Jedničky a nuly
Až do příchodu na pražskou vysokou školu byl mladičký Adrian dokonalou nulou. Nesebevědomý, sexuálně strádající kluk bez přátel i zkušeností však má vášeň v programování, které jej v hlavním městě katapultuje do světa velkých peněz, luxusu a nejrůznějších špinavostí. Ukázka z debutového románu Tomáše Grombíře.
Z reproduktorů uslyšel své a Emino jméno, poslední výzvu. Ostatní pasažéry už nasál nástupní tubus. Nával podezíravosti mu vnukl myšlenku, že si z něj Ema vystřelila, nechá ho odletět samotného a pobaveně mu zavolá, až vystoupí v Paříži: „A cos jako čekal?“
Letušky zavíraly gejt, v tom ji spatřil beze spěchu přicházet, uculovala se, v ruce dvě průsvitné tašky s nákupy. Místo omluvy se k němu přitáhla s nakloněnou šíjí: „Voní ti?“
Nový parfém si vzala i na večeři.
„Nic o tobě nevím…,“ spustil Adrian po přípitku.
„Přece jsme se rozešli, nemáš důvod to vědět. Nebo selhala vaše CIA?“
Adrian si zkroušeně povzdechl, byl vůči podobným narážkám bezbranný. Zakladatelé KPR Investu přetáhli pár vysoce postavených policistů, oficiálně měli na starost bezpečnost, plat ale dostávali především proto, že znali policejní praktiky a aktivní členy sboru, díky čemuž dokázali opatřit pozoruhodné informace.
„Nechytej mě za slovo. Minimálně předpokládám, že jsi stále svobodná a bezdětná.“
„Trochu jsem odpočívala, cestovala…“
„Když tohle řekne chlap, tak to skoro vždycky znamená, že si byl zapíchat v Thajsku.“
„Snažíš se bejt vtipnej, nebo mluvíš z vlastní zkušenosti?“
„Další otázku, prosím.“
„A kam myslíš, že si jezděj povyrazit ženský?“
„Pobřeží Slonoviny, Zimbabwe…? Něco jsem zaslechl i o Jamajce…“
„Chápu, že tě vzrušuje exotika, ale černý kluci maj pižmo jako masox. Mně to vadí.“
„Opravdu netuším, kde jste našly svůj ráj.“
„Tel Aviv.“
„Nevšiml jsem si, že by to cestovky inzerovaly.“
„Spíš máš málo kámošů mezi gayi.“
„Nikdo nepovažoval za nutné se mi svěřit.“
„Starý Židovky jsou na dcery jako psi, chlapi maj málo příležitostí a jsou neuvěřitelně nadržený. Stačí se na někoho v baru podívat, a už to jede. Jsou vzdělaný, kultivovaný, a dlouho vydržej.“
Naservírovali jim první chod: krevety a mořského ježka.
„Hm… Vypadá to dobře…,“ zahleděla se Ema do talíře.
„Dost mě zaskočilo, když jsi jen tak odešla.“
Ema se zamračila.
„Musela jsi vědět, že se na to zeptám…“
„Půl roku jsem tvrdla v sanatoriu. Dali mi do rukou hrábě a celej den jsem se motala po zahradě. Dali mi lžíci, jedla jsem. Jinak jsem seděla a koukala před sebe. Nesvedla jsem ani číst… Nic… Občasný světlý chvilky byly ze všeho nejhorší, jako vycházka z doživotního kriminálu. Myslela jsem, že se to nikdy nezlepší a zůstanu duševním mrzákem.“
Adriana její vyprávění bolelo, jako by to sám prožil. „To mě mrzí.“
„Vzpomínám si… Byla jsem třetí den v Londýně a tys mi volal, jestli pudem na večeři. Tři dny jsi nepostřeh, že nejsem doma.“
„Já se alespoň snažil vymýšlet společný program…“
„Tři dny! To neokecáš,“ vyjekla Ema. Několik hostů se po nich káravě ohlédlo. „Tehdy jsem si uvědomila, že nejsme pár, ale obchodní partneři.“
„Já tě přece do ničeho nenutil, sama sis hledala práci. Nebyla jsi k zastavení.“
„Vedle tebe si každej připadá jako lenoch. Když nemáš tak přesnej úsudek, musíš víc dřít.“
Zarazilo ho, že to říká zrovna ona. Vždy její inteligenci obdivoval.
„A teď jsi spokojená?“
„Dělám PR a školení pro neziskovky, přednáším na univerzitě… To prostředí je frustrující v jinejch ohledech. Na jedný straně spousta pijavic, co na systému grantů a dotací parazitujou, aniž by chtěly cokoli produkovat, na druhý straně diletanti, co maj srdíčko, ale nulový schopnosti. Univerzity jsou jako odkladiště nepotřebnejch páprdů, hnijou tam dědci s titulama, který potřebuješ kvůli akreditaci, ale nemáš odvahu je postavit před studenty.“
Ema mávla rukou a prohlédla si druhý chod, chřest v těstíčku. „Radši mi řekni, co je novýho u tebe.“
„Prokop mi nabídl, abych se stal partnerem.“
„No, to je skvělý, gratuluju. Nejmladší českej miliardář?“
„To mi zase přijde dojímavých dopisů od všech, co mají pocit, že bych se měl rozdělit.“
„Spíš mě překvapuje, že ještě nežiješ v Silicon Valley.“
„Mám tady povinnosti.“
„To by mě zajímalo… Měla jsem za to, že core byznys se v podstatě přesunul do Ameriky.“
Adrian zvažoval, jestli jí může říct o projektu FaceYouKnow.
Ema z jeho výrazu vytušila: „To bude něco velkýho.“
Otřel si ústa a vyfotil Emu svým mobilem.
„Co to děláš?“
Mnohokrát přemáhal pokušení prohnat její obličej systémem, ale pokaždé zbaběle rezignoval, aby se nedozvěděl něco, co by ho dodatečně ranilo. Položil telefon před ni. Aplikace zaneprázdněně nahrávala data, k její fotce se začaly skládat informace, jméno, věk, vzdělání, profese, nejpopulárnější statusy, které zveřejnila na Facebooku a Twitteru. Ema si mlčky četla svůj portrét.
„Kvůli utajení probíhá vývoj FaceYouKnow převážně v Čechách. Asi ti nemusím zdůrazňovat, že o tom nesmíš nikde mluvit.“
„To teda zírám…“
Ema obrátila čočku fotoaparátu proti Adrianovi.
„Na mě to nefunguje…“
„A můžu se taky nechat vymazat?“
„Myslíš ze známosti, nebo obecně?“
„Ze známosti chci smazat okamžitě! A jinak to nepůjde?“
„Ve stejné době, kdy vznikal YouTube, Google prosazoval svou platformu Google Video. Řekla by sis, že výsledek je předem jasný, že parta kluků bez peněz nemá proti Googlu šanci. Jak je možné, že YouTube zvítězil na celé čáře?“
Číšník u nich zaparkoval servírovací stolek s masivním prkénkem, na něm hrouda cukru. Několika údery sekáčku ji rozbil a z homole vypadl zelený svitek. Podle recenzí adorujících místní specialitu to měla být v řasách zabalená husí játra.
„Google od počátku lpěl na legalitě videí, uplatňoval presumpci viny, videa kontroloval a každé podezřelé ihned mazal. YouTube se naopak zřekl zodpovědnosti za obsah uživatelů a mazal až na základě žádosti majitelů práv. Zatímco v archivu Googlu bylo kulový, YouTube úspěšně bobtnal.“
„Ale tady napadáš osobnostní práva. Ani nemám odvahu se ptát, kde všude berete data.“
„Autorská práva, třeba v případě hudby, taky vypadala nedotknutelně. A kde jsou dnes hudební vydavatelství? Chci jen říct, že když máš dostatečnou sílu, můžeš změnit paradigma.“
„Vylámete si zuby…“
„Několik zásadních technologií, které tohle umožnily stvořit, jsi k nám přivedla ještě ty.“
„Ale vy jste to použili v podobě, která… Já pro to ani nemám slov… Tohle je sociální pirátství…“
„Nedělej ukvapené závěry.“
„Nikdy jsem nepochopila, kde jsou tvý hranice. Neviděla jsem, že by ses něčeho štítil.“
Poznámka se Adriana dotkla. „Možná jsi jen nebyla u všech jednání.“
„To nebyla, ale zase jsem věděla, co se o tobě šušká.“
„Aspoň se mi skládá obraz, s jakým jsi mě opustila, a co jsi ve mně viděla.“
Adrian do sebe obrátil celý obsah skleničky. Sommelier, který mu právě dolil, dotčeně pozvedl obočí.
„Byla jsem nedávno na konferenci. Jeden příspěvek se věnoval závislosti na sociálních a mobilních hrách. Jako příklady figurovaly vaše výtvory. Taky těm ubožákům, co hrám propadnou, říkáte velryby?“
Adrian se nelibě ošil.
„Tak to měl celkem dobrý informace včetně vaší terminologie… Tvrdil, že příjmy generují dvě procenta závislejch hráčů, velryby, kterejch stačí pár lapit a vysát jim účty.“
„Zavádíme opatření proti rizikovému chování.“
„Jako že se jich po dvanáctihodinovým hraní v tahu zeptáte, jestli opravdu chtěj pokračovat?“
„Interval je šest hodin a od jednoho hráče nepřijmeme víc než tisíc dolarů za měsíc.“
„Aspoň nelži. Tisíc dolarů z jednoho účtu! Takže maj tři čtyři různý kreditky. V čem se to podle tebe liší od videoloterijních automatů?“
„Na základě marginálního patologického chování odvozuješ obecné teorie, což zavání akademickou samolibostí humanitních věd.“
„No tak, Adriane, přiznej si to. Lidi se lehkovážně bavěj novejma věcma, ale mnohem pomalejc za ně přijímaj zodpovědnost a stejně pomalu chápou následky. Na tomhle rozdílu jsou většinou postavený obchodní modely všech tvejch produktů.“
„V rámci tvého životopisu musí obrat k technopesimismu působit dost atraktivně.“
„FaceYouKnow je už ale fakt přes čáru. Zatím jste od lidí potřebovali participaci, aby se mlejnek na prachy rozběhl. Teď jste je proměnili v ryzí komoditu, prostě stačí, že jsou, existujou, a samotný bytí dokážete zpeněžit.“
„Bude to zdarma.“
„Nic není zdarma, a sám to dobře víš. Prozraď mi jedinej smysluplnej důvod, k čemu to může být dobrý.“
Hranolek kambaly přelitý bílou omáčkou Adrianovi stydl na talíři. Nezdálo se mu vhodné popisovat, jak úspěšně využívá aplikaci při seznamování. „Zlepšení vztahů mezi lidmi. Může ti to pomoci zorientovat se, dozvědět se něco o člověku… Další využití se ukáže při praktickém nasazení.“
„Viděls to dneska venku? Lidi hleděj víc do mobilů a tabletů než na Paříž kolem sebe. Vybavili se aplikacema, který jim měly město zpřístupnit a pootevřít, ale místo toho je od města odclonily, protože sledujou displeje. Mohli zůstat doma a projet si ulice na Street View. Kdyby se zeptali místních, dozvědej se o zemi víc než z průvodce.“
„Kritizuješ z pozice, jak to bylo kdysi, ale tyhle věci se přirozeně začleňují do společnosti. Za pár let budeme mít všichni brýle s dodatečnou vrstvou informací a pak implantované čipy. To je nevyhnutelný pokrok.“
„Takže máš na všechno jen odevzdaně kejvat a děkovat technobohům, co ti zase seslali? A kdo nesouhlasí, je staromilec nebo co? Tomuhle se říká kritický myšlení a já ho u studentů zoufale nevidím.“
„Protože jsou na vysokých školách lidi, kteří tam nepatří. Taky u nás vidím, kdo všechno získal diplom.“
„Studenti seděj na přednáškách a maj zapnutý chaty, sledujou, jestli jim někdo nenapsal, jestli jim něco neuniklo na fejsku a kolik dostali lajkýsků na poslední status. Nejsou schopní se soustředit. Pořád na příjmu, pořád čekáš na něco zvenčí, na co můžeš reagovat. Nikdy nejseš sám. Teprve o samotě, v klidu, myslíš sám za sebe. Ten neutuchající nápor a příval informací destabilizuje osobnost. A tahle vaše debilní aplikace i intimitu.“
Ema zuřivě shodila ubrousek z kolenou, a než ji mohl Adrian uchlácholit, opustila restauraci. Dušené jehněčí dojídal sám. Dezert odmítl stejně jako dolití další sklenky.
V pokoji ji nenašel. Zkusil jí zavolat, telefon dlouze vyzváněl, ale nebrala to. Objednal si dvě láhve vína. Přitáhl si křeslo k oknu, kde se u kulisy pařížského panoramatu propil k spánku. Večer se nakonec nelišil od těch, které tráví sám v Praze, jen pil mnohem rychleji, aby utlumil sžíravou předtuchu, že Emu už podruhé ztratil.
Vydává nakladatelství Paseka.