Putování 1608—1618

Autorem arménské kroniky a cestopisu z počátku 17. století je Šimon Polský, který pocházel z arménské diaspory v Polsku. V letech 1608—1618 podnikl několik cest po východní a jižní Evropě a po Osmanské říši s cílem navštívit slavná poutní místa (Řím, Jeruzalém) a zmapovat oblasti arménského osídlení. Vedle detailních zápisků z cest zanechal i soubor kolofonů čili historických glos, které poskytují zajímavý pohled do dějin východní Evropy a jejích jižních sousedů.

Já, Šimon, syn Martirosův, hříšný a bezcenný, tisíci pokušení [soužený], špatný a nedobrý sluha Pána Boha, stojím na posledním a nejnižším stupni ze všech čtyř stupňů [církevní hierachie], nazývají mne písař, avšak svým dílem jsem sotva hoden tohoto pojmenování. Moji rodiče pocházeli z hunské země, z přístavního města Kaffa, města Bohem chráněného a hlídaného. Pak se stali panduchty, odešli a usadili se v křesťanské zemi v ruském kraji, kde nyní vládnou Poláci, v nově vystavěném městě Zámostí. Opustili nás, sami vyměnili životy [pozemské za nebeské] a vstoupili ke Kristu, naději všeho veškerenstva.

Dali mě na studia a já se učil na písaře od dětství až do dospělosti, bloumal jsem po varžaranu a učil se v záři svic, studoval jsem u nohou vardapetů a filozofů, rétorů. Když jsem četl životy Otců a dávné příběhy, vstoupila mi do srdce touha a horoucí láska [k tomuto dílu], jak se praví: „svíjelo se srdce mé v mém nitru a v duši mé byl plamen zažehnut“, po mnoho let je tomu již a dávno tomu. Proto mi hořelo srdce a útroby se mi stále a po celé dny svíraly [touhou] navštívit cizí kraje, vzdálené a neznámé končiny a pohanské země.

A stejně tak [jsem toužil] vydat se na pouť do města, jímž chodil Pán, do svatého Jeruzaléma, kde se nachází zářivý a svatý hrob Kristův, a tam se poklonit, jakož i na dalších svatých místech. A rovněž [jsem toužil] jít do Muše, kde jsou uloženy ostatky svatého Jana Křtitele. A taktéž [jsem toužil] odebrat se do velkého Říma, k hrobu svatého Petra a Pavla a mnohých svatých mučedníků, jejichž krev skrápěla [onu zem].

Kvůli této dobré myšlence má duše bez přestání naříkala, i prosil jsem úpěnlivě Boha a vznesl jsem k Němu svou modlitbu, k Němu, dárci všeho dobrého a k vyplniteli všech proseb a modliteb, aby vyslyšel má přání a vyplnil tužbu mého srdce. A aby mi ukázal cestu, jíž bych kráčel a došel splnění tohoto duchovního a božského přání.

Slitovný nad mnohými, odpouštějící a lid milující Bůh, jenž dává všeho hojně a tak jako apoštol Jakub neviní [nikoho] a naplňuje každému tužbu jeho srdce, ba [dává nám] i víc, než jsme žádali a věděli. Oč nesvatými ústy žádáte v jeho jménu, o to se On [přimluví, aby] vám od Otce bylo dáno. Stejně tak splní vše, oč je žádán, i vše, oč jej [kdo] prosí, dá. A stejně nad chudými slitovný Pán neudeří na hříšníky, nebude hledět na mou chabou víru ani na mou ohavnou nízkost. Naopak vyslechl mou modlitbu a dovolil mé prosbě, aby k němu dolétla, ukázal mi přímou cestu, cestu spravedlivou v jeho jménu, dle jeho nelživého slibu. Jemu [náleží] sláva, čest, modlitby a neustálá chvála od všech stvoření, a také ode mne hříšného, který jej [budu chválit] až do svého posledního dechu, Amen.

Cesta ze Lvova do Konstantinopole

Roku arménského 1057, dne patnáctého února ve druhém týdnu půstu a v pondělí, z vůle a moci všemocného Boha, vkládaje důvěru ve svatého Ducha a pravdivého Boha, jsem opustil hlavní město Lvov, stár dvacet čtyři let. Vydal jsem se na cestu spolu s arménskými obchodníky z bughtanské země. Jelikož byla zima, během deseti dnů jsme snadno dorazili do města Sinath, což je hranice polské země, její konec a zároveň počátek země olašské. Tam jsme pobyli den. Pak jsme po devíti dnech [cesty] dospěli k Bohem vystavěnému městu Sečov, kde sídlí bughtanský paron a rovněž se zde nachází stolice arménského a olašského hajrapeta. Tento Sečov je město [položené] na vysokém místě, krásné a sladké na pohled, příjemné, s dobrým a zdravým povětřím. Protéká jím velká řeka. V tom městě stojí na tři sta, čtyři sta arménských domů, tři kamenné kostely a dva kláštery [vystavěné] z velkých kamenů; nacházejí se za městem a jsou velmi krásné a slavné. Jeden leží blízko města, druhý asi dvě míle daleko. Sídlí tam zemský biskup jménem Hovhannes a vardapet z chizanu jménem Mkrtič a druhý vardapet [jménem] Mesrop. Lid v tom městě je velmi pohostinný, žije v bázni Boží a na člověka je vlídný. Zůstal jsem tam po tři měsíce a dva týdny čekaje na přátele.

Pak jsem se doslechl, že z olašské země povezou poklad hondkharovi do Stampolu. Ve spěchu jsem po třech dnech dorazil do jaš Pazaru, tam jsem pobyl měsíc a čekal, až dorazí chazna. V jaši jsou dvě stovky arménských domů, rodáků i přistěhovalců. I výstavný kamenný kostel, moudří khahanové a skvělí dovlathové.

V pondělí o svátku Bohorodice jsem se vypravil [na cestu] spolu s převáženým pokladem. Vezli jej Arméni z jaše, chodžové Hovhannes Keronenc a Chačik, syn Avramův. Kéž Bůh na oplátku odmění Chačika tisíckrát [v životě tomto i příštím za to], že mi zapůjčil svůj vůz a že mně nehodnému během cesty do Stampolu prokázal mnohé další dobré skutky.

Po dvou dnech [cesty] jsme dospěli ke kasbě zvané Vaslov. Je tam dřevěný kostel, jeden khahana a asi dvacet arménských domů. Zůstali jsme den a půl a pak jsme dospěli do Prlatu. Na den Nanebevzetí Bohorodice jsme tam dorazili a zůstali po čtyři dny, neboť je zvykem, že v každém městě, [kudy projíždí], musí poklad setrvat dva nebo tři dny. Oni nám [v tom městě na oplátku] musí dát najíst a napít a vyměnit tažné koně.

Po třech dnech jsme dospěli do Kalasu. Je to konec bughtanské země a vstup do tureckého světa. V tom Kalasu rychle teče řeka strašlivá na pohled, velká a podobná moři, [řeka] Dunaj, vyvolávající hrůzu, široká a propastná, bezedná [hlubina] polykající lidi a bažící po krvi.

V neděli dne dvaadvacátého srpna jsme tu bezednou řeku překonali. V pondělí jsme vstoupili do vesničky jménem Mizin a zůstali jsme tam tři dny. Pak jsme dorazili k turecké celnici, prošli jsme přes ni a za dva a půl dne jsme byli v kasbě Charasuv. Dvacátého šestého srpna jsme vstoupili do města Pazarčoch a po dalších dvou dnech jsme dospěli do Bravatu. To město je [sevřené] mezi dvěma vysokými horami. Jeden z místních nám řekl, že dříve na těch místech bývalo moře, a vskutku se tomu, co jsme slyšeli, dalo uvěřit, neboť to tak vypadalo. Bylo tam mnoho arménských domů. Mají tam malou kapli, dva erece a jednoho abeghu.

Pak jsme dospěli do Jengi Koy. Přespali jsme v Čangi a téhož rána jsme se pustili přes balkánské hory. Do těchto hor vede velmi úzká a obtížná cesta plná kamení, která [se táhne] mezi dvěma horami. Ta cesta je tak strmá, že vozy [po ní] stěží projedou. Mezi horami se klikatě vine chladná řeka. V jednom dni jsme tu vodu viděli šestadvacetkrát. Teprve po třech dnech jsme dospěli do města Ajtosd, nikoli kvůli délce té cesty, nýbrž kvůli její obtížnosti. Pak jsme prošli Deliorman a dospěli do Kirkkhilise, kde stojí podivuhodné domy. Stojí na velikých balvanech, které rostou [a podobají se stromům], a každý dům je na takové skále zavěšen. To údolí [vypadá, jako by] stromy v lese vyrůstaly na obrovských kamenech.

Po třech dnech, desátého dne v měsíci září, jsme dospěli do přeslavného a proslulého přímořského města, do sídla císařů a byzantského sídelního města, které se nazývá Konstantinopol a nyní se mu říká Stampol, jež všichni touží [spatřit]. Avšak tisíckrát běda mému špatnému štěstí, mému nešťastnému osudu, neboť jsem nestihl egyptskou loď plující do Jeruzaléma, a proto jsem celou zimu strávil zde. Cesta po souši byla totiž s ohledem na veliký strach z Peršanů nemožná.

Překlad Petra Košťálová

 

Vydává nakladatelství Argo.