Bláznivá stará ženská

To ta samota tě zabíjí. Možná proto, že jsi zkázu čekala v nějaké vznešenější a romantičtější podobě.

Byla jsi, jak říkávala tvá matka, jako z divokých vajec. Školní kostkovanou sukýnku jsi zahodila brzo, prolhala ses k dospělosti v hospodách docela jiného města, pobízela jsi tamní muže, aby strkali nejdřív prsty a pak i jiné tělesné součásti do těch nevelkých vzorků nahé kůže, které jsi jim mohla nabídnout v temných uličkách nebo v oněch malých plochách přerostlé trávy, které tu nesly název park.

Vystřídala jsi tři manžely, a jak jsi vtipkovala před kamarádkami, pokaždé sis myslela, že jsi už klesla na samé dno, a pokaždé jsi zjistila, že ten výtah jede ještě o kus hlouběji. Manžela číslo čtyři sis nepořídila, protože tou dobou jsi i ty cítila, že z jeho neurčitých plánů do budoucna nikdy nic nebude. Už tehdy jsi slyšela ta mumlaná, v ginu naložená obvinění, která se chystají.

Poté, co ses zbavila čtvrtého kandidáta, zahájila jsi kariéru drsně žoviální běhny. Bylo ti tehdy něco přes čtyřicet. Tou dobou už si všechny tvé kamarádky vzaly celkem přijatelné muže a postupem času si nacházely víc a víc důvodů nezajít s tebou na panáka. (Promiň, ale já jsem z těch dětí strašně utahaná; moc ráda bych šla, jenže víš sama, jak manžel vyvádí, když přijdu domů nalitá.)

V době, kdy ti bylo přes čtyřicet a pak přes padesát, ti to připadalo jako tvé osobní vítězství. Nemusela jsi zametat podlahy plné třísek, tvůj manžel se nerozvaloval na pohovce a nestěžoval si na chmurný osud, který jsi mu pomáhala stvořit, na práci, ze které se sotva zaplatilo světlo a teplo; netiskla jsi páté mimino k prsům stále méně ochotným vytvořit víc než náprstek mléka. Na postupné ochabování těla jsi odpovídala stále těsnějšími šaty, a když se přehoupla šedesátka, vypadalo to, jako by tě na barové stoličce držely zpříma právě jen ty šaty. Jako by stačilo je rozstřihnout a ty by ses svezla ze stoličky dolů a zůstala tam ležet jako bílorůžová hromádka příliš používaných tkání.

Zub, o který jsi přišla, jsi nechala tak — černý obdélníček ve vědoucím úsměvu. Vlasy sis barvila: cirkusová oranžová, potom tak tmavá kaštanová, že hraničila s fialovou, a po ní platinová blond.

Nedělala sis žádné iluze. Myslela sis, že si neděláš iluze. Viděla jsi samu sebe jako postavu z „Domu u vycházejícího slunce“, životem omletou a zmoudřelou děvku, které ještě zbyl tu a tam nějaký ten flitr nebo štras. Představovala sis, že tě čeká budoucnost zvrácené, mezi čtyři domácí stěny uzavřené chlípnosti; že mezi fanatiky zbožňujícími banální ctnosti, jako by to bylo vtělení vší slávy, se proslavíš svou šíleností. Očekávala jsi noční návštěvy místních mladých hřebečků (ano, myslela jsi tím syny svých dávných kamarádek), kteří se přijdou nechat zaškolit (polož špičku prstu semhle, přesně semhle, a stiskni, jemně, úplně jemně. Věř mi, to se jí bude moc líbit); chlapců vděčných za noční extáze, které jim poskytneš, a, což bude ještě dojemnější, za rána, kdy se probudí s obličejem zabořeným mezi tvými prsy, rozpačití, stydliví, budou se snažit co nejrychleji odejít a ty je k tomu budeš ještě pobízet (ne, nikdy nebudeš tak zoufalá, abys některého prosila, ať zůstane). Během těch krátkých meziher, kdy vyskočí a budou hledat ponožky a spodky, ujistíš je, že jsou úžasní, že jsou válečníci, že jsou darem shůry pro nějakou dívku, která jim bude navěky vděčná za to, co tys je naučila za jedinou noc.

Chlapci se budou usmívat obdivem nad sebou samými a neobratně se soukat do šatů. Poznají, že je to pravda. Pochopí: pěstuješ pro město použitelné manžely. Jsi bohyně (nepříliš významná bohyně, ale i tak) tělesného poznání; staráš se o to, aby mladíci z okolí nejen věděli, kde je klitoris, ale taky co s ním dělat. A v zastoupení prospíváš i celé skupině dívek (dozví se o tom některá z nich? Přijde tě třeba jednou navštívit?), které si v noci s manžely užijí dost, aby jim to vynahradilo dny strávené praním a žehlením.

Ovšem tahle budoucnost, tenhle druh stáří se nedostavil.

Velmi pravděpodobně za to mohla ta nehoda (auto, které vystřelilo do výfuku, a kůň) a chromá noha, která byla jejím důsledkem. A také ten malý byteček nad prádelnou (kdo mohl čekat, že nájmy půjdou tak nahoru?). Páchlo to tam jedem na myši a čistírenskými chemikáliemi a ty husté závoje parfému, jež jsi rozstřikovala, všechno jen zhoršovaly. Který chlapec by sem chtěl vkročit?

A svou úlohu v tom sehrála i překvapivá ostýchavost mladých, fakt, že ta nebojácná princátka, jaká sis pamatovala z dob vlastního mládí, se stala ohroženým druhem (nebo se to aspoň zdálo). Z těch dávných chlapců, opilých sebejistotou a tak dojemných ve svých neobratných snahách imponovat, byli dnes už staří muži (pokud vůbec ještě byli naživu) a nahradila je tahle generace znepokojivě slušných hošíků, kterým zjevně stačilo nešikovně propátrávat těla dívek, jež o nich věděly skoro stejně málo jako oni sami.

Michael Cunningham, foto: Anneli Salo

Nakonec, v době, kdy ti sedmdesátka začala připadat jako celkem přijatelné mládí, sis koupila pozemek. Ležel v dost značné vzdálenosti od města — copak si dnes někdo může dovolit byť jen předměstí? Když byl obchod uzavřen, rozhlédla ses (opřená o hůlku, ačkoli jsi stále ještě nemohla uvěřit, že ji skutečně používáš) po svém skromném kousku pusté země uprostřed lesa a rozhodla ses, že tvůj dům bude cukrový.

Zjistila sis už, že je skutečně možné vytvořit cihly z cukru, glycerínu, škrobu a několika nejmenovaných toxinů, které vydrží i déšť. A z perníku bude použitelná střecha, když se posílí dostatečnou dávkou cementu.

Zbytek samozřejmě bude vyžadovat trvalou údržbu. Okna ze svařeného cukru vydrží tak jednu zimu, a kdoví jestli; naparáděné okenní překlady a parapety se budou muset každé jaro zdobit znova, a to i když se poleva vyztuží lepidlem. Dlaždice z lízátek a na zakázku vyrobené cukrové tyčky, které posloužily jako plot a zábradlí, sice vydržely, ale v letním žáru bledly a musely se vyměnit. Není depresivnější pohled než vyšeptalé bonbony.

Dům byl ovšem kouzelný — kouzelný svým vlastním šíleným a lehkomyslně okázalým způsobem, o to víc, že vysílal do světa své živé barvy a sladké vůně cukru a perníku na stinné mýtině, kam nevedla ani ta nejmenší silnička.

A pak jsi čekala.

Očekávala jsi — v tom ses pravděpodobně přepočítala — od místní  mládeže podnikavějšího a zvědavějšího ducha, i přes to, jak strašně slušně se ta dnešní generace chová. Kde je půvabná omladina a její pikniky? Kde jsou party chlapců pátrajících po skrýši, v níž by mohli (s tvým souhlasem) nasávat whisky, bez které přece nemůžou skutečně najít sami sebe? Kde jsou mladí milenci hledající v lese nějaké příhodné místečko jen pro ně dva?

Čas neutíkal. Neměla jsi moc co dělat. Uvědomila sis, že polevu a lízátka vyměňuješ častěji, než by bylo nutné, prostě proto, že potřebuješ nějakou činnost, a uvažovala jsi (bylo to trochu bláznivé, ale tobě trocha bláznivosti nikdy nevadila) o tom, jestli by nepomohla nějaká vylepšená verze — voňavější sušenky nebo jiný výrobce, který dělá bonbony s jasněji barevnými pruhy a spirálami.

Když se přiblížila osmdesátka, dostavila se první a jediná návštěva, nebyla však přesně taková, jak jsi čekala. Když se ale prvně objevili mezi stromy, vstoupili na tvou malou mýtinku a zamrkali překvapením, vypadali slibně.

Byli sexy, dívka stejně jako chlapec, s pohublými vychytralými tvářemi a takovým tím hltavě ostražitým výrazem, jaký se občas vídá u mladých, se kterými život trochu zametl. Měli piercingy a tetování. A co bylo ještě lepší, měli hlad. Chlapci zřejmě vůbec nevadilo, že ty hrsti cukrové polevy, které si cpe do pusy, jsou plné lepidla. Dívka svůdně cucala fialové lízátko s komiksovou chlípností ženy poučené spíš pornografií než zkušeností.

Chlapec, s pusou plnou cukru a lepidla, řekl: „Ahoj babi, jak se vede?“

Dívka se na něj usmála s jazykem přitisknutým k lízátku, jako by byl chytrý a opojně nebezpečný; jako by byl rebel a hrdina.

A co jsi vlastně čekala, že ti mladí psychopati, ty zbité děti, udělají poté, co ti snědli půlku domu bez sebemenšího náznaku úžasu, nebo třeba jen prosté zdvořilosti? Překvapilo tě, že chaloupku vyplenili, prokousávali se z místnosti do místnosti a občas se zastavili jen proto, aby si udělali legraci z těch pár šperků, které našli (ona, s tvými perlami na krku: „Naše máma měla taky takový; jak se ti v nich líbím?“) nebo z vázy, kterou jsi měla od smrti své babičky — chlapec se do ní dlouze, hlučně vyčural? Myslela sis snad, že si nakonec nezačnou stěžovat, že tu není k jídlu nic než sladkosti a že potřebují taky nějaké bílkoviny?

Ulevilo se ti, třeba aspoň malinko, když tě zvedli (tou dobou jsi nevážila už skoro nic) a strčili tě do pece? Připadalo ti překvapující, ale svým způsobem správné — uspokojivé, jako by se konečně naplnil osud —, když za tebou zabouchli dvířka?

Překlad Veronika Volhejnová.

Povídka vychází ve sbírce Divoká a labuť a jiné příběhy v nakladatelství Baronet.