasová v monografii
Technologie psaní: Studie o materialitě vzdělanosti z roku 1996 připomíná, že psaní se v hmotném světě objevuje v mnoha podobách; vždy se vyskytuje v reálném hmatatelném prostředí a k realizaci vyžaduje materiální prostředky čili nástroje a ve výsledku vytváří hmotné artefakty. V procesu psaní se reálný čas a prostor skrze látku a psací nástroj propojuje se znakovým prostorem jazyka a idejí. Svůj význam psaní neztrácí ani jako kognitivní proces. Materiální podstatu psaní musíme akceptovat, abychom byli s to ocenit podstatu literární tvorby.
V průběhu staletí si tradičně konkurovaly dva postupy vzniku literárního díla — orální projev fixovaný kolektivní pamětí a psaný text. Hmotné okolnosti události psaní se v průběhu staletí v různých kulturách proměňovaly: od tesání do kamene, rytí do hliněných destiček přes škrábání do voskových tabulek až po zápis perem či malbu štětcem na papyrus, pergamen, papír či dřevo. Audiovizuální média vnesla do rejstříku možných způsobů zápisu nové možnosti a výrazný posun znamenal přechod od analogových médií k digitálním. Využití textových editorů rozšířilo možnosti způsobu zápisu, setřelo doklady o dynamice vzniku textu a autograf posunulo do virtuální roviny. Veškeré tyto techniky psaní ovšem podněcovaly čtenáře, aby se pohybovali ve stejném abstraktním prostoru symbolů a znaků, prostoru, který vytváří kontinuální spojitost s hmotným světem psaní. Chceme-li literárněhistoricky prozkoumat roli technologie psaní v literární tvorbě, je třeba se zaměřit na samotnou genezi literárního díla:
Akt tvorby, jehož průběh vykazuje rozličné hmotné okolnosti, lze zahrnout pod neutrální pojem událost psaní. Tento pojem v sobě zahrnuje veškeré děje provázející vznik literárního díla, od prvního nápadu až po jeho vědomé ukončení, např. posledními redakčními zásahy autora před tiskem.
Samotnou událost psaní tedy můžeme rozdělit na tři fáze: 1. přípravné práce; 2. vznik autografu; 3. autorské redakční úpravy, do nichž vstupují vnější činitelé — nakladatel či různé formy cenzury.
Pojem proces psaní zahrnuje časoprostor vzniku autografu.
Termín autograf je třeba nadřadit konkrétnějším pojmům rukopis a autorský strojopis. Rukopis je úzce vázán na autorovu tělesnost, přičemž psací nástroje i hmotné okolnosti vzniku textu jsou závislé na dobové konvenci a mohou se i ve stejném časovém úseku zásadně lišit. Za autograf lze považovat i záznam autorského diktátu.
Proces technologické změny
Řecké sloveso
grafein postihovalo technologický proces psaní tak, jak před několika tisíci lety v kolébce evropské kultury vzniklo. Znamená doslova rýt, vrývat. Je věrným jazykovým opisem materiální podstaty psaní své doby — rytí do hliněných tabulek. Jakkoli můžeme psaní chápat jako proces konstitutivní, fyzicky i přeneseně muselo porušit danou strukturu, rozrýt ji, proniknout pod povrch, aby došlo k přenosu informace. I ve své performanci se stalo psaní procesem konstruktivním: nanášením barvy na hladký povrch vytvářelo novou strukturu.
Vrývat se,
proniknout pod povrch zůstalo už pouhou metaforou. Proměna materiální kultury tak přinesla spolu s pigmenty a inkousty, papyrem, vyhlazeným pergamenem či papírem první remediační převrat.
Vývoj písma je spojen s různými technologiemi — a to nejen v případě strojového psaní. Během několika tisíciletí prošlo manuální psaní dlouhou řadou variantních realizací spojených s rozličnou hmotnou kulturou. V posledních dvou stoletích došlo jen v euroamerické kultuře k přechodu od seříznutého brku či násadky namáčené do lahvičky inkoustu k plnicím a kuličkovým perům. Vedle psaní na papír školáci zažívali zápis křídou na tabuli a v rukou drželi svou vlastní dřevěnou tabulku s přivázanou křídou a houbičkou či tabulku pokrytou vrstvou vosku, do které ryli a po zahřátí voskovou vrstvu opět uhlazovali.
Důvod reflektovat kulturní aspekty různých technologií vyvstává až v situaci, kdy je možné mezi technologiemi volit. Otázka technologie psaní leží na stole od chvíle, kdy manuálnímu psaní začal konkurovat psací stroj. Teoretické uchopení přišlo až tehdy, kdy se na scéně objevil nový rival — textové editory a digitální média. Jay David Bolter ve své monografii
Writing space: Computers, hypertext, and the remediation of print (2001) připomíná, že nové médium nikdy zcela nenahrazuje médium starší. Remediací nazývá proces kulturní soutěže mezi technologiemi. Zásadní je, že každá technologie psaní vzniká z interakce mezi fyzickým materiálem a lidskou potřebou a postupem práce. Novější a starší technologie psaní jsou ve významotvorném napětí a totéž můžeme konstatovat i o technických prostředcích psaní — nové technologie si půjčují a reorganizují charakteristiky psaní ze starších technologií a přetvářejí jejich kulturní roli. Strojopis sice znamenal přiblížení rukopisu tištěnému dílu, nicméně strojové psaní přebíralo konvence manuálně psaného textu. Stejně tak psaní elektronickou formou vyžaduje tělesnou interakci píšícího s hmatatelnými objekty reálného světa — ať je to klávesnice, myš, obrazovka nebo dotykový displej tabletu: „
Technické a kulturní dimenze psaní jsou navzájem spjaté natolik důvěrně, že pokusy oddělit je od sebe nepřinesou žádný užitek, neboť výhradně z jejich symbiózy povstane písmo coby technika.“
Psaní jako jedna z kulturních technik zůstává vždy součástí kultury. Remediaci kulturních technik lze vnímat jako hybnou sílu změn, i těch revolučních, ovšem nikdy nefungují izolovaně. Jestliže manuální psaní spolu s reprodukční technologií knihtisku a s takovými jevy, jakými byly romány vydávané na pokračování v sešitech, dávaly přednost lineárnímu způsobu psaní, je zjevné, že psací stroj do procesu psaní vnesl nové prvky a nové metody, ať už jím byly lettristické experimenty nebo porušení linearity psaní díky opakovanému opisování a s ním spojeného redigování a přepisování textu autorem i kolážového přeskupování textu. Na rozdíl od psacího stroje, který zůstával pevně zakotven v hmotném světě, digitální média nabízejí jen dočasnou informaci o dynamice vzniku literárního díla. Textové soubory vzniklé v textovém editoru sice poskytují statistiky o datu založení souboru, čase, během něhož byl soubor editován, i o průběžných změnách, ale proces vzniku textu zachycují pouze omezeně. Škrty nezanechávají vnější stopy. Linearita psaní, narušená už technologií psaní na stroji, se s nástupem digitálních technologií dále rozpadá. Nicméně všechny technologie psaní existují vedle sebe a autor z nich volí takovou, již ze svého pohledu považuje za přirozenou a žádoucí. Koncept remediace jako kulturní soutěže mezi technologiemi nabízí způsob, jak uchopit problematiku technologie psaní v její dynamice.
Remediace události psaní
První prototyp psacího stroje byl patentován v roce 1714 v Británii Henrym Millem, ale do konkurence s tradičními postupy psaní začal vstupovat až téměř o dvě stě let později. V polovině 19. století bylo vynalezeno několik různých typů psacích strojů jako kompenzačních pomůcek pro slepce. Prvními autory, kteří se vzdali svého rukopisu a dali přednost strojovému psaní, byli ti, kteří pomocí nové technologie překonávali svůj zdravotní handicap, jak tomu bylo u Friedricha Nietzscheho či v českém prostředí u Elišky Krásnohorské, Gabriely Preissové či historika Josefa Kalouska.
Friedrich Nietzsche používal Hansenovu psací kouli od přelomu let 1881 a 1882 jako kompenzační pomůcku, jež mu přes postupující slepotu napomohla vrátit se k vědeckému životu. Vzhledem k jejím technickým obtížím však raději své texty diktoval některé ze svých asistentek. Nietzschova zkušenost s rozdílnými postupy tvorby, jež radikálně odlišovaly samotnou událost psaní, byla ve své době výjimečná. Teoretik Friedrich A. Kittler jej v roce 1985 neváhal s nadsázkou nazvat „
prvním mechanizovaným filozofem“.
Moderní historie psacího stroje se začíná psát rokem 1874, kdy americká krachující zbrojovka E. Remington & Sons začala vyrábět prototyp psacího stroje s dodnes užívanou QWERTY klávesnicí, jenž nadchl např. Marka Twaina. Ač se psací stroj začal prosazovat v administrativě, většina literátů k němu přistupovala s určitým despektem. Psaním na psacím stroji se musel autor vzdát toho nejintimnějšího fyzického projevu své tvorby — intimity a originality svého rukopisu. To nebránilo úředníku pojišťovny Franzi Kafkovi psát na stroji osobní korespondenci včetně dopisů milostných. Svá literární díla ovšem psal výhradně rukou.
Změnu nazírání literátů na psací stroj přinesla až technologická proměna typografie. Vynález strojní sazby na přelomu 19. a 20. století značně urychlil typografickou výrobu až na 10 000 znaků za hodinu (ruční sazba dosahovala nanejvýš 1400 znaků). Administrace nakladatelství i redakce deníků a časopisů začaly klást stále větší důraz na čitelnost autografu. Bez psacích strojů a písařek, jež opisovaly dodané rukopisy, už redakční práce nebyla myslitelná. Výhodou byla možnost psaní několika stránek najednou a jednoduchá grafická úprava stránky, umožňující například přípravu tabulek bez rýsovacích pomůcek. Do tisku tak byly dodávány dobře čitelné, unifikované strojopisy, nicméně řadě autorů zvláště z řad novinářů sazeči tolerovali rukopis téměř až do poloviny 20. století. Podobnou výjimku si mezi jinými udržel Karel Čapek.
Psací stroj se stal jedním ze symbolů technologického pokroku. Podobně jako telegraf a telefon byl psací stroj vnímán jako nástroj umožňující rychlejší a přehlednější komunikaci a současně doposud obtížně technicky dosažitelnou soukromou multiplikaci textů. Psací stroj se jako efektivní nástroj unifikace a multiplikace prosazoval ve státní správě i armádě. V kanceláři soukromé firmy pak vyjadřoval zřetelné gesto efektivity práce a prestiže. Stal se nezbytnou pomůckou při psaní, normalizoval psanou komunikaci a díky tomu umožnil i jednodušší a rychlejší čtení.
Výrobci jednotlivých značek psacích strojů (a současně i originálních systémů, jež si navzájem konkurovaly) prostřednictvím svých autorizovaných prodejců organizovali kurzy psaní na stroji a vydávali učebnice, v nichž doporučovali, jak graficky upravit text tak, aby vykazoval jisté estetické kvality. Vedle návrhů na úpravu psaní obchodních dopisů tak nabízeli i jednoduché grafické prvky, využívající jak interpunkční znaménka, tak grafémy celé abecedy. Písař prostřednictvím firemních letáků dostal návod na vytvoření grafických prvků přetištěním jednotlivých liter přes sebe, složitějších bordur či vinět oblíbených v soudobé typografii; v případě strojopisu měly současně funkci individualizační.
Britský propagátor stenografie a nových médií George Carl Mares ve svých
Dějinách psacího stroje zaznamenal desítky typů a značek psacích strojů; v případě bezdrátového dálnopisu
Zerograph s obdivem popsal revoluční technologii, kdy se text přenáší pouze vzduchem rádiovými vlnami a vzdálený psací stroj jej automaticky napíše stejným písmem a na stejném papíře, jako byl psán originál kilometry daleko. V roce 1884 Mark Twain napsal v článku pro
Journal of the Society for Psychical Research, že „
telefony, telegrafy a slova jsou pro tento věk příliš pomalá“ a že je třeba „
získat něco, co bude rychlejší“. G. C. Mares v bezdrátovém dálnopisu zahlédl počátek nového typu komunikační technologie, jež umožní, aby v budoucnosti byl „
člověk sedící u psacího stroje v Londýně schopen prostřednictvím psaní komunikovat se svými korespondenty na různých částech zeměkoule bez pomoci jakéhokoliv fyzického kontaktu“.
