Evropa se rodí v každé generaci stále znova

Naučili jsme se v mediálních zkratkách pravidelně mluvit o Západu nebo Východu. Co ty termíny znamenají? Geopolitická dichotomie Západu a Východu má, zjednodušeně řečeno, kořen v někdejším rozdělení křesťanstva na jeho západní, latinskou a východní, řeckou část. Od počátku to tudíž nejsou pojmy striktně zeměpisné, nýbrž spíše mentální, přičemž obě zmíněné entity se sobě v průběhu staletí stále více vzdalovaly. Západ prošel zkušeností renesance, humanismu a reformace, stejně jako osvícenstvím, cyklem revolucí a následnou fází politického liberalismu. Východ, později tak nějak redukovaný na pravoslavné ruské impérium a jeho klienty, reprezentoval tradici poněkud odlišnou. Nemluvě o tom, že Západ se musel poměřovat i s „druhým“ Východem, Orientem, když se skrze Balkán vlamovala do Evropy islámská Osmanská říše. Západ nadto skrze svou expanzi na další kontinenty, ať už šlo o Španěly či později Angličany nebo Francouze, vykročil mimo úzký evropský rámec. Západní civilizační okruh nemá vlastně jasné hranice, neboť se neustále rozšiřuje i smršťuje. Dnes tak jeho reprezentanty nejsou jen evropské národy, nýbrž samozřejmě i Spojené státy americké nebo Austrálie. Jaké místo v tomto mentálně-geografickém nastavení má střední Evropa? Střední Evropa tvoří již tisíc let součást Západu, to nejsou pojmy, které stojí proti sobě, jak se občas pomýleně tvrdí. Nelze totiž ztotožňovat Západ se západní Evropou. K západnímu civilizačnímu okruhu patří středoevropské Česko, jihoevropská Itálie, západoevropské Nizozemí i skandinávské Švédsko nebo pobaltská Litva. Historicky je střední Evropa východní periferií Západu a právě české země bývaly v minulosti jeho velice dynamickým politickým a intelektuálním ohniskem. Sám pojem „střední Evropa“ se vynořuje až počátkem devatenáctého století, na tzv. vídeňském kongresu. Právě v této době, kdy se Češi začínají utvářet jakožto moderní politický národ, dochází — v jistém slavjanofilském a panslávském poblouznění — ke zpochybňování české přináležitosti k Západu. Můžeme dokonce hovořit o jakémsi prvním svérázném pokusu o český „rozvod“ se Západem, který se projevoval kollárovskou adorací ideální Slávie či Panslávie a kulminoval například u Vrchlického nebo Svatopluka Čecha distancí vůči dekadentní Evropě a celému Západu. Vedle toho se souběžně formuje střední Evropa jako zcela nová geopolitická a kulturní entita, a to v podobě habsburské monarchie překračující záhy i onu starou západo-východní hranici. Od devatenáctého století jsou tak v českém kontextu civilizační kontury poněkud rozostřeny. Snad to souvisí s tím, že Čechové, tj. jejich politické a intelektuální elity, ani nechtěli být plnohodnotným a odpovědným politickým národem. Klíčovým předělem je tu pak připojení větší části střední Evropy k ruskému impériu v sovětském převlečníku, kdy jsme se spolu s Poláky nebo Maďary stali — řečeno s Milanem Kunderou — „uneseným Západem“.

Petr Hlaváček, foto: Wikimedia

Co slova Evropa nebo evropanství pro Čechy znamenala před bipolarizací světa a vynálezem další zkratky — Bruselu? Ve středověku a raném novověku, kdy často splývaly pojmy Evropa a křesťanstvo, se Češi, tj. jejich elity představující politický národ, považovali dokonce za „Nový Izrael“, vyvolený národ předurčený k vedení Evropy a křesťanstva. Můžeme hovořit o mesianismu, jenž se projevil u většiny historických evropských národů, totiž o představě, že jeden konkrétní národ má jakousi zvláštní úlohu v dějinách spásy. Jedním z kulminačních bodů české mesiánské autostylizace byla například česká reformace, husitství. Češi se zkrátka až zhruba do sedmnáctého století považovali za velký evropský národ, ať už v ohledu politickém nebo náboženském. Představa, že evropanství je něco zcela nového a umělého, co se snad objevilo až někdy v moderních časech, je vlastně ahistorická. Vědomí sounáležitosti evropských — západních — národů můžeme doložit už od středověku. Nelze ovšem opomenout, že se to týkalo tehdejších politických národů, tedy elit. Tak například Komenský běžně a soustavně používá ve svých textech apelativní spojení „Nos, Europaei — My, Evropané“, evropanství je mu samozřejmostí. Zmíněná „bipolarizace světa“ ve dvacátém století je z širší dějinné perspektivy jen jakousi kapitolou v evropském historickém románu, byť velmi důležitou. Evropa a evropanství se rodí v každé generaci stále znova, mimo jiné i díky odvaze znovu promýšlet evropské tradice. Evropská identita je dialogická. Ptát se, co je to evropanství, představuje veskrze typickou evropskou otázku. Mimoevropské národy svou kontinentální identitu vůbec neřeší. Snad i proto, že rozdělení světa na kontinenty je též evropským vynálezem. Kdo otázku evropanství promýšlel u nás? Pokud se zaměříme na meziválečné Československo, je u nás zvykem poukazovat na Masarykovu knihu Nová Evropa z roku 1918, která prý měla být vizionářská. TGM rozhodně patří k velkým českým Evropanům a Zápaďanům, avšak jeho Nová Evropa není dílem filozofickým, ba ani politologickým, je to spíše záležitost publicistická a „propagační“, vždyť také vyšla nejprve francouzsky a anglicky. Pro moderní český stát, obnovený v podobě republikánského a demokratického Československa, měli větší význam — i mezinárodně — jiní autoři a myslitelé, byť se Masaryk stal jakýmsi miláčkem panevropského hnutí. To byl ostatně také důvod, proč vznikla kniha Západ, nebo Východ?. České reflexe Evropy 1918—1948. Připomenu zde jen několik jmen, někdy již zapomenutých: Emanuel Rádl, Jaromír Nečas, Rudolf Hotowetz, Václav Schuster, Alfred Fuchs, Josef L. Fischer, Jindřich Kohn, František V. Krejčí nebo Karel Čapek, Ferdinand Peroutka a Jan Patočka. Prvorepublikové Československo bylo skutečně místem, kde se intenzivně diskutovalo o evropské a obecně západní civilizaci, stejně jako o možnostech evropské politické a hospodářské integrace. Jak se do tohoto intelektuálního hledání místa Československa v Evropě promítly meziválečné spory o tzv. českou otázku? Byly to vlastně spojené nádoby, poněvadž „česká otázka“ byla vždy zároveň i tázáním se po naší úloze v politickém, náboženském, kulturním, intelektuálním i ekonomickém ústrojí Evropy. Jenže stále tu paralelně existovala i podivná tendence nejen protizápadní, ale dokonce protievropská, která v jakýchsi návalech vyhřezávala po roce 1938, 1945, 1948 a znovu i v dnešních časech. Označil bych ji jako mentální juxtapozici vůči Evropě, resp. Západu. Pojem „Západ“ je stále zřetelněji a intenzivněji přijímán jako něco vnějšího; sousedské koncepty „střední Evropy“ pak jako poněkud cizorodý element, v lepším případě únik. Samotná Evropa je z této perspektivy „pouhým“ partnerem: někdy s námi spolupracuje, jindy nás chválí nebo zrazuje; ale nejsme to „my“. Je patrně jen zdánlivým paradoxem, že česká protizápadní rétorika z doby protektorátu je s neomalenou drzostí rozvíjena v poválečných časech, nemluvě o sovětském protektorátu trvajícím do roku 1989. Aktuální českou variantu západo-východního dobrodružství netřeba komentovat, touha po rezignaci na vlastní politickou svéprávnost a s tím související vábení ruského medvěda s jeho imperiálním apetitem jsou evidentní. Měly podobné debaty dosah do pragmatického politického provozu? Za první republiky byl vliv některých akademiků a intelektuálů na českou debatu o Evropě poměrně značný. Upozornil bych například na dva právníky zabývající se státovědou a mezinárodním právem, totiž na Michaila A. Zimmermanna, přesvědčeného Čechoslováka ruského původu, a Františka Weyra. Oba působili na brněnské Masarykově univerzitě a patřili ke konzultantům Edvarda Beneše. Zimmermannův text Panevropa či evropská konfederace, publikovaný roku 1930 v časopise Zahraniční politika, rozproudil důležitou diskusi nad variantami sjednocené Evropy. Podobně Weyrova studie Idea evropské unie z roku 1931 je opravdu nadčasová, velmi pregnantně se v ní analyzuje například otázka státní suverenity v kontextu evropské integrace. Naproti tomu poválečná debata o naší západní či východní orientaci, iniciovaná hned roku 1945 vulgárními výpady nepřiznaného komunisty Zdeňka Nejedlého, byla vlastně jen jakousi hračkou pro intelektuály, přestože Václav Černý, Jindřich Chalupecký, Pavel Tigrid nebo Jan M. Kollár v ní čestně bojovali předem prohraný boj. O našem vazalství vůči sovětsko-ruskému impériu bylo již rozhodnuto, navíc s vědomím značné části českých politických elit v čele s prezidentem Benešem. Tragická osobnost Edvarda Beneše prostupuje celým třicetiletím 1918 až 1948. Je to referenční osobnost, k níž se všichni — pozitivně, polemicky nebo negativně — neustále vztahují, jím artikulované teze představují jakýsi hypertext, u něhož nakonec české přemýšlení o Evropě vždy skončí. Pokud bych měl poukázat na nějaké naše konkrétní selhání v tehdejších časech, upozornil bych na jediné, které je možná konstantou i naší současnosti. Je to zásadní nezájem Čechů jakožto politického národa i větší části jeho politických a intelektuálních elit o mezinárodní problémy a zahraniční politiku. Pokud totiž tato odpovědnost spočívá takřka nekontrolovaně na bedrech jednotlivců, byť třeba osvícených, představuje to vždy fatální selhání národa jako svébytné politické entity. Takový alibistický postoj může vyústit v katastrofu. Momentálně se však stále ještě nalézáme v situaci, kdy se každý z nás může s plnou odpovědností zasadit o to, aby zůstalo pouze u možnosti, která bude odvrácena. Nikoliv ovšem fňukáním a neustálým poukazováním na chyby druhých.