„Pojď s námi budovat pohraničí!“

Usídlování ve městě a na venkově V České Kamenici žili na konci války téměř výlučně němečtí obyvatelé. Prvním předsedou městského národního výboru se stal Josef Smetana, podporovaný některými místními Čechy i Čechy z řad lidí donucených v rámci „totálního nasazení“ k práci pro Německou říši. Smetanu vystřídal 28. května 1945 Karel Caidler, který se účastnil Pražského povstání jako velitel úseku. Za jeho vedení začalo dosazování prvních českých národních správců z vnitrozemí. V polovině června dorazila vojenská jednotka Zemské bezpečnosti pod vedením Viléma Dovary, jenž v červnu zahájil první velké vyhánění z města. Jeho lidé pak opuštěné byty rabovali. Počátkem července 1945 přišel do České Kamenice Adolf Charous z Kolína s další ozbrojenou jednotkou. Charous označoval sám sebe za „partyzánského komisaře“, ale okresní výbor sociálních demokratů o něm později prohlásil, že je to hochštapler, který už jednou pro podvod seděl ve vězení. Charous nabídl předsedovi národního výboru Caidlerovi pomoc. Nato byl jmenován bezpečnostním referentem a příslušníky své jednotky začlenil do činnosti jednotlivých referátů. Charous navázal kontakt s Vilémem Dovarou. Oba nechávali zatknout různé osoby s odůvodněním, že jde o „národně nespolehlivé“ lidi, kolaboranty atd. Mezi uvězněnými byl také bývalý předseda revolučního národního výboru v České Kamenici Josef Smetana, který měl za ženu Němku. Nedůvěru projevili Dovara a Charous i vůči úřadujícímu předsedovi tamějšího národního výboru Caidlerovi. Dovara intervenoval u okresní správní komise v Děčíně a obvinil Caidlera, že udržuje dobré vztahy s Němci a nese rovněž odpovědnost za ničení „národního majetku“. Caidler byl nato ze své funkce odvolán. Tyto události měly souvislost s probíhajícími jednáními o dosazení správní komise v České Kamenici. Dovara u příslušné okresní správní komise v Děčíně prosadil, že Charous byl jmenován správním komisařem a později předsedou místní správní komise. Sesazený předseda Caidler byl vyslýchán a posléze žalářován v městské věznici, kde zůstal bez obžaloby internován až do 8. listopadu 1945. Lidé, které Dovara věznil, byli biti a týráni; později o tom napsali do Dnešku. Zatýkání, které prováděli Charous s Dovarou, bylo často motivováno chamtivostí a záměrem vyřadit konkurenty. Byl zatčen národní správce v závodě pro dopravu a obchod s uhlím a jeho syn a oba byli umístěni do tábora v Rabštejně. Byli obviňováni z toho, že byli členy NSDAP. Krátce po jejich převozu do Rabštejna převzal národní správu závodu Charousův švagr Rudolf Klapka, také z Kolína. Charous se přičiňoval o to, aby jeho přívrženci dostávali dobrá místa národních správců a aby bylo znemožňováno obsazovat tyto pozice osobám, které neměl v oblibě. Jakmile byl Caidler propuštěn z vězení, začal shromažďovat oběti a svědky, kteří proti Charousovi vypovídali; 5. prosince 1945 válečný soud v České Lípě nakonec zahájil trestní stíhání. K Charousovu odvolání přesto prozatím nedošlo. Jím dosazení národní správci, tedy v první řadě jeho kamarádi, založili v České Kamenici „volné sdružení národních správců“ a v dopisech zemskému národnímu výboru a ústředí KSČ vyzdvihovali Charousovy zásluhy. Obvinění prý vznesly z egoistických důvodů určité osoby, jež do pohraničí vůbec nepatří. Charouse sice vyslýchal v prosinci 1945 SNB v České Kamenici a o případ se začalo zajímat ministerstvo vnitra, ovšem poté co byl Charous nově utvořenou okresní správní komisí opět jmenován předsedou, došlo ministerstvo vnitra k závěru, že Charous své původní metody nejspíš změnil. Charous a Dovara byli zatčeni teprve 24. března 1947 a dopraveni do věznice krajského soudu v České Lípě. Události v České Kamenici vyvolaly na jaře 1947 velkou pozornost a pobouření mezi veřejností. Ministerstvo vnitra je v dubnu 1947 naopak označilo za jevy přechodné porevoluční doby, jež časopis Dnešek silně zpolitizoval. Zejména léto 1945 bylo poznamenáno dosud nekonsolidovanými poměry, jež mnoho různých skupin a osob využívalo k obohacení či k získání vlivných pozic. Nedobré poměry však přetrvávaly i v následujících letech. Ještě v únoru 1947 zdůrazňoval předseda pražského Osídlovacího úřadu Kreysa při audienci u prezidenta Beneše, že průběžné doplňování obyvatelstva v pohraničí přistěhovalci z vnitrozemí a vzájemné seznamování osídlenců v sousedském soužití přispívá k rychlejšímu očišťování pohraničí od určitých porevolučních excesů a nepříjemných jevů.

Vyvlastňování a pozemková reforma Uvalení národní správy na majetek „státně nespolehlivých osob“, postulované už v Košickém vládním programu, bylo do právní podoby převedeno dekretem č. 5 z 19. května 1945. Ten prohlašoval předně za neplatné jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkoprávní jednání, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce. Dekret zadruhé zaváděl národní správu. Vztahovala se jak na zemědělské pozemky a usedlosti, tak na průmyslové, živnostenské a řemeslnické závody a veškerý majetek dotyčných osob. Národní správa měla být zavedena u těch podniků, u kterých to vyžadoval „plynulý chod výroby a hospodářského života“, dále u závodů a podniků opuštěných nebo takových, které jsou v držbě,  správě,  nájmu nebo  pachtu  osob státně  nespolehlivých. Dekret se vztahoval jen na Čechy a Moravu, protože vláda nedospěla k dohodě se Slovenskou národní radou; ta se s otázkou národní správy vyrovnávala ve vlastní kompetenci.  Tento dekret byl jedním z nejdůležitějších právních základů pro přesídlování českých zájemců, kteří chtěli být v pohraničí dosazeni jako národní správci.  Už 1. května 1945 vydalo ministerstvo zemědělství směrnice pro nově vzniklé národní výbory; ty v nich byly vyzývány k tomu, aby ve smyslu kritérií Košického vládního programu — s pomocí nově zakládaných rolnických komisí — okamžitě zaváděly národní správu zemědělského majetku všech osob německé národnosti. Tak se „česká půda vrátí z rukou Němců a zrádců do rukou českého zemědělského lidu, který na ní pracuje“. Zemědělský majetek a lesní plochy byly nakonec konfiskovány dekretem č. 12 z 21. června 1945; ten obojí podřizoval správě Národního pozemkového fondu. Nezemědělský majetek podléhal konfiskaci oficiálně až na základě dekretu č. 108 z 27. října 1945. Tímto způsobem byla vyvlastněna veškerá zemědělsky využívaná půda Němců a Maďarů i budovy k ní náležející. Význam zemědělského konfiskačního dekretu vychvaloval v rozhlase 21. června 1945 večer ministr zemědělství Ďuriš: byla uzavřena kapitola třísetletého vykořisťování české půdy a českých zemědělců cizáky. Vlastnictví půdy cizinci, kteří přivandrovali po Bílé hoře, bude nyní zcela a navždy odstraněno, prohlásil. Celkem bylo v českých zemích konfiskováno asi 2,6 milionu hektarů půdy Němců, Maďarů a „zrádců“.  Z toho asi 1 950 000 hektarů leželo v pohraničí (1,3 milionu hektarů zemědělské půdy a asi 650 000 hektarů lesů). Ve vnitrozemí se nalézalo přibližně 650 000 hektarů konfiskované půdy (z toho na 100 000 hektarů zemědělsky obdělávané půdy). Na celém československém území bylo konfiskováno celkem 2 946 395 hektarů půdy, což se rovná téměř čtvrtině rozlohy Československa. Zabavování podléhala nejenom půda, ale i budovy na ní stojící včetně živého i neživého inventáře. Rozhodující pro zabrání majetku byla německá nebo maďarská národnost bez ohledu na státní příslušnost a u osob české a slovenské národnosti označení za zrádce nebo kolaboranty. Podíl konfiskované půdy tzv. zrádců a nepřátel republiky na celkové rozloze zabavené půdy byl však velice malý. Z 24 004 km² konfiskované půdy ležely 4454 km² ve vnitrozemí. Z toho 83 procent patřilo německým vlastníkům. Na poradě osídlovací komise KSČ dne 23. listopadu 1945 se připomínalo, že z 500 000 hektarů, do té doby konfiskovaných, pochází pouhých 1000 hektarů z majetku kolaborantů. Rovněž byl vyvlastněn zemědělský majetek právnických osob jako např. akciových společností a korporací, „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“. Z konfiskace byly vyňaty pouze osoby, které mohly prokázat, že se „aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“. Konfiskační dekret č. 108 vztahující se na nezemědělskou sféru obsahoval výjimku i pro ty, kdo trpěli nacionálněsocialistickou perzekucí. O výjimce z konfiskace rozhodoval na návrh okresní rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Ve sporných případech vypracoval zemský národní výbor posudek a vše postoupil ministerstvu zemědělství, které po dohodě s ministerstvem vnitra takové případy mohlo rozhodovat. Stejně jako půda podléhaly vyvlastňování i lesy. Polesí, jejichž rozloha přesahovala 50 hektarů, zásadně přebíral stát, menší a odlehlejší lesní plochy pod 50, respektive 100 hektarů, které nebyly vhodné pro velké lesní hospodářství, byly přidělovány obcím a lesnickým družstvům. Zdaleka největší část lesní půdy ve vnitrozemí a v pohraničí však převzal stát. Místy byly státu přiděleny i lesní plochy pod 50 hektarů: lesy o rozloze menší než 50 hektarů dostával stát tehdy, pokud šlo o enklávy uvnitř dosavadních státních lesů. Přidělovat lesní pozemky jednotlivcům bylo vyloučeno.   „Odčiňujeme Bílou horu“ Hlavní myšlenkou zemědělského konfiskačního dekretu bylo jednak vyvlastnění německých a maďarských pozemkových vlastníků, jednak provedení nové pozemkové reformy, aby se utišil hlad českých a slovenských zemědělců a bezzemků po půdě.  V prvním kroku byla konfiskována hospodářství Němců, Maďarů a „zrádců národa“.  Druhým krokem byla revize pozemkové reformy, provedené po první světové válce: nyní byly vyvlastňovány tehdy utvořené „zbytkové statky“; předpokládané odškodnění za ně nebylo nikdy vyplaceno. Při třetím kroku se vyvlastňovalo veškeré pozemkové vlastnictví nad 50 hektarů.  Tato fáze se už překrývala se začátky kolektivizace zemědělství, zahájené v roce 1949. Uvnitř země byla vyvlastněná půda předávána starousedlému obyvatelstvu,  v  pohraničí  novoosídlencům  z  vnitrozemí  a  reemigrantům. Tyto pronikavé změny majetkových poměrů byly zdůvodňovány sociálně, a především národnostně. „Odčinit Bílou horu“ znamenalo zvrátit vyvlastnění povstaleckých českých stavů a přiřčení jejich majetků stoupencům vítězných Habsburků po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Tímto heslem zdůvodňovali čeští nacionalisté vyvlastňování pozemkového vlastnictví při pozemkové reformě první republiky. Glassheim poukazuje na to, že po druhé světové válce se však akcent přesunul od sociálního záměru ještě víc k intenci nacionální.  V den 325. výročí bitvy se na Bílé hoře konalo vzpomínkové shromáždění, na němž sociálnědemokratický předseda vlády Zdeněk Fierlinger prohlásil:

„Sešli jsme se na historické půdě Bílé hory, abychom oslavili jeden z nejvýznamnějších revolučních aktů, kterým je konfiskace půdy našich odvěkých nepřátel, Němců a Maďarů […]. Svou dnešní slavností chceme zdůrazniti, že křivda, která postihla náš národ po Bílé hoře a která se měla znovu za nacistického režimu opakovati, bude plně odčiněna, že Čech a Slovák budou opět pány na své půdě.“

 Jak dokazuje i tento citát, jádro propagandy tvořila během první fáze čechizace pohraničí, nikoli sociální proměna. Redakčně upraveno. Překlad Petr Dvořáček.   Vydává nakladatelství Prostor.