Jediný národ toužící po míru
Kniha Cikán je Cikán, polsky poprvé vydaná už v roce 2000, následuje tradici takzvané školy polské literární reportáže. Tedy řady polských autorek a autorů, kteří svým angažmá v kontroverzních sociálních tématech po celém světě dalece přesáhli prostou investigativní žurnalistiku. Reportáže stoupenců této „školy“ je obtížné zařadit i žánrově, neboť kombinují faktografické zaznamenávání událostí s beletristickými literárními postupy a esejistikou.
V případě Lidie Ostałowské tak platí, že máme před sebou nejen sugestivní a informačně hodnotnou novinařinu, ale především poutavě vykreslené osudy lidí bojujících o svoje každodenní bytí ve světě.
Kniha je členěna do sedmi větších celků, oddělených jednostránkovými anekdotami ze života romské společnosti a fotografiemi Karla Cudlína. Jednotlivé kapitoly-reportáže jsou provázány do místní osy celého vyprávění. Autorka začíná v Polsku, odkud se však ihned přesouvá do rumunské vesnice Comăna de Jos, odkud Romové do její země migrují: nejdřív za prací, potom za žebrotou — protože je bída. Rumunské slovo pro Cikána znamená totéž co tupec, primitiv, podvodník, flákač. Protože jazyk spoluvytváří to, co považujeme za přirozené, už jenom narodit se „Cikánem“ v sobě nese předznamenání neslavné budoucnosti. Na příkladu života v maďarské Vápenné osadě se dozvídáme, jak je skupina, kterou jsme si zvykli vnímat jako homogenní celek, vnitřně členitá a jak má rozvětvenou — a především nejasnou — historii. Maďarští Rumungři přicestovali z Malého Egypta (dnešní jih Řecka), za Habsburků byli postaveni do ilegality, přišli o jazyk a museli se usadit. Olaši, pocházející z Valašska a Sedmihradska, zahrnují řadu dialektů a zvyků různých kmenů jako Kalderaši, Lovarové, Čuravové a Gurvarové. Vztahy a hierarchie mezi nimi nejsou nikde kodifikované, ale mají váhu přísně dodržovaných společenských zákonů.
V reportáži z bulharského Slivenu autorka zdůrazňuje historickou tendenci ke koncentraci a ghettoizaci Romů, kteří přišli do měst. Romská čtvrť je od gadžovské části Slivenu oddělena silnou zdí, případné průchozí skuliny jsou bedlivě hlídány policií. Opět se tu hraje s přirozeností: „Hodně Bulharů si myslí, že kriminalita je u Romů vrozená.“ Politický a mediální obraz pracuje s Romy jako s jasně danou kategorií, jako s někým, kdo je předem odsouzen jen k tomu, aby byl pouze trpěn. Příběh Romů v makedonské Skopji je zase silně napojen na náboženskou a duchovní tradici. Přestože i v romské čtvrti Šuto Orizari, takzvané Šutce, panuje chudoba, na svátek Ederlezi je bezpodmínečně nutné opatřit ke sváteční tabuli jehně — „takové, které se Bohu zalíbí“. Na příbězích jednotlivých osob můžeme rovněž sledovat důsledky státem řízené sociální politiky, která přesouvala masy lidí pro potřeby průmyslu, a když přestali být potřební, nijak se o ně nepostarala. Romští „gastarbeiteři“ přesunutí v rámci socialistického monstrprojektu na Mostecko byli vytrženi ze svých původních lokálních vazeb a po revoluci se ukázalo, že o ně neviditelná ruka trhu nejeví zájem. Jako by se tak ocitli v podivné časoprostorové pasti, v níž nelze perspektivně dlouhodobě přebývat, ale zároveň z ní není kam utéct.
Fotografie od Karla Cudlína na obálce knihy ukazuje odraz polonahého romského muže v zrcadle, jak se holí břitvou. Zatímco odraz svádí naši pozornost k hlubokým očím, ostře řezaným rysům tváře a svalnaté paži, ze skutečné postavy vidíme jen rozostřený stín stojící před zrcadlem. Takový je i náš pohled na Romy jako etnikum. Ostrost a míra viděného detailu nás láká vytvořit si rychlý a snadno dostupný názor. Ze skutečné podoby se nám však vyjevuje jen rozostřený stín, zatížený staletým vývojem předsudků a stereotypů. Lidia Ostałowska se svými reportážemi pokouší zostřit naše vidění a tento stín proniknout.
Lidia Ostałowska: Cikán je Cikán, přeložila Lucie Zakopalová, fotografie Karel Cudlín, nakladatelství Jaroslava Jiskrová — Máj / Dokořán, Praha 2016