Jak vydávat obyčejného člověka

Proč jste založili nakladatelství orientované na reportážní literaturu? Nápad založit podobné nakladatelství měl mnoho příčin, z nichž se mi zdají nejdůležitější dvě. První, spíš racionální a obchodní, byla popularita fenoménu reportážní literatury v Polsku a dalších evropských zemích. Na Slovensku byl tento literární žánr prakticky neznámý, nakladatelé nad reportážemi a jejich vydáváním neuvažovali nijak programově a my jsme prostě chtěli zaplnit díru na trhu. Druhá příčina, spojená více s vášní a emocemi, souvisí s tím, že prostě oba dva (s Jurajem Koudelou, spoluzakladatelem Absyntu, pozn. red.) už léta rádi čteme reportáže. Podle čeho vybíráte knihy k vydání? Už to dávno není jenom polská škola reportáže, s níž jste začínali. Sledujeme několik hlavních kritérií, která nám pomáhají vytvářet a plánovat edice. Knížka se nám musí líbit a mít velkou informační hodnotu a sdělnost. Musí také být zajímavá pro slovenského čtenáře. A konečně, snažíme se, aby titul nějak reflektoval aktuální témata. Přitom, a možná teď prolomím nějaké nakladatelské tabu, se ale při rozhodování nestaráme o to, zda kniha vyšla v českém překladu. A samozřejmě nejsme počítače, takže některá nakladatelská rozhodnutí činíme víceméně pocitově. Obyčejně to je tak, že si řekneme „to musí být“, a je to. Už jste podruhé jako nakladatel zmínil emoce. Jaký je váš osobní vztah k reportážní literatuře? První knížky od Kapuścińského jsem četl ještě jako děcko. S reportážními texty Hanny Krall či Zofie Nałkowské jsem se setkal ve škole. Chci tím říct, že reportáže vyplňují můj život už dlouho. Rád je čtu a cením si literárních reportáží za to, jak dokážou smutná, občas zapomenutá a nemediální témata připomenout úžasným způsobem.

Filip Ostrowski, foto: Absynt

V Česku je nejznámějším polským literárním reportérem pravděpodobně Mariusz Szczygieł. Předpokládám, že polská literární reportáž má více poloh než Szczygiełovo lebedění. Samozřejmě. Existuje řada autorů, kteří píšou desítky knih ročně. Velice těžko se proto hledají nějaké jejich společné rysy. Vlastně každý z nich má svůj vlastní, velmi výrazný reportérský styl, využívající různé prostředky novinářského, ale též literárního výrazu. Celou školu polské reportáže asi charakterizuje jen to, že pokrývá témata z celého světa. A v centru jejich zájmu rovněž často stojí „obyčejný člověk“, skrz jehož perspektivu se můžeme popasovat s univerzálními, obecnými otázkami. Celé produkci Absyntu se dostává velmi pozitivního kritického hodnocení. Čím si popularitu absyntových knih vysvětlujete? Těžkou prací, ta je opravdu klíčová. Bez ní i ten nejlepší nápad nevydrží. Navíc, jak už jsem zmínil, vyplňujeme díru na slovenském nakladatelském trhu. Reportáže jsou opravdu zajímavé a nevidím důvod, aby je nečetli Slováci, když si je oblíbili Poláci nebo Italové. Myslím, že zásadní pro nás byl čas přípravy první knížky, která vyšla v březnu 2015. Začali jsme totiž už rok před tím. Chtěli jsme se lépe seznámit se slovenským nakladatelským trhem, jeho specifiky, možnostmi i strukturou. Všechno pro to, abychom mohli zodpovědně a pořádně uskutečnit náš nápad, jak obchodně, tak marketingově, graficky a tak dál. Máte nějaký nakladatelský sen? Naše přání je velice zřejmé. Víme, že kolem Absyntu je teď rozruch, ale není to ještě projekt, který se určitě povede. Ještě velice dlouho budeme muset těžce a poctivě pracovat, aby vzniklo nakladatelství, které bude vydávat dobré knížky, které bude mít stabilní pozici na trhu a spoustu čtenářů. A kolem toho kolektiv osobností, které budou dělat zajímavou a tvůrčí práci, navíc s pocitem, že je stabilní a smysluplná. Sníme, aby se o našich knížkách diskutovalo, aby lidé na Slovensku říkali: „Četls už tu poslední reportáž z Absyntu?“