Drama vyprávěné v tichu
Ticho. Právě tenhle pocit se člověka zmocní při čtení románu Zdeňka Vyhlídala o posledních dnech studenta medicíny Jana Opletala. Není tu žádné vnější drama. Chybí tu rozmáchlá gesta, patos a žeň velkých liter. Autor je tichým pozorovatelem. Nepíše ani historii vítězů, ani pohřební řeč poražených. Pobývá v posledních Opletalových okamžicích jako ten, kdo ho tiše doprovází.
Není tu vlastně ani vnitřní drama s psychologickými sondami do duše mladého člověka, jenž se nechce dát okřiknout zlem, které toho tolik napáchalo a ještě napáchá. Zdeněk Vyhlídal nepracuje s velkými emocemi, které mění příběhy a jejich postavy k nepoznání. Je ve svém vyprávění civilní až na samotnou mez. Zdá se to být dobrá volba.
Kdyby chtěl někdo natočit podle Vyhlídalova románu film, vypadal by asi takhle. Širokoúhlý objektiv pomalu snímá realitu ve směru zleva doprava. Kamera jede po nekonečných kolejích. Občas zaostří. Točí se na černobílý materiál. Je ticho. Mezi úvodní a poslední klapkou nejsou žádné střihy, žádné režijní pokyny, žádná zastavení. Snímá se příběh, který vstoupil do obrazu skoro jakoby náhodou a který docela potichu, i přes všechnu tragiku viděného, končí. Divák je ponechán sám sobě. On je dotvořitelem příběhu Jana Opletala. Nenajdeme tu žádné dramatické přeryvy, ale nikdo nemůže zároveň říct, že by postavy byly ploché a bez vlastností. To je na Vyhlídalově přístupu to nejzajímavější. Nedává návod, jak se dívat. Je tu student, jeho kolegové, nacisté, kolaboranti s německou okupační mocí. Je tu výstřel, převoz do nemocnice, lékaři, sestry, přítelkyně, matka a smrt. Jen z toho a právě z toho, co čtenář ví o sobě samém, o svých přátelích, o své ženě, muži, o své matce a o lidských vztazích, může nahlédnout Opletalův osud a odžít spolu s ním jeho i své vlastní drama.
„Najednou se Jan divně pohnul a zakolísal. Jen Voráček si toho všimnul… ‚Co je s tebou?‘ zeptal se… ‚Nic, jen do mě asi někdo vrazil loktem.‘“ Zlomek vteřiny, v němž se Jan Opletal přiblížil ke svému konci. Není tu žádný křik. Po skoro neznatelném A (výstřelu z civilní pistole, která mířila na srdce) přichází B. Janovi je zle. „Zástřel.“ Hledá se auto, které by ho odvezlo do nemocnice. Na druhý pokus se to podaří. Jeho osamění začíná.
„Vrátný ji hned nepoznal. Vyklonil se z okénka. ‚Kampak, kampak?‘ zvolal. Pak se zarazil. ‚Aha, vy jste příbuzná toho študenta,‘ pronesl nápadně soucitným hlasem. ‚Taky jsem to už slyšel. Upřímnou soustrast, paní.‘“ První zmínka o tom, že Jan Opletal zemřel; z okénka nemocniční vrátnice chutnají takové zprávy obzvlášť bolestivě. Janova sestra je z toho, co slyší, pochopitelně v šoku. Obelhali ji i její matku. Obě odešly s nadějí a teď, pár hodin poté, jim cizí hlas říká, že jejich Jan už není. Marie je zoufalá a zoufalá bude zakrátko i Janova maminka, otec a jeho dívka. I přes vnější symboličnost Opletalova pohřbu, který se stal velkou protinacistickou demonstrací s šílenými následky, cítíte, že zůstává sám jako voják, kterým určitou dobu také byl.
Styl Vyhlídalova vyprávění je bezpochyby zajímavý. I zřejmě poslední Opletalova slova „Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej…“, která autor zvolil za název své knihy, jsou slovy řečenými v osamělosti do přítmí nemocničního pokoje. Možná byste chtěli sami zacloumat Janovými kolegy a lidmi na ulici a povědět: „Teď, zrovna teď vám umírá kamarád! Dělejte něco!“ Možná byste chtěli sami být emocionálnější a důraznější. Připomeňte si však, že je podzim roku 1939 a že začíná jedno z nejtemnějších období světových dějin. V tom románovém tichu nakonec zaznívá to podstatné.
Zdeněk Vyhlídal: Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… Příběh Jana Opletala, Plus, Praha 2015