Za fantastiku spravedlivější?
Cena Karla Čapka patří k rodinnému stříbru domácí fantastiky — se vším, co k takovému označení patří. Pro některé se jedná o srdeční záležitost, ale většina spíš jen zhruba tuší, kde tak na poličce asi může být, aniž by na něj moc šahala. Je to možná kruté, ale indikátor trendů nebo hlavní „líheň“ talentů už je třeba v české fantastice hledat jinde. O to větším překvapením bylo, když se soutěž a především sborník vítězných prací Mlok 2016 nedávno důrazně připomněly.
V dopise adresovaném ČS fandomu (tedy provozovateli soutěže) skupina „přispěvatelů a čtenářů“ vybízela k přehodnocení přístupu k obálkám jednotlivých Mloků. Těm již několik let dominuje výrazná (a výrazně odhalená) ženská postava. Podle autorů dopisu se jedná o kresby neodpovídající prestiži soutěže, které navíc cílí na nízké pudy a především mužské čtenáře v duchu primitivních atrakcí devadesátých let. Cílem tedy bylo iniciovat změnu stylu obálek Mloka a také poukázat na údajně přežívající stereotyp, že fantastika je mužská záležitost.
Předčasné zveřejnění textu vyvolalo řadu ohlasů, z nichž některé vedly na sociálních sítích či na žánrových webech k rozvinutí debaty, jiné naopak tamtéž sklouzly k bagatelizaci možného problému i autorů (hlavně autorek) dopisu — především z hlediska fundovanosti a s ním spojeného věku. Ovšem právě věk je zde klíčový. Mezi podepsanými nalezneme například Julii Novákovou nebo Jana Kotouče — tedy dokonalé zástupce generace, která se možná fyzicky stále pohybuje hlavně v českém prostoru, ale virtuálně žije již někde jinde než generace předchozí. Oba publikují v angličtině a pomáhají prorazit dalším autorům a autorkám. Pokud tedy právě oni připojí k podobné výzvě svůj podpis, je třeba okamžitě s jakoukoliv bagatelizací přestat a zamyslet se.
Jsou stávající obálky Mloků vhodným reprezentantem Ceny Karla Čapka a potažmo i fantastiky jako takové? A máme zde jakousi genderovou revoluci?
V odpovědi na první otázku je třeba přiznat, že v dopise uvedený odkaz na pokleslou estetiku fantastiky devadesátých let je logický, když o obálkách rozhodují lidé plus minus o generaci až dvě starší než právě Kotouč s Novákovou. Na druhou stranu také platí, že oproti kdysi populárním „naolejovaným“ ilustracím Borise Valleja či Luise Roya se jedná vlastně o relativně vkusné akty.
Navíc fantastika má sklony ke klišé z principu — a stran obálek se nejedná o žádnou výjimku. Nahá či polonahá žena si může podávat ruce s podobně zobrazovanými muži, generickými krajinkami fantasy říší či sci-fi světů a nejrůznější havětí od draků po vetřelce. O fetišizaci strojů a mixu všeho zmíněného ani nemluvě. I tato klišé však prochází vývojem.
A to nás vede k odpovědi na druhou otázku. Označovat obálky Mloka za sexistické a nedůstojné je přehnané. Ženský prvek na nich je navíc víc než čímkoliv jiným jen jakýmsi jednotícím prvkem řady — ale jako takový je namístě ho zhodnotit jako už zastaralý. Na mladší generaci — nikoliv na muže či ženy — už prostě nepůsobí dobře. Stejně jako na čtenáře zvyklé na obálkovou politiku nakladatelství, která nejsou primárně zaměřená na fantastiku (Argo, Host, Kniha Zlín aj.).
A právě tato obměna (generační a příliv čtenářů z mimofandomových vod) je pro současnou minikauzu určující, nikoliv gender jako takový. Vydavatelé Mloka použili obrázek, u něhož bylo hlavním kritériem, zda se jim líbí. Autoři dopisu by naopak rádi, kdyby se rozhodovalo především v návaznosti na obsah knihy (je tam podobná ženská postava? Ne? Tak proč je na obálce?), na prestiž soutěže a ceny (tady mám určité pochybnosti, že je to vzhledem k tomu, jakou má dnes Mlok pozici, úplně dobrý nápad…) a ještě jako bonus by se započítalo pozitivní ideologické působení kresby ve fantastice (aneb reflexe podílu ženských autorek a témat).
Třetí bod je ovšem příliš vágní. Jak by podle něj měla vlastně vypadat práce s ženskou postavou (protože zcela se jí vzdát by bylo proti zadání)? Snaha změnit styl mločích obálek je jistě namístě, ale cílem by mělo být především souznění s obsahem — ať už konkrétní ilustrací vycházející z děje, nebo kupříkladu čistě grafické řešení. Snaha propojovat obálku ještě s nějakým vzděláváním čtenářstva je však problematická obecně a u sborníků zvlášť.
Mločí kauza je tak spíše dalším z generačních konfliktů (pro který může být genderová problematika vzhledem ke složení aktérů sice logickým, ale v podstatě jen zástupným spouštěcím motivem), jakými byly v devadesátých letech nástup autorů obeznámených již nejen se sci-fi, ale i s fantasy, nebo ještě o něco později odklon od dějové fantastiky k textům pracujícím hlavně se stylem. S generačním rozměrem věci ostatně souvisí i způsob, jakým se dopis šířil. Zdaleka nejvíc nakonec o genderových stereotypech vypovídá skutečnost, že se celá diskuse v podstatě omezila právě na „ženskou“ otázku.
Zúžení problému na jedné straně a snaha vydestilovat jakousi genderově vyváženou estetiku s přesahem na druhé jsou však ve výsledku škodlivé a vedou k obdobě zákopové války reálně tak hrozí, že iniciativa, jako řada jiných, prostě vyšumí. Což by byla škoda, přestože je zábavným paradoxem, že taková „mločí“ genderová vyváženost by dnes v zahraničí byla konzervativním retrem, jak ukazuje například i u nás vydaný román (a obálka) Ann Leckieové Ve službách Spravedlnosti, který všechen gender řeší čistě přes lingvistiku a stereotypní uvažování čtenářů, zda je postava on nebo ona, podle situací, do kterých se dostane, a rolí, které v nich zaujme.