Když aktivistka píše

Toto oznámení možná trochu přehlušil humbuk kolem Nobelovy ceny za literaturu, o kterou nejeví zájem Bob Dylan, a vůbec podzimní cenové třeštění. Vlastně to s tím třeštěním i trochu souvisí — Arundhati Royová definitivně vstoupila před devatenácti lety na světovou literární scénu ve stejném období a s pompou: její debutový román Bůh maličkostí, poté co sesbíral nadšené kritiky v novinách i literárních časopisech, získal v roce 1997 Man Bookerovu cenu. A šestatřicetiletá indická autorka tehdy zamotala kritikům i fanouškům hlavu ještě víc — s prestižní literární cenou v ruce oznámila, že končí s literaturou a bude se věnovat aktivismu a politice.

Zpráva o novém románu nevzbudila ohlas jen kvůli dlouhé, dvacetileté pauze mezi jednotlivými prózami. Bůh maličkostí je dnes už prakticky součástí kánonu moderní, postkoloniální indické literatury a navíc tématem i záběrem představuje protiváhu proti jinému, možná trochu slavnějšímu držiteli Man Bookera: Salmanu Rushdiemu a jeho Dětem půlnoci (1981), které kromě regulérního ocenění získaly i prestižní Booker of Bookers; byly nejlepším románem prvních dvaceti pěti let v historii ocenění. Jak Royová, tak Rushdie líčí prostřednictvím rodinné historie postkoloniální indickou společnost, její vztah k Velké Británii, kulturní transformaci a zároveň kastovní rigiditu nebo politickou evoluci. Ale zatímco Rushdie v Dětech půlnoci buduje de facto složitou moderní románovou strukturu poslepovanou magickým realismem v indické mutaci a dějiny tak vypráví se světáckým nadhledem, Bůh maličkostí spíše nahlíží a odhaluje moderní indický život v titulních drobnostech; Royová točí kaleidoskopem každodennosti na ose intimity, díky čemuž má její společenská diagnóza nádech lidství, a nikoliv umění. Že se podařilo Royové tnout do živého, ukázaly i rozdílné reakce na Boha maličkostí. Na západě sbíral ceny, v Indii šel román k soudu kvůli obscénnosti a sexuálnímu pobuřování. Není divu, že z Rushdieho je dnes literární hvězda a pohrobek magického realismu a z Royové je komplikované indické svědomí.

Arundhati Royová k takové knize i pozici měla předpoklady. Na rozdíl od Rushdieho a dalších autorů věnujících se koloniální a moderní Indii, například Amitava Ghoshe, ji nikdy neopustila. Od mala žije ve státě Kerala a k psaní se dostala díky životním peripetiím. Její rodiče, hinduistický správce čajové plantáže a syrská křesťanka a zároveň bojovnice za ženská práva se rozvedli, když jí byly dva roky. Od té doby žila malá Arundhati s matkou, několikrát se přestěhovaly, aby nakonec natrvalo zůstaly v rodné Kerale. Arundhati Royová vystudovala architekturu a chvíli se živila v Dillí jako urbanistka, než potkala režiséra nezávislých filmů Pradipa Krishena. Získala tak první zkušenosti s psaním — tvořila televizní a filmové scénáře. Krishena si také vzala za manžela, jen aby se s ním později rozešla. A nejen s ním, ale i s celou filmovou branží, která ji i za tak krátkou dobu dokázala znechutit. Přesto ale dokázala získat v roce 1989 Národní filmovou cenu za nejlepší filmový scénář za snímek In Which Annie Give It Those Ones, ve kterém si rovněž zahrála.

Arundhati Royová, foto: Augustus Binu

Svým zkušenostem začala dávat románovou podobu v roce 1992, Boha maličkostí dokončila za čtyři roky, i díky nevídaně štědré nakladatelské záloze půl milionu liber. Zároveň se počátkem devadesátých let projevila výchova matkou-samoživitelkou-aktivistkou a politická nátura Royové. Pozornost například přitáhla její kritika populárního režiséra Shekhara Kapura a jeho necitlivého přístupu ke znásilnění a ženským právům. Při pohledu na život Arundhati Royové je Bůh maličkostí vlastně jakýmsi výjimečným zastavením politické aktivistky. Royová sice po úspěchu svého debutu prohlásila, že končí s literaturou, ale neskončila s psaním. Od roku 1998 vydala šestnáct knih o politice a společnosti, pravidelně publikuje eseje a reportáže a je přední indickou veřejnou intelektuálkou. Patří mezi hlasité kritiky americké zahraniční politiky, invaze do Afghánistánu a Iráku, indického jaderného zbrojení, podporuje kašmírské separatisty a v roce 2002 se dokonce nechala na den zavřít do vězení za pohrdání soudem, když se účastnila protestů proti výstavbě přehrady v údolí Narmada. Letos opět stanula před soudem, tentokrát kvůli nepodloženému podezření z konspirace s křesťanskými misionáři, která by měla vést k rozvratu Indie. Minulý rok vrátila svou filmovou cenu z roku 1989 na protest proti vládní laxnosti ve věci rostoucího náboženského násilí v Indii. Debatovala s Edwardem Snowdenem. Pokračovat by se dalo ještě dlouho.

Je to její antiglobalizační zápal, bezprostřední aktivismus a jeden z mála postkoloniálních hlasů slyšitelných ve světovém mediálním rejdišti, který dělá z oznámení nové prózy událost. The Ministry of Utmost Happiness (Ministr maximálního štěstí), jak se novinka bude jmenovat, není jen pokračováním kariéry nadějné romanopiskyně, ale hlavně společenskou, možná politickou událostí. Koneckonců, John Berger by nenaléhal jen tak na někoho, aby dokončil knihu. A jen tak někdo by se na podobné naléhání nevykašlal — aby jel místo psaní dělat reportáž o maoistech schovaných v džungli, která sama vydá za román.