Zinkoví chlapci

Prolog — Jdu sama… Teď budu muset jít dlouho sama… Zabil… Můj syn… Zabil… Kuchyňským sekáčkem, co jsem s ním porcovala maso. Vrátil se z války a najednou někoho zabil… Hned ráno sekáček vrátil a položil ho zpátky do skříňky, kde mám uložené nádobí. Myslím, že jsem mu zrovna ten den dělala řízky… Po nějaké době hlásili v televizi a psali ve večerníku, že rybáři vylovili z jezera ve městě tělo… Po kusech… Kamarádka mi volala: „Četla jsi to? Profesionální vražda… Afghánská práce…“ Syn ležel doma na gauči a četl si knížku. Ještě jsem to nevěděla, ani podezření jsem neměla, ale po těch slovech jsem se na něj, nevím proč, podívala… Mateřská láska — asi neslyšíte ten psí štěkot… Ne? Ale já ho slyším, hned jak o tom začnu, slyším štěkat psy. Sbíhají se… Ve vězení, kde teď sedí, mají velké černé vlčáky… A lidi jsou tam taky všichni v černém, všechno je černé… Vrátila jsem se do Minsku, jdu po ulici, kolem pekařství, mateřské školky, nesu šišku bílého chleba a mléko a slyším jen psí štěkot. Ohlušující štěkot. Už kvůli tomu ani nevidím… Jednou mě div nepřejelo auto… Smířila jsem se s tím, že budu chodit synovi na hrob… Jsem připravená tam s ním ležet… Ale nevím… Vůbec nevím, jak mám s tímhle žít… Někdy mám strach jít do kuchyně a podívat se na tu skříňku, ve které ležel sekáček… Vy to neslyšíte? Nic neslyšíte… Vůbec nic?! Teď už nevím, jaký můj syn je. A jaký se mi vrátí za patnáct let? Dostal patnáct let natvrdo… Jak jsem ho vychovávala? Bavily ho společenské tance… Jezdili jsme spolu do Leningradu, do Ermitáže. Četli jsme knížky… (Pláče.) To Afghánistán mi vzal syna… Dostali jsme telegram z Taškentu: Přijeďte mi naproti, letadlo to a to… Vyběhla jsem na balkon a chtěla jsem ze všech sil vykřiknout: „Žije! Můj syn žije a vrací se z Afghánistánu! Ta hrozná válka pro mě skončila!“ A vtom jsem ztratila vědomí. Na letiště jsme nakonec přijeli pozdě, letadlo už přistálo a syna jsme našli v parčíku před halou. Ležel na zemi, držel se trávy a divil se, že je taková zelená. Nevěřil, že se vrátil… Ale radost ve tváři neměl… Večer k nám přišli sousedi — mají malou dcerku, uvázali jí tenkrát jasně modrou mašli. Posadil si ji na kolena, tiskl ji k sobě a plakal, slzy mu tekly a tekly. Protože oni tam zabíjeli. I on… To mi došlo až pak. Na hranicích mu celníci zabavili slipy z dovozu. Americké. Nepovoluje se… Takže přijel bez prádla. Pro mě vezl župan, bylo mi ten rok čtyřicet, sebrali mu ho taky. Pro babičku měl šátek — i ten zabavili. Přijel jenom s květinami. S mečíky. Ale radost neměl žádnou… Ráno vstává a je ještě normální: „Mami! Mami!“ K večeru se mu tvář zachmuří, oči ztěžknou… Neumím to popsat… Nejdřív nepil ani kapku… Sedí a zírá do zdi. Jednou vyskočil z gauče, popadl bundu… Postavím se do dveří: „Kam jdeš, Valjuško?“ Podívá se na mě, jako bych byla vzduch. A je pryč. Vracím se pozdě z práce, podnik je daleko a já měla odpolední; zvoním u dveří, ale on neotvírá, nepoznává můj hlas. Bylo to tak divné, chápu, že nepoznává hlasy svých kamarádů, ale že ani ten můj! A navíc, „Valjuško“ jsem mu říkala jen já. Celou dobu jako by na někoho čekal, bál se. Koupila jsem mu novou košili, a když jsem mu ji začala poměřovat, koukám, že má na rukách jizvy. „Co je to?“ „To nic není, mami.“ Až pak jsem se to dozvěděla. Po soudu. V přijímači si podřezal žíly… Na ukázkovém cvičení dělal radistu a nestihl včas umístit vysílačku na strom, nesbalil se ve stanoveném čase, a tak ho četař přinutil, aby vybral ze záchodu padesát kyblíků a nosil je před nastoupenou jednotkou. Začal nosit a ztratil vědomí. V nemocnici mu stanovili diagnózu: lehký nervový otřes. Tehdy v noci se pokusil podřezat si žíly. Podruhé to bylo v Afghánistánu… Před tím, než měli jít do akce, dělali kontrolu a jejich vysílačka nefungovala. Zmizely nedostatkové součástky, jeden z nich je šlohl… Kdo to byl? Velitel obvinil ze zbabělosti jeho, údajně ty součástky schoval on, aby nemusel jít spolu s ostatními. Jenže tam všichni kradli. Okrádali jeden druhého, rozebírali auta na náhradní díly, nosili je do dukanů a tam je prodávali. Pak si kupovali drogy… Drogy a cigarety. Jídlo. Byli věčně hladoví. V televizi dávali pořad o Edith Piaf, dívali jsme se na něj spolu. „Mami,“ zeptal se mě, „ty víš, co jsou drogy?“ „Ne,“ lhala jsem, ale sama jsem ho už sledovala: jestlipak něco nekouří? Nikde žádná stopa. Ale tam drogy brali, to vím. „Jaký to bylo v Afghánistánu?“ zeptala jsem se ho jednou. „Mlč, mami!“ Když nebyl doma, četla jsem znovu jeho afghánské dopisy, chtěla jsem se dozvědět víc, pochopit, co s ním je. Nic zvláštního jsem v nich nenacházela; psal, že se mu stýská po zelené trávě, prosil babičku, aby se nechala vyfotit na sněhu a tu fotku mu poslala. Jenže já jsem viděla a cítila, že se s ním něco děje. Vrátili mi jiného člověka… Tohle nebyl můj syn. A to jsem ho já sama poslala na vojnu, měl tehdy odklad. Chtěla jsem, aby z něj byl muž. Přesvědčovala jsem jeho i sebe, že vojna z něj udělá lepšího, silnějšího člověka. Vypravila jsem ho do Afghánistánu s kytarou, přichystala jsem na rozloučenou stůl plný sladkostí. Pozval své kamarády, děvčata… Pamatuju si, že jsem tehdy koupila deset dortů.

O Afghánistánu začal jenom jednou. Bylo to k večeru… Přišel do kuchyně, já jsem se chystala dělat králíka. Miska byla plná krve. Namočil prsty do té krve a díval se na ni. Prohlížel si ji. Mluvil přitom sám pro sebe: „Přivezli kamaráda s prostřeleným břichem… Prosil mě, abych ho zastřelil… A já ho zastřelil…“ Měl prsty od krve… Z králičího masa, bylo čerstvé… Těmi prsty si vzal cigaretu a odešel na balkon. Ten večer už se mnou nepromluvil ani slovo. Běhala jsem po doktorech. Vraťte mi syna! Zachraňte ho! Všechno jsem jim řekla… Vyšetřili ho, prohlédli, ale kromě zánětu nervů mu nic nenašli. Jednou jsem přišla domů a u stolu seděli čtyři cizí kluci. „Mami, jsou z Afghánu. Našel jsem je na nádraží. Nemají kde spát.“ „Upeču vám koláč. Teď hned.“ Sama nevím, proč jsem se zaradovala. Bydleli u nás týden. Nepočítala jsem to, ale myslím, že vypili tři basy vodky. Každý večer jsem doma potkávala pět cizích lidí. Tím pátým byl můj syn… Jejich debaty jsem poslouchat nechtěla, děsila jsem se jich. Jenže jsme byli všichni v jednom domě… A já nechtěně vyslechla… Vykládali, že když dva týdny seděli v terénu a chystali léčku, dávali jim stimulátory, aby byli kurážnější. Jenže to všechno se drží v tajnosti. Bavili se o tom, jakou zbraní je nejlepší zabíjet… A z jaké vzdálenosti… Tohle se mi vybavilo, teprve když se to všechno stalo… Až potom jsem začala přemýšlet, horečně vzpomínat. Ale do té doby tu byla jen obava: „Ach jo,“ říkala jsem si, „jsou všichni nějak šílený. Nejsou normální.“ Tu noc předtím… než zabil… se mi zdál sen, že čekám na syna, a on nejde a nejde. A vtom mi ho přivádějí… Přivádějí ho ti čtyři „afghánci“. A mrsknou ho na špinavou betonovou podlahu. Chápete, v domě a cementová podlaha… U nás v kuchyni… Podlaha jako ve vězení. Tou dobou už nastoupil na přípravku vysoké školy radioelektronické. Přijímací písemka dopadla dobře. Byl šťastný, že se mu všechno daří. Dokonce jsem si začala myslet, že se zklidňuje. Že půjde na studia. Ožení se. Jenže jakmile přišel večer… Bála jsem se večera… Seděl a tupě zíral do zdi. Pak usnul v křesle… Chtělo se mi vrhnout se k němu, zakrýt ho vlastním tělem a nikam ho nepustit. A teď se mi zdává, jak je maličký a chce jíst… Má neustále hlad. Natahuje ruce… Pokaždé ho ve snu vidím maličkého a poníženého. A v životě? Vidíme se jednou za dva měsíce. Čtyři hodiny si povídáme přes sklo… Dvakrát do roka setkání, kdy mu můžu alespoň dát jíst. A ten psí štěkot… I ve snu slyším psí štěkot. Všude mě pronásleduje. Začal se mi dvořit jeden muž… Přinesl mi květiny… Když mi je přinesl, začala jsem křičet: „Jděte pryč, jsem matka vraha.“ Zpočátku jsem se bála potkat i někoho ze známých — zamknu se v koupelně a čekám, že se na mě zřítí zdi. Zdálo se mi, že na ulici mě všichni poznávají, ukazují si na mě a jeden druhému šeptají: „Vzpomínáte na ten hrozný případ… To její syn vraždil. Rozčtvrtil člověka. Zkrátka afghánská práce…“ Ven jsem vycházela jen v noci. Naučila jsem se rozeznávat všechny noční ptáky. Podle hlasu. Probíhalo vyšetřování… Trvalo několik měsíců… On mlčel. Jela jsem do Moskvy do Burděnkovy vojenské nemocnice. Našla jsem tam chlapce, kteří sloužili u speciálních jednotek jako on. Mluvila jsem s nimi na rovinu: „Chlapci, jak je možné, že můj syn mohl někoho zabít?“ „Asi měl důvod.“ Musela jsem sama sebe přesvědčit, že to mohl udělat… Zabít… Dlouho jsem se jich vyptávala a pochopila jsem — mohl! Ptala jsem se jich na smrt… Vlastně ne na smrt, ale na zabíjení. Jenže ten rozhovor v nich nevzbuzoval žádné city, takové city, které vzbuzuje jakákoliv vražda u normálního člověka, co neviděl krev. Mluvili o válce jako o práci, v níž se musí zabíjet. Potom jsem se sešla s kluky, co byli taky v Afghánistánu, a když došlo k zemětřesení v Arménii, odjeli tam se záchrannými oddíly. Zajímalo mě, byla jsem jak umanutá, jestli jim bylo těžko? Co zažívali při pohledu na smrt? Ne, pro ně to nebylo hrozné, jim i schopnost soucítit otupěla. Všude rozervané… rozdrcené… lebky, kosti… Celé školy pohřbené pod zemí… Třídy s dětmi… Jak ty děti ve škole seděly, tak odešly pod zem. Jenže tihle chlapci vzpomínali a vyprávěli o něčem jiném: jak bohaté vinné sklepy vykopali, jaký koňak a jaké víno pili. Dělali si legraci: kdyby se to tak ještě někde zatřáslo. Ale muselo by to být na teplém místě, kde roste vinná réva a dělají tam dobré víno… Co tohle je — jsou zdraví? Mají normální psychiku? „I jako mrtvého ho nenávidím.“ To mi nedávno napsal. Po pěti letech… Co se tam stalo? Mlčí. Vím jenom, že ten kluk, jmenoval se Jura, se chlubil, že si v Afghánistánu vydělal spoustu peněz. A potom se ukázalo, že sloužil v Etiopii jako praporčík. A že o Afghánistánu lhal… Advokátka u soudu jen řekla, že soudíme nemocného. Na lavici obžalovaných nesedí zločinec, ale nemocný člověk. Musí se léčit. Jenže tehdy, před sedmi lety, ještě žádná pravda o Afghánistánu neexistovala. Pro všechny to byli hrdinové. Vojáci internacionalisté. Jen můj syn byl vrah… Protože tady udělal to, co dělali tam. To, za co tam dostávali medaile a vyznamenání… Proč ale soudili jenom jeho? Proč nesoudili ty, co ho tam poslali? A ty, co ho naučili zabíjet! To jsem ho neučila já… (Trhne sebou a vykřikne.) Zabil člověka mým sekáčkem na maso… A ráno ho přinesl a položil do kredence. Jako obyčejnou lžičku nebo vidličku… Matce, které se vrátil syn bez nohou, závidím… Přestože když se napije, tak ji nenávidí. Nenávidí celý svět… Závidím jí, i když se na ni vrhá jako zvěř. Ona mu kupuje prostitutky, aby nezešílel… Sama byla jednou jeho milenkou, protože se sápal na balkon a chtěl skočit z desátého patra. To všechno bych snesla… Závidím všem matkám, dokonce i těm, jejichž synové jsou mrtví. Seděla bych u hrobu a byla bych šťastná. Nosila bych mu květiny. Slyšíte ten psí štěkot? Běží za mnou. Slyším je… Matka   Ze zápisníků (ve válce) Červen 1986 Nechci už víc psát o válce… Nechci opět žít uprostřed „filozofie zániku“ namísto „filozofie života“. Zachycovat nekonečnou zkušenost ne-bytí. Když jsem dokončila knihu Válka nemá ženskou tvář, dlouho jsem nemohla vidět, ani jak dítěti, co se normálně uhodí, teče krev z nosu, na dovolené jsem se vyhýbala rybářům, kteří zvesela házeli na pobřežní písek rybu vytaženou z nedozírných hlubin, bylo mi špatně ze strnulých vypoulených rybích očí. Každý má jen určité zásoby sil, které ho dokážou chránit před bolestí — fyzickou i psychickou, ty moje však byly vyčerpány až do konce. Přiváděl mě k šílenství nářek kočky, kterou porazilo auto, odvracela jsem oči od rozmáčknuté žížaly, od žabky uschlé na cestě… Nejednou mne napadlo, že zvířata, ptáci a ryby mají také právo na svůj příběh utrpení. Že ho jednou někdo napíše. A náhle válka! Pokud se tomu dá říkat „náhle“. Válka běží už sedmým rokem… Jenže my o ní nic nevíme, kromě hrdinských reportáží v televizi. Tu a tam nás přimějí vystoupit z letargie z dáli přivezené zinkové rakve, co se nevejdou do malých prostor „chruščováků“. Pak doburácí smuteční salvy — a je opět ticho. Naše vybájená mentalita je neotřesitelná — jsme spravedliví a velcí. A vždycky máme pravdu. Ještě hoří, dohořívají poslední záblesky idejí světové revoluce… Jenže si nikdo nevšiml, že požár už máme doma. Vzplanul náš vlastní dům. Začala Gorbačovova perestrojka. Vrháme se vstříc novému životu. Co každého z nás v budoucnosti čeká? Čeho budeme po tolika letech umělého letargického spánku schopni? A naši chlapci kdesi daleko pokládají své životy neznámo za co… O čem se kolem mě mluví? O čem se píše? O internacionální povinnosti a geopolitice, o našich velmocenských zájmech a jižních hranicích. A tomu se věří. Věří! Matky, které se ještě nedávno v zoufalství zmítaly nad bezejmennými železnými truhlami, v nichž jim vrátili syny, teď promlouvají ve školách a vojenských muzeích a nabádají jiné chlapce, aby „splnili svoji vlasteneckou povinnost“. Cenzura bedlivě hlídá, aby v souvislosti s válkou nebyla zmiňována smrt našich vojáků, ujišťují nás, že „omezený kontingent“ sovětských vojsk pomáhá bratrskému národu stavět mosty, silnice, školy, rozvážet hnojivo a mouku po kišlacích a sovětští lékaři že pomáhají afghánským ženám rodit. Vojáci, kteří se vrátili, se vydávají do školy s kytarou, aby zazpívali o tom, o čem je třeba křičet. S jedním jsem si dlouho povídala… Chtěla jsem slyšet o mučivosti volby — střílet, nebo nestřílet? Ale pro něj jako by to nebyla žádná tragédie. Co je dobré? Co je špatné? Je dobré „ve jménu socialismu“ zabít? Pro tyto chlapce jsou hranice morálky vymezeny vojenským rozkazem. Je pravda, že o smrti mluví opatrněji než my. V tom se okamžitě projevuje, jaká je mezi námi vzdálenost.   Jak příběh prožívat a zároveň o něm psát? A přitom nelze každičký kousek života, všechnu existenciální „špínu“ popadnout za límec a strčit ji do knihy. Do příběhu. Je třeba „prolomit čas“ a „zachytit smysl“.

 Zármutek vždycky mívá dvacet stínů a každý z nich se tváří jako smutek,

i když jím není.

(W. Shakespeare, Richard II.)

 …na autobusové stanici v poloprázdné čekárně seděl důstojník s cestovním kufrem, vedle něj hubený chlapec, ostříhaný dohola, ryl vidličkou v truhlíku s uschlým fíkusem. S upřímným zájmem si k nim přisedly vesnické ženy a vyzpovídaly je: kam, proč a kdo? Důstojník doprovázel domů vojáka, který se zbláznil. „Od Kábulu ryje; vším, co se mu dostane do ruky, ryje: lopatou, vidličkou, klackem, perem.“ Chlapec zvedl hlavu: „Musíme se schovat… Vykopu úkryt… Umím to rychle. Říkali jsme tomu bratrský hroby. Vyhrabu pořádnej úkryt pro vás všechny…“ Poprvé jsem spatřila zorničky velikosti oka… Stojím na městském hřbitově… Kolem mne stovky lidí. Uprostřed nich je devět rakví lemovaných rudým kartounem. Vojáci pronášejí řeč. První si vzal slovo generál… Ženy v černém pláčou. Lidé mlčí. Jen malá copatá holčička se nad rakví zalyká pláčem: „Tati! Ta-a-tínku! Kde jsi? Slíbils mi, že mi přivezeš panenku. Krásnou panenku! Namalovala jsem ti celé album domečků a kytiček… Čekám tu na tebe…“ Holčičku zvedá do náruče mladý důstojník a odnáší ji k černé volze. My však ještě dlouho slyšíme: „Tati! Ta-tín-ku!… Můj nejmilejší ta-tín-ku…“ Generál řeční… Ženy v černém pláčou. A my mlčíme. Proč mlčíme? Já nechci mlčet… A nemůžu už víc psát o válce. Překlad Pavla Bošková   Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.