Bouře ve sklenici Club-Mate?
Šestnáctého září měla v pražském Studiu Hrdinů premiéru hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny v režii Kamily Polívkové. Text pro divadlo napsal na objednávku spisovatel David Zábranský. Od té doby vzniklo už několik recenzí a komentářů, diskutovalo se v pořadu Jasná řeč a strhla se místy až vyhrocená debata na sociálních sítích. Operuje se pojmy jako „pravda a lež“, různé strany se napadají z vypočítavosti, senzacechtivosti, nebo naopak nechápavosti. Byť jde patrně jen o krátkodobé zašplouchání na jinak spíše stojaté hladině českého kulturního rybníčku, celá „kauza Majer“ nasvěcuje i jeden podstatně hlubší a závažnější fenomén, než jsou osobní antipatie některých účastníků literárního provozu.
Inscenaci jsem dosud nezhlédl (vyprodáno), ale pořídil jsem si aspoň text hry, a hned v úvodu předesílám, že už jen čtení jsem si příjemně užíval. Při představě, že celý monolog přeříkává „herec a truhlář Majer“, tváří se u toho rozzlobeně a přitom mění oděv z „moderního městského šviháka“ na Švandu dudáka, se v duchu upřímně bavím. Toto však není, ani nemůže být, recenze ani divadelní kritika. Estetiku tedy stranou. Podívejme se spíš, co nám hra a její recepce říkají o svém publiku.
No, nekupte to!
Zábranský se nikdy netajil tím, že hru napsal jako tzv. „angažovanou“. Hovoří se v ní o „domovině“, „národu“, „vlasti“, padají jména konkrétních politických představitelů a známých osobností, řeší se mezinárodní vztahy. Inscenace je rovněž určitou interpretační výzvou pro diváka, protože svoje sdělení předává v několika vzájemně se prolínajících nebo si i odporujících vrstvách, přičemž některé z nich probíhají mimo hru samotnou. Například už v květnu poskytl Zábranský rozhovor pro Parlamentní listy, který začíná uvozením „Zeman je předzvěstí evropské budoucnosti“. Zábranský sice dál vysvětluje, že mu jde hlavně o symbol a že stejnou roli by mohlo plnit slovo „Kaufland“. Mediální zkratka ale zafungovala, a proto, když Josef Chuchma o čtyři měsíce později píše recenzi, hned první výhrada padá vůči vypočítavé snaze o senzaci: „V tom kuse jeho autor David Zábranský prý chválí Miloše Zemana. No, nekupte to! — bez ohledu na to, je-li to pravda, či marketingová vějička,“ píše Chuchma.
Jiným způsobem na Zábranského „politické angažmá“ reaguje Eva Klíčová, když jeho nové dílo přirovnává k, rovněž „angažované“, produkci Tomáše Ortela či Olivie Žižkové. V diskusi na sociálních sítích přišel například na přetřes i Zábranského výrok, že prezidentův poradce Ovčáček „bude vystupovat z dějin jako velká postava, kterou mi nevidíme“ a že „má v sobě básnivost“, který byl pronesen v červenci v Divadle Husa na Provázku na Měsíci autorského čtení. Všimněme si, co se najednou s divadelní inscenací ve veřejném prostoru děje. Už nejde o samostatné umělecké dílo sdělující divákovi nějaké, byť třeba politické, poselství v prostorách divadla. Hra se stává sněhovou koulí významů, jež se valí éterem komunikace a nabaluje na sebe všechno možné. Hra se v pravém slova smyslu angažuje, tedy zapojuje se do života polis, do politického dění obce.
Rozlitá interpretace
Tzv. „moderní“ společnosti jsou charakteristické tím, že se v nich nerodíme do jedné identity, která by nás předurčovala po zbytek života, ale z identity se stává cosi proměnlivého, neurčitého a nejistého. Tato „tekutá identita“, jak ji označuje polský sociolog Zygmunt Bauman, se vyznačuje hlavně tím, že je ambivalentní, tj. mnohoznačná, rozporuplná a proměnlivá. Fungování tekuté identity přirovnává Bauman k permanentnímu „turismu“ mezi mnoha různými místy, která mohou být nějak lákavá a zajímavá, ale v nichž zároveň nikdy nejsme tak úplně doma. Zábranského vypravěč je trojím ztělesněním tekuté identity: herec Stanislav Majer na jevišti cituje text napsaný Zábranským, který je ovšem zároveň uměleckou stylizací, tedy fikcí. Jak to tedy je? Ptáme se ústy pomyslného diváka. Hovoří Zábranský skrze Majera? Nebo hovoří Zábranský skrze postavu „vypravěče“, kterou hraje Majer? Nebo to vůbec nehovoří Zábranský, ale fiktivní hlas, který byl pro divadelní hru stvořen, a přestože mluví o Majerovi, tak Majer sám jakožto herec je jenom prostředníkem textu a publika?
Odpověď je nasnadě: všechno zároveň. Inscenace Zábranského hry je znamenitým metaforickým vyjádřením právě stavu „tekutosti“. Pokud na toto inherentní zmatení nepřistoupíme jako na trvalý stav věcí, máme tendenci hledat nějaké „pravé“ či „pravdivé“ já v pozadí. Má tedy Zábranský rád Zemana, nebo nemá? Z pohledu divadelní hry jako uměleckého produktu je to jedno. Z pohledu „angažovanosti“ doufáme, že nás odpověď na takovou otázku zbaví sžíravé nejistoty a podezření, že nic jako „pravdivé já“ neexistuje.
Tvrzení, v němž Zábranský kladně hodnotí člena prezidentské kanceláře, na sebe automaticky nabaluje další významy: myslí to vážně (protože jde o Parlamentní listy?), nebo je to umělecká nadsázka? A pokud je to umělecká nadsázka, není to zase jenom vypočítavost, jak k sobě přitáhnout pozornost médií („marketingová vějička“)? Je to celé jakési podezřelé. Kam se podělo „čisté“ umění? Kam se poděl jasně čitelný, „upřímný“ politický názor? Chceme ho slyšet!
Je vcelku jedno, zda Zábranský, Polívková, nebo někdo jiný zamýšlel tak rozsáhlou provokaci. Způsob, jímž se hra sama angažuje, v nás aktivuje právě takové způsoby myšlení, vůči nimž máme většinou tendenci se vymezovat. Je v určitém smyslu sociálním experimentem či laboratoří vyvolávající v nás „identitární paniku“ svými uměleckými prostředky. V důsledku této paniky nahazujeme obranné štíty v podobě známých schémat: čisté umění vs. komerce, pravda vs. lež, upřímný vs. falešný projev. Necháme se nachytat na švestkách?