Experiment s mikroby
Dne 16. listopadu 1932 pronesl francouzský spisovatel Paul Valéry na Université des Annales v Paříži přednášku nazvanou „La Politique de l’esprit“ (Politika ducha). V ní popsal současnost jako chaos hrozící ztrátou budoucnosti. Žijeme, řekl, v civilizaci, jež funguje takříkajíc na čestné slovo. A tak jako úvěrové ústavy spoléhají na to, že se všichni majitelé účtů nerozběhnou současně k přepážkám, aby si nechali vyplatit svůj majetek, počítá rovněž civilizace s tím, že za neskutečné zdroje, jimiž se udržuje naživu, nebude muset platit na základě jediné náhlé výpovědi. Tuto „structure fiduciaire“ naší civilizace, její závislost na rovnováze důvěry a kreditu, objasnil svým posluchačům jistou myšlenkovou hrou. Není to prý jeho vlastní nápad, četl ho před mnoha lety u nějakého anglického nebo amerického spisovatele, jehož jméno zapomněl. Představte si, pravil Valéry, že by nějaký neznámý mikrob napadl všechen papír, co na světě existuje, a velmi rychle ho zničil: „Neexistuje proti němu žádná ochrana, žádná protilátka, je nemožné najít prostředek, jak tyto bakterie zničit nebo jak čelit tomuto fyzikálně-chemickému fenoménu napadajícímu celulózu. Neznámý mikrob pronikne do všech zásuvek a skříní a rozmělní obsah našich peněženek i knihoven na prach; vše, co bylo kdy napsáno, se rozpadne.“
Valéry ještě nic nevěděl o rychlém stárnutí dřevitého papíru. Svou myšlenkovou hrou nechtěl upozornit na skutečný rozpad papíru, nýbrž na jeho všudypřítomnost a nepostradatelnost pro moderní civilizaci. Potřeboval nějak názorně popsat krizi kontinuální sebezáchovy civilizace v celém jejím rozsahu, nejen krizi literatury či umění. Proto mluvil zároveň o peněženkách i knihovnách. Popisoval civilizaci kolem sebe jakožto do poslední kapiláry zcela prosáklou papírem: už žádné bankovky, žádné cenné papíry, žádná akta, žádné zákoníky, žádné básně, žádné noviny.
Když Valéry pronášel svou přednášku, byly rozhlas a gramofonové desky dosud v plenkách a s televizí se teprve začínalo experimentovat. Navzdory filmu, telegrafu a telefonu ještě nebyly funkce papíru coby klíčového média pro zaznamenávání, jakož i pro oběh písma, obrazu a čísel v zásadě nijak otřeseny. V onom rozsáhlém ničivém působení mikrobů se zrcadlila všudypřítomnost a univerzálnost papíru v moderní civilizaci. Ona myšlenková hra jasně ukázala, kde všude se papír vyskytuje.
Filozof Jacques Derrida dost možná tuto přednášku Paula Valéryho znal. Každopádně na konci minulého století, v roce 1997, v jednom rozsáhlém a velmi osobním rozhovoru pro časopis
Cahiers de médiologie zbavil vizi mikrobů z roku 1932 její fantastické povahy a představu okamžitého, náhlého rozpadu zformuloval coby diagnózu postupného ústupu papíru z univerzálního postavení, jehož byl Valéry ještě svědkem. Podle Derridy momentálně prožíváme scvrkávání stejného druhu, jak je vylíčil Balzac ve svém románu
Šagrénová kůže. Tak jako v románu ubývá magického pergamenu popsaného arabským písmem, také papír se nyní scvrkává a je ho méně.
Derrida byl chytrý. Nemluvil o konci, či dokonce o „smrti“ papíru. Počítal s masovou přítomností papíru v moderní civilizaci i po rozšíření elektronických médií. Hovořil pouze o tom, že epocha, v níž papír převažoval coby obrazový a znakový nosič, se chýlí ke konci. A jestliže mluví o „retraite“, tedy o ústupu papíru, nemá tím na mysli ústup na celé čáře, nýbrž pouze opuštění klíčových pozic.
Derrida po celý svůj život přemýšlel o písmu. Popisoval pohyb své píšící ruky po bílém papíru, vyprávěl o svém psaní nejprve na mechanickém, potom na elektrickém psacím stroji a nakonec na počítači a označoval přechody a překrývání těchto způsobů psaní za určující zkušenost své generace. Avšak stejně jako pro Valéryho ani pro něho nebyl papír jen prostředkem k zaznamenávání písma. I on hovořil o jeho splývání s penězi a bankovnictvím, o „monnaie fiduciaire“, o papírových penězích a jejich nahrazování kreditními kartami z umělé hmoty. A mluvil o splývání právních subjektů v moderních společnostech s „papiers“ i o problémech lidí „sans papiers“ ve Francii: pro stát jsem tím, za co mě označují „mé papíry“, třebaže i ty jsou mezitím už rovněž z umělé hmoty.
Tato kniha navazuje na Valéryho myšlenkovou hru, v níž mikrob jako detektor zviditelňuje univerzálnost papíru. A zároveň přistupuje na Derridův návrh nahlížet na epochu rozšíření a strukturální hegemonie papíru z perspektivy jeho ústupu.
Když mluvíme o knihách, dopisech nebo novinách, nepochybujeme o tom, z jakého světa pocházíme. Ten je v obecném povědomí označován jakožto „Gutenbergova éra“. Pojmy obsahují předběžné závěry. V pojmu „Gutenbergova éra“ se skrývá předběžný závěr, že tiskařský lis a s ním tištěná kniha se staly perspektivním základem mediální teorie novověku. K popularizaci tohoto předběžného závěru prý podstatně přispěl svými bestsellery
The Gutenberg Galaxy (Gutenbergova galaxie, 1962) a
Understanding Media (Jak rozumět médiím, 1964) kanadský mediální teoretik Herbert Marshall McLuhan. V obou knihách se tiskařský lis jeví jako matka novověkého světa, jako model všech „mediálních revolucí“. Přestože v historických disciplínách došlo v posledních desetiletích k revizi McLuhanova výkladu knihtisku a typografie — v běžném povědomí „Gutenbergův svět“ přežívá. Proto se v této knize „epocha papíru“ místy profiluje v konfrontaci s McLuhanovou mediální teorií.
Papír je starší než tiskařský lis, jeho historie je podstatně bohatší než historie potištěného papíru, a především: nejedná se pouze o hmotu, pasivní objekt, sloužící ke ztvárnění ducha pomocí písmen. „Víte,“ pravil Valéry ve své přednášce, „že papír hraje roli úložiště a vodiče; nejenže vede od jednoho člověka ke druhému, ale také z jedné doby do druhé, nese velmi mnohotvárný závazek spolehlivosti a věrohodnosti.“ Valéry, advokát ducha, formuluje svou „en passant“ rozvíjenou mediální teorii papíru, nikoli knižního světa. Tím, že jej pojmenovává jako „accumulateur“ (úložiště) a „conducteur“ (vodič), nabíjí jej energií. Tato metaforická elektrifikace jej posouvá do sousedství baterie a elektrického obvodu. Také tato kniha se snaží pojímat papír jako prostředek zaznamenávání a cirkulace, jímž prochází dynamické energetické proudění.
Papír se dá složit a přehnout, zmačkat a rozřezat, roztrhat a spálit, oboustranně pokrýt čísly, písmeny a čarami, odložit a znovu zvednout, odeslat nebo uschovat. Vyskytuje se v četných formátech a kvalitách, od lístku až po folianty, od balicího papíru až k papíru ozdobnému. Následující pojednání se nemůže zabývat Valéryho mikrobem, který papír vyslídí všude a ve všech formách jeho existence. Namísto toho se pokusí propojit tři pohledy na papír. Zaprvé papír vystupuje do popředí ve své fyzické, materiální podobě coby civilizační produkt, který se ve světě nevyskytuje jako přírodní látka, nýbrž ke svému vzniku potřebuje výrobní technologii. Tato zběžně podaná historie technologie výroby papíru se omezí převážně na evropsko-americkou perspektivu. Zabývá se arabským papírem coby bezprostředním předchůdcem papíru evropského, avšak na asijské papírenství nahlédne jen jako na vzdálený horizont. Neboť všechny události z historie technologie výroby papíru zde směřují k položení otázky, jak se papír stal základním materiálem západní civilizace, jak dosáhl své klíčové pozice ve světě, jejž jsme zvyklí označovat za „Gutenbergovu éru“.
Proto je třeba na papír nahlížet druhým způsobem, tak jak se jevil Valérymu: jako na akumulátor a vodič. Budeme se tázat po kulturních technikách, infrastrukturách a dovednostech vytvářejících z papíru prostředek pro zaznamenávání a oběh textů, obrazů a čísel. Třebaže v epoše papíru sehrává roli nejvýznamnějšího sólisty tiskařský lis, v zásadě stejnou měrou zde bude pojednáno o papíru potištěném i nepotištěném. Proto touto knihou prochází dopisní papír a učiníme odbočku do poštovnictví, jež papíru poskytuje k oběhu infrastrukturu. A tak jako Valéry hovoří jedním dechem o knihovně i peněžence, bude i zde řeč nejen o bílém listu spisovatelů a učenců, nýbrž rovněž o obchodní korespondenci a účetních záznamech kupců.
Konečně třetí hledisko náleží náhledu zevnitř epochy papíru: utvořila si nějakou sebereflexi, a pokud ano, jaké vlastnosti ve svém sebehodnocení připisuje papíru? Že materiální surovina papíru nachází nejen praktické uplatnění, nýbrž má i svůj metaforický potenciál, dokazuje například běžné rčení, že někoho označíme za nepopsaný list, že sociální sliby se podle nás řeší stále jen na papíře a že lidé lžou, jako když tiskne, protože papír snese všechno. Papír coby metafora prochází dějinami vědy a idejí počínaje Johnem Lockem, který přirovnává lidského ducha k bílému listu papíru, a konče Saussureovým znázorněním dvojí povahy jazykového znaku srovnáním se dvěma stránkami jednoho a téhož listu. Je nasnadě, že historie papíru nahlížená z tohoto třetího hlediska zde může být coby látka k reflexi předložena jen namátkově.
Výběr problematiky vychází z autorova profesionálního zaměření. Coby literární vědec a žurnalista se zájmem o kulturní vědy klade zvláštní důraz na otázku, co literatura evropského novověku ví o látce, z níž je sama vyrobena, a na spojnice mezi dějinami technologií výroby papíru a utvářením periodického tisku. Přitom věří, že novověká literatura má kromě mnoha jiných půvabů i tu přednost, že je vynikající kronikářkou papíru. Tak se v této knize snoubí historie papíru s historií literatury. Kunsthistorik by se zaměřil na jiné aspekty — sledoval by papír v grafických technikách Albrechta Dürera a viděl by v něm materiál na koláže ve výtvarném umění 20. století. Stejně tak sociální nebo hospodářský historik by se zaměřil na evropské regiony zabývající se výrobou papíru v Itálii, Francii a ve střední Evropě, do detailů by popsal obchod s papírem, musel by se zmínit rovněž o obchodních vztazích a sociální infrastruktuře ve starých papírnách, o ekonomii manufaktur 18. století i tovární výrobě papíru. Historik každodenního života by nemohl vyprávět historii výroby papíru, aniž by zevrubně vylíčil historii zpracovávání papíru v domácnostech, ve vězeních, manufakturách a továrnách a věnoval se stejně i rozšíření sáčků a tašek, dopisních obálek a účetních knih, jakož i zboží pro potřeby karnevalu a jiných slavností.
Namátkový postup, jenž zde má alespoň v náznacích spravedlivě postihnout univerzalitu papíru, není přirozeně výsledkem nějakého náhodného tahání z klobouku. Je veden především zájmem o papír coby nosič písemného a obrazového záznamu a je vázán jistou ústřední tezí, která praví, že mediální svět, z něhož jsme vzešli, onu „Gutenbergovu éru“, pochopíme lépe, když ji začleníme do epochy papíru, a stejně tak lépe porozumíme i současné přelomové době, v níž analogovému papíru začíná konkurovat papír elektronický. Z obvyklého chápání „Gutenbergovy éry“ vychází zkostnatělý protiklad mezi „věkem knih“ a „věkem internetu“, v prvním desetiletí 21. století všudypřítomný jak v televizních talkshow, tak i v publicistických debatách. Cílem této knihy je právě narušit toto protikladné vnímání, neboť nám brání v tom, abychom v dovednostech a kulturních technikách založených na využití papíru, jež od raného novověku utvářely infrastrukturu vědy, ekonomie, vlády, umění i moderní společnosti, rozpoznali prehistorii digitálních zaznamenávacích i distribučních médií. Momentálně se zásluhou elektronických médií a prudce rostoucího odvětví digitalizace přetváří nejen „Gutenbergův svět“, nýbrž i epocha papíru. Ten se coby virtuos substituce uhnízdil ve stávajících kadlubech a rutinách, obsadil v moderní civilizaci klíčové pozice: v bankách a knihovnách, poštovních úřadech i novinových redakcích. V éře telefonu a dálnopisu dostal prvního vážného konkurenta. Dnes už nějakou dobu žijeme ve světě, v němž jsou dovednosti a kulturní techniky využívající papír — zejména možnosti komunikovat na dálku pomocí papíru — nahrazovány, doplňovány nebo přetvářeny digitálními nástupci. Elektronický papír stále úspěšněji napodobuje a nahrazuje svůj analogový protějšek. Od konce 20. století se podíl papíru pro tisk novin a knih z jeho celkové produkce snižuje. O elegické prognózy ohledně budoucnosti tradičního papíru není nouze. Současně v obecném povědomí kolují o jeho dosavadní historii spíše jen mlhavé představy. Protože však budoucnost nebývá vždy formulována v aktuálních prognózách, nýbrž mnohdy spíš v historii vzniku, povyprávíme zde, dříve než nakonec přijde řada na elektronický papír, historii epochy papíru analogového.
Překlad František Ryčl
Vydává nakladatelství Host.
