Osud, dějiny, manipulace
V minulém roce vyšla v Rusku z dílny významného historika Olega Chlevňuka biografie komunistického revolucionáře Josifa Vissarionoviče Džugašviliho (1878—1953), všeobecně známého pod přezdívkou Stalin. Chlevňuk působí v Mezinárodním centru dějin a sociologie druhé světové války při Vyšší ekonomické univerzitě v Moskvě. Českému čtenáři se představil již před osmi lety vynikající studií Historie gulagu (BB/art, 2008). Jeho nová kniha reaguje na vlnu publikací a projevů šířících se v posledních letech v intelektuálním a politickém prostředí ruské společnosti v konceptu takzvaného „modernizujícího stalinismu“ a obhajujících politiku bolševického tyrana jako fatalistický výraz údajně bytostného „ruského osudu“. V něm prý byl stalinský teror jen nezbytným prostředkem k vykročení chudé, zaostalé a nevzdělané ruské společnosti na cestu k moderní průmyslové současnosti.
V obraně proti tomuto fatalismu volá Chlevňuk po návratu k archivním pramenům. Připomíná, že v posledních třech desetiletích bylo historikům zpřístupněno mnoho dosud zcela neznámých dokumentů a jen v jejich studiu lze hledat klíč k nějaké nové Stalinově biografii i k porozumění stalinskému systému vlády. Chlevňuk pro sebe takový klíč našel v osobní Stalinově korespondenci. Po několik let ji intenzivně studoval a jako editor připravoval ke knižnímu vydání. Není proto překvapením, že citáty z korespondence okořeňují jednotlivé kapitoly knihy. Prostudované dopisy Stalina, Lenina, Molotova, Chruščova a dalších více i méně známých představitelů bolševického režimu, stejně jako analýza úředních záznamů o návštěvách ve Stalinových kancelářích poskytly autorovi výjimečný vhled do zákulisí mocenských praktik prvních třiceti let bolševického režimu. Díky nim je výklad událostí přesvědčivý i strhující. Chlevňukův kritický přístup je sympatický také v pasážích, kde ani důkladný rozbor známých pramenů nenabízel jasnou odpověď. To pak autor raději přizná nemožnost dospět na základě známých pramenů k bezpečnému poznání, než aby se pouštěl na šikmou plochu spekulace.
Tyranův téměř bildungsromán
Chlevňukova kniha však není novou Stalinovou biografií jen díky dosud neznámému archivnímu materiálu. Také koncepce vyprávění vykazuje nový rys, který přispívá k plasticitě výsledného obrazu. Vyprávění se nese ve dvou oddělených časových a tematických liniích. Každá linie nabízí jinou perspektivu. První sleduje jen nejdůležitější události v delším období v jakési makroperspektivě, druhá si vybírá jednu konkrétní událost a sleduje ji v pomalém čase drobnohledem. Obě linie se pravidelně střídají a čtenáře udržují v téměř románovém napětí. V první, životopisné linii sleduje čtenář zrození bolševického revolucionáře od mládí v Gruzii a počátků v socialistickém hnutí přes období sibiřského vyhnanství, bolševické revoluce v Leninových stopách, čas intrik a boje o moc mezi Leninovými pohrobky až k ideologickým obratům dvacátých let a ke konečnému příklonu k radikalismu násilí jako nejúčinnější revoluční metodě. Právě v tomto ohledu se Stalin podle Chlevňuka ukázal jako Leninův učenlivý žák. „Od Lenina přejal urputný a bezohledný politický modus operandi, šlo mu však především o uchopení moci bez ohledu na to, jaké důsledky budou mít jeho činy pro ostatní.“ Z tohoto důvodu přivedl Stalin sovětský stát na přelomu dvacátých a třicátých let k nemilosrdné válce proti vlastním rolníkům ve jménu kolektivizace (v níž autor vidí základní kámen pozdějšího rozbujelého systému teroru) a celou zemi k hladomoru. Ze stejného důvodu štval Stalin sovětskou společnost k pětiletce bezhlavé industrializace a ideologii „velkého skoku“, stejně jako k moskevským monstrprocesům proti soudruhům první revoluční garnitury a k Velkému teroru roku 1937. Za cenu statisíců lidských životů dosáhl Stalin upevnění své osamělé pozice obávaného všemocného tyrana sovětského státu. Nakonec tím neblaze trpěla Stalinova vlastní rozhodnutí, protože atmosféra strachu bránila jeho podřízeným sdělovat Stalinovi informace, které si tyran nepřál slyšet. Chlevňuk pak dovedl životopisné vyprávění přes těžké roky druhé světové války i k lesku poválečného vítězství, v němž komunistická idea dospěla k dosud nevídanému rozšíření ve středovýchodní Evropě a v Asii a kdy Sovětský svaz s generalissimem Stalinem v čele vystoupal do postavení jedné ze dvou světových supervelmocí.
Generalissimus každodennosti
Ve druhé linii Chlevňuk popisuje události Stalinovy poslední noci. Rozplétá příběh tradičně zahalený do legend o spiknutí proti tyranovi a rozborem jednotlivých kroků a motivací zúčastněných spolehlivě rozhání spikleneckou mlhu. V jeho pojetí Stalin zemřel paradoxně proto, že strach, který kolem sebe šířil, svazoval ruce všem, kteří mu v případě rychlého zásahu mohli pomoci při záchvatu mrtvice. Současně však autor tuto vyprávěcí linii umně využívá k tomu, aby osvětlil různé stránky Stalinova života a charakteru. Popisuje principy režimu stalinského „neopatrimoniálního státu“, jak autor po vzoru Yorama Gorlizkého nazývá Stalinův způsob vládnutí, spočívající v kombinaci byrokratických institucí a patrimoniální vlády. Charakterizuje však také diktátorovy zvyky a zlozvyky, kulturní vkus a záliby, analyzuje intelektuální schopnosti a četbu jako pramen jeho myšlení, sleduje uspořádání jeho bydlišť, vykresluje prostory jeho každodenního života, osobní vztahy k podřízeným i k rodině a nevynechává snad nic, co by mohlo přispět k totálnímu portrétu.
Navzdory tomuto podivuhodnému konceptu je autorova představa o historické biografii v podstatě tradiční. Autor se nenechává inspirovat vývojem moderní historické biografiky, nepracuje systematicky s konceptem diskursu, habitu, generace nebo kupříkladu sociálních sítí. Studie se vyznačuje především intuitivní psychologií. Stalinův psychologický portrét je vytvořen výhradně na základě pečlivého pramenného rozboru. Jde v pravém smyslu slova o životopis vládce. Kniha se koncentruje na Stalinovu osobnost, popis jeho zásadních politických rozhodnutí, jejich kontinuitu i diskontinuitu, a na vnitřní ustrojení mocenských skupin kolem diktátora. Už kvůli zvolenému rozsahu to nejsou dějiny stalinského Ruska ve stejném slova smyslu, jako je monumentální dvousvazková Hitlerova biografie od Iana Kershawa historií nacionálního socialismu v Německu. Přesto se nejedná o lehkou knihu. Autor od čtenáře očekává, že je již do problematiky zasvěcen a bude schopen se orientovat v souvislostech a podrobnostech evropských a ruských dějin dvacátého století. Výsledkem je portrét jedinečnosti mocného diktátora, jehož osobnostní charakter nabývá významu určujícího faktoru dějin první poloviny dvacátého století.
Čtenář s tímto výkladovým principem nemusí vnitřně souhlasit, jen obtížně však bude nacházet argumenty, aby nepodlehl uhrančivému kouzlu Chlevňukova vyprávění. Stalinovy zločiny v něm nejsou zakrývány, „úspěchy“ jeho režimu jsou odhalovány hlavně jako podivné relikty stalinské propagandy. Avšak autor odmítá v teroru vidět nutný rys „ruského osudu“. Místo toho si klade otázku, co vedlo k použití tak mohutného násilí a jaké byly jeho skutečné výsledky. Svou odpovědí nakonec ukáže právě na Stalinovu individualitu, na jeho zarputilé přesvědčení o vlastní neomylnosti a na jeho „politickou paranoiu“, na kombinaci chorobné podezíravosti a strachu o ztrátu získané moci, které roztáčely kola teroru. Dějiny bolševického režimu se mohly vyvíjet úplně jiným, alternativním směrem, kdyby Stalin nerozbil vyvážený systém kolektivního vedení z dob krátce po Leninově smrti. Plné poselství knihy proto pochopí čtenář až s posledními přečtenými stránkami. Jde o historiografický protest proti neostalinskému resentimentu současné ruské veřejnosti a proti účelovým snahám ruských elit spatřovat ve Stalinově strategii rozvoje vzorový recept pro jednadvacáté století. Oleg Chlevňuk tak svou poslední knihou naplňuje nejvlastnější úkol historické vědy. Prostřednictvím kritického zkoumání pramenů minulosti upozorňuje na nebezpečnou politickou manipulaci historické paměti.
Oleg Chlevňuk: Stalin. Nový životopis, přeložila Zlata Kufnerová, Paseka, Praha 2016