Máma cenzor
Ve Spojených státech a částečně i Velké Británii probíhá v těchto dnech Týden zakázaných knih. Akci pořádá Americká asociace knihoven ve spolupráci s Amnesty International a její účel je jednoduchý: upozornit na knihy v ohrožení. Knihovníci totiž evidují žádosti a pokusy stáhnout konkrétní tituly z výpůjčních regálů nebo školních kurikul. Od roku 1982, kdy proběhl první Týden zakázaných knih, se jednotlivci nebo skupiny pokusili veřejně znepřístupnit přes 11 300 knih.
Knihovny, školy nebo knihkupectví pořádají autorská čtení „odmítaných“ autorů. Na mnoha místech po celé Americe se lze setkat s výstavami nebo veřejnými debatami na téma cenzury a svobody slova. Energicky nasekanému PR hnětení ujde málokterý čtenář. Nezúčastněnému pozorovateli ze zámoří by se až mohlo zdát, že americký literární prostor se křečovitě zmítá v pevném sevření šíleného cenzora.
Nezmítá. Důležité slovo je tu „pokus“ (v terminologii Americké asociace knihoven „challenge“) o zákaz. Jak píše například Ruth Grahamová z magazínu Slate a další kritici Týdne zakázaných knih, opravdu zakázaných knih je v současných Spojených státech minimum — knihovníci pouze evidují počty žádostí o stažení toho či onoho titulu ze seznamu školní knihovny či osnovy nějakého školního předmětu, žádostí v drtivé většině zamítnutých. K tomu je nutné připočíst skutečnost, píše Grahamová, že se jedná z většiny o školní knihovny, a nikoliv o ty veřejné. Navíc si zájemce může bez problému sehnat „zakázanou“ knihu legální cestou v knihkupectví. Při bližším pohledu se oslava svobody slova a projevu mění v puberťácký vzdor vůči rodičům, kteří dětem zakazují koukat na porno. Svědčí o tom už jen letošní seznam deseti knih s největším počtem pokusů o jejich vyřazení: namísto zvrácených prasáren za hranicí sexuální imaginace nebo radikalizujících pamfletů jsou na soupisce heterosexuální odysea ve stupních šedi od E. L. Jamesové či teenagerské tápání Johna Greena.
I přesto existují minimálně dva důvody, proč Týden zakázaných knih zachovat, držet a slavit. Zaprvé kvůli zapojení organizace Amnesty International, která v rámci akce připomíná skutečně zakazované, perzekvované, zavřené a občas i mučené spisovatele po celém světě.
Za druhé — a to hlavně — dává Týden zakázaných knih smysl kvůli tomu, že upozorňuje na neviditelné regulační mechanismy společnosti a kultury, zpřítomňuje je. Není tak vlastně podstatné, jaké knihy se objeví na jakém seznamu a zdali se jedná o školní, soukromou či veřejnou knihovnu: podstatné jsou ony důvody, které občané nebo aktivistické skupiny uvádějí pro „zákaz“ konkrétní knihy. Těmi nejčastějšími jsou pochopitelně sexuální a vulgární obsah nebo v americkém prostředí typicky religiózní perspektiva knih (ať už příliš křesťanská či příliš ateistická, o jiných vyznáních nemluvě), nicméně i ty mají politickou rovinu. Podle mluvčího Americké asociace knihoven Jamese LaRuea v posledních letech totiž žádostem o vyřazení knih z kurikul a knihovních katalogů nedominoval ani tak argument radikality obsahu, jako spíš jinakosti, různorodosti knihami zprostředkovaných perspektiv. Nevadí jen tak ledajaký sex; nebezpečný je ten homosexuální. Nepobuřuje promiskuita, ale znejišťující existence transsexuála. Neohrožuje málo nebo příliš mnoho křesťanství; nebezpečný je islám.
Ve výsledku tak je jedno, že Týden zakázaných knih není o doopravdy zakázaných knihách: je o spodních proudech společnosti, které k zákazům a cenzuře vedou; je diskusní a demokratickou platformou reflexe těchto proudů; je příležitostí, jak kolektivně přemýšlet nad morálně a kulturně spravedlivou hranicí mezi přijatelným a nepřijatelným.
Možná by se něco podobného hodilo i v Česku.