Zapomenout konečně na Občanské fórum

Za české intelektuální elity toto ohrožení pojmenoval Petr Pithart ve „svém“ rudolfinském projevu, který vzbudil všeobecné, téměř revoluční nadšení a z autora rázem učinil kandidáta na prezidenta. Podle Pitharta se „jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu“. Na vině jsou přitom protievropští a protizápadní voliči, kteří volí ty, „kdo podbízivě velebí nerozlišený homogenní lid“, který je podle nich „pracovitý, moudrý, poctivý, a šmahem zatracují […] svět politiků“, kteří jsou „líní, neschopní zloději“. Alternativou jakkoli třeba nevábné politiky je však pouze „autoritářství, spoléhání se na vůdce“.

Petr Pithart má pravdu. Ohrožení, které prožíváme, souvisí nepochybně s tím, že se dosavadní politický systém rozpadá a místo tradičních politických stran získávají stále větší podíl na moci populisté a autoritářští vůdci. I když to Pithart bohužel neříká přímo, doplňme si zde Miloše Zemana, který se záhy po svém zvolení pokusil (naštěstí zatím neúspěšně) o vytvoření jakéhosi poloprezidentského systému a cíleně rozkládá nejsilnější politickou stranu, a Andreje Babiše, který pochopil politiku jako výhodný investiční projekt a na vymezování se vůči tradičním stranám založil svou (naneštěstí zatím úspěšnou) strategii.

To však nejsou žádná nová zjištění. A překvapivý není ani závěr Pithartova projevu, v němž se ptá, zda Evropa a Západ nakonec přece jen pro nás nebyly příliš náročným úkolem. A protože zatím věří, že nikoli, obrací se na vládu a premiéra, aby račímu pochodu na Východ udělali přítrž: „Seberte odvahu a s ní i rozvahu. A mluvte tak jasně, jak mluvil Václav Havel v této síni před devatenácti lety.“

Zapomenout na Havla

Smysl Pithartova projevu však není v objevnosti myšlenek. Jeho úspěch spočívá naopak v tom, že bezezbytku naplnil schéma konstitutivního mýtu, kterým žijí české intelektuální elity už přinejmenším dvacet let. Převyprávěl sladkobolný příběh o zrazovaných ideálech listopadu 1989 a české malosti, okořeněný nyní sirotčí nostalgií po Václavu Havlovi a hledající nápravu v gestech, která pouze sama sebe utvrzují v ušlechtilosti.

Petr Pithart, autor: Michal Reiter

Je nade vši pochybnost zřejmé, že rozpadu politiky a nástupu autoritářských tendencí nemůže čelit slovo premiéra, kterému nenaslouchá ani vlastní strana. A stejně zbytečné a do jisté míry i nebezpečné je hledat východisko v politickém odkazu Václava Havla. Jeho „nepolitická politika“, podpora občanské angažovanosti, spolkové činnosti a soustavná kritika stranického systému a jeho projevů jsou totiž osobnostně a především dobově značně podmíněné. Jako disident stál v opozici vůči stranické moci a jako prezident k ní tvořil přirozenou protiváhu. Logicky proto hledal oporu a spojence v občanských aktivitách. Tento postoj byl nepochybně společensky prospěšný v okamžiku, kdy sekretariáty jedné či více politických stran byly svrchovaným mocenským hegemonem a šlo o to, pokusit se je tlakem zvenčí kultivovat.

Dnes je však situace zcela odlišná. Politická moc se rychle stěhuje od stran s demokratickou strukturou do ideově neuchopitelného hnutí ovládaného jediným člověkem. A úřad prezidenta, který donedávna tvořil vůči politickým stranám pouze „mírnou opozici v mezích zákona“ (neboť byl na jejich podpoře závislý), se přímou volbou stává samostatným mocenským centrem, které působí rozkladně a při případné parlamentní krizi může představovat reálnou alternativu zastupitelské demokracie.

Ohrožení, které intelektuálové pociťují, není v tom, že by politické strany, jako v dobách Václava Havla, představovaly rejdiště temných sil a cynickou technologii moci, ale naopak v tom, že ve sporu mezi zastupitelskou demokracií a autoritářským systémem tahají za výrazně kratší konec. Po sérii skandálů se ocitly v hluboké morální, personální a mocenské krizi a nejsou schopny čelit naivnímu lidovému volání po králi Ječmínkovi, který to „prostě zařídí“.

Pokud chceme dosavadní systém, přes všechny nešvary, uchovat a zastavit račí pochod na Východ, nemá smysl dojímat se prázdnými gesty a štkát po Václavu Havlovi. Vyžaduje to naopak odvahu revidovat některé hodnoty spojované s listopadovým převratem a pokusit se začít vyprávět nový příběh.

Svoboda není jednou provždy

Těžko bychom hledali vyšší hodnotu, kterou ztělesňoval listopadový demokratický převrat, než je svoboda. Obsah tohoto pojmu jsme však odvozovali pouze ze zkušenosti s totalitním režimem. V tomto smyslu představovala svoboda především opozici vůči jakékoli politické moci a uchovávala si a priori mravní rozměr. Ba co víc: Tím, že jsme ji získali bez boje, naráz a ve zcela neomezené podobě, chápali jsme ji jako stav, jako jakýsi fetiš, který si můžeme pověsit na zeď spolu s fotkou prezidenta, a nikoli jako neustále probíhající proces, v němž se tříbí a přeskupují všechny hodnoty, včetně těch morálních.

Pro českého intelektuála, vyznávajícího svobodu jako nejvyšší z hodnot, bylo proto nepřijatelné (nebo alespoň velmi podezřelé) usilovat i v demokratických podmínkách o politickou moc, či se dokonce stát členem strany (výjimkou byla po jistou dobu rezidua Občanského fóra, která však byla vnímána spíše jako diskusní kluby). Členstvím ve straně jako by přestával být člověk svobodným a autentickým, jeho názory byly chápány jako utilitaristické a odvozené od ideologického, či přímo stranického manuálu. A do značné míry i morálně podezřelé.

Na druhé straně také pojetí svobody v rámci politických stran bylo deformované. Jestliže intelektuálové odvozovali její smysl z minulosti, ze zkušenosti totality, politické strany naopak z nezkušenosti s fungováním demokracie. V jejich pojetí byla svoboda chápána jako atribut moci, a mandát získaný v demokratických volbách je proto opravňoval konat prakticky cokoli. Jinak řečeno, pokud intelektuálové vnímali svobodu substanciálně, jako fetiš, politici naopak instrumentálně, jako způsob vykonávání moci.

Právě odlišné pojetí svobody pak vedlo k vzájemnému izolacionismu mezi intelektuální a politickou sférou, který v obou vyvolal nezdravé procesy. Politické strany se proměňovaly v sekty, kde boj o moc ztrácel ideové i morální zázemí a základní ctností se stala bezvýhradná loajalita. Výsledkem bylo vyprázdnění a diskreditace politiky, vrcholící policejní razií na Úřadu vlády v roce 2013 a strmým vzestupem populistických „vůdců“.

Také intelektuální prostředí začalo vykazovat rysy sektářství. Deprimované tím, že se politická moc chová svévolně a nemravně, reagovalo stále těsnějším semknutím se kolem listopadových hodnot, kultem Václava Havla, multikulturalismu, Evropské unie, bojem proti komunismu, podporou občanských iniciativ a vytvářením mýtů o ukradené revoluci. Nejzjevnějším projevem této intelektuální frustrace se pak stalo flagelantství pranýřující českou společnost za „provincialismus, izolacionismus a egoismus“ a demonstrativně vedený boj s českou malostí.

Zapomenout na gesta

A zde se opět vracíme k Pithartovu (i Havlovu) rudolfinskému projevu. Jistě je správné připustit si, že člověk není takový, jaký by měl být, že jsme veskrze nedokonalí, egoističtí, zbabělí, líní, podléháme nejrůznějším svodům a vůbec máme řadu špatných vlastností. Tím, že si to dokážeme přiznat, se však lepšími nestáváme. Takovými nás může udělat pouze čin, jímž se to pokusíme změnit. Jenže právě ten v oněch projevech a gestech replikujících polistopadový mýtus vlastně chybí.

Je to do jisté míry pochopitelné. Stejně jako si Václav Havel nemyslel, že je „provinciální a egoistický“, ani Petr Pithart si jistě nemyslí, že by pro něj (a posluchače jeho projevu) bylo evropanství nezvladatelným úkolem. Jestliže se tedy říká „my“, je tím spíše myšleno „oni“: lid, který volí špatně, nebo vláda, která špatně rozhoduje. Proto mají podobné projevy především sebeidentifikační funkci v rámci intelektuálního společenství a přináší sebeuspokojení z morální převahy a výlučnosti nad těmi, kdo si nepříjemné pravdy nejsou schopni přiznat. I to je do jisté míry rys sektářství, které rozdělení na „my“—„oni“ posiluje.

Václav Havel v roce 2009, foto: Ben Skála

Takový postoj byl však přijatelný v době, kdy „naše“ hodnoty bylo možné ve společnosti prosazovat prostřednictvím autority Václava Havla nebo jím podporovaných občanských iniciativ, a v situaci, kdy jsme „my“ představovali systémovou a jedinou (a z tohoto titulu tedy také mocenskou) opozici vůči stranické politice. Jenže právě toto rozložení sil se mění. Mezi oslabené politické strany a zakonzervované intelektuální prostředí proniká obchvatem populistický a autoritářský model vlády. Provincionalismus, egoismus či antievropanství, na jejichž odmítání si dosud intelektuální společenství budovalo svou vnitřní identitu, náhle získává silný hlas, stává se skutečnou vnější hrozbou a pohání onen račí pochod na Východ. V této situaci nemá samozřejmě smysl utužovat vnitřní soudržnost intelektuálních elit sladkobolnými gesty, ale činem se pokusit změnit jeho směr. To, co z gesta může udělat čin, je však pouze reálná moc. A k té vede v demokracii jediná cesta. Vydat se po ní však znamená pro intelektuální elity začít vyprávět jiný příběh.

Jedním z důležitých hesel listopadu 1989 bylo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je tu pro všechny.“ I když si to v dané chvíli těžko někdo uvědomoval, vytvářel se tím distanc „revolucionářů“ sdílejících hodnoty listopadu vůči politické moci založené na soutěži politických stran. A i když si to dnes málokdo přizná, svým způsobem se intelektuálové stále chovají jako členové imaginárního Občanského fóra. Tato epocha však nyní končí.

Politické strany jsou prázdné skořápky bez straníků, ideálů a moci a intelektuálové vědí, že „všichni“ se vlastně dělí na „my“ a „oni“. Svým způsobem jsme tak v podobné situaci jako na počátku devadesátých let a znovu se rozdávají karty, s nimiž se bude hrát o podíl na moci. Máme však za sebou dvacetiletou zkušenost s fungováním demokracie a snad i lepší představu o tom, co je svoboda. Pro intelektuály by to mělo znamenat výzvu, aby opustili pohodlnou roli „bezmocných“ a přihlásili se o odpovědnost za výkon politické moci. Jistě, budou se muset vzdát části své svobody, ale pokud to neudělají, mohou ztratit mnohem víc. Václav Havel, k němuž se nostalgicky hlásí, se vzdal fyzické svobody, aby usvědčil komunistický režim z totalitarismu, po intelektuálovi, který se cítí být ohrožen populismem a autoritářstvím, se chce neskonale méně: obrodit politiku tím, že vstoupí do strany. Koneckonců Petr Pithart, kterému se nyní tak aplauduje, by v tom mohl být příkladem.