Konec experimentů

Zřejmě první setkání Toman Tylové s básnickou experimentátorkou probíhalo skrze znakovou, vizuální složku díla. Teprve pak se autorka vydala „za slovem“. V roce 2011 se s Bohumilou Grögerovou seznámila, během dalších dvou let dokončila a vystavila svoji disertační práci, věnovanou právě „nestorce české vizuální poezie“. Zároveň si uvědomila, že ani souběžně vznikající rozhovor by nemusel zmizet v čase, a vyprávění zaznamenávala. Výsledkem toho je poslední knižní rozhovor, který Bohumila Grögerová poskytla a podle Toman Tylové autorizovala na základě tazatelčiny četby. Vydání už se spisovatelka a překladatelka nedočkala, zemřela v srpnu 2014. Kniha Za slovem je unikátní nejen díky podmínkám vzniku, ale působí coby dvojitý katalog. Jednak dokumentuje tvorbu Toman Tylové (mimo jiné autorky výborné monografie o Oldřichu Hlavsovi Jde o to, aby o něco šlo), která dílo graficky upravila, vybavila fotografiemi, dokumenty či fotogramy z archivu dotazované. Je to však také pohled do života devadesátileté Bohumily Grögerové, v té době sice téměř slepé, přesto v obdivuhodné duševní kondici: „Mám všechno v mlze, ale stále mám představu, které se nemohu zbavit: že vlastně vidím, že je všechno v pořádku.“

Samozřejmě, že když je v českém literárním prostředí zmíněno jméno Bohumila Grögerová, automaticky se vybavuje i jméno další: Josef Hiršal. Přes půl století, až do Hiršalovy smrti v září 2003, spolu pracovali, žili, psali. Společná témata, dílo i zážitky máme k dispozici. Z poezie především programové experimentátorství definované v knize konkrétní poezie JOB-BOJ, ale také vzpomínkové záznamy z období 1952—1968 Let let, střídavě zapisované jimi oběma. Každý z dvojice zároveň psal vlastní reflexe a vzpomínky. Grögerová ty svoje vydala už koncem devadesátých let (Branka z pantů), pokračovala v záznamech Čas mezi tehdy a teď (2004), Dva zelené tóny (2012) a Můj labyrint (2014). Knižní rozhovor Klikyháky paměti (2005) s ní vedl Radim Kopáč. Toho všeho si byla Barbora Toman Tylová při rozhodování o pořízení dalšího svědectví o Bohumile Grögerové vědoma a předesílá, že nechtěla rekapitulovat minulé, ale soustředit se na současnost. A opravdu se v devíti kapitolách podařilo probírat básnířčiny aktuální názory a vnímání. Je přirozené, že se rozhovor místy stočí k dobové okolnosti, zážitku z dětství a podobně, nicméně Grögerová se v minulosti neutápí. Střízlivě hodnotí důsledky dávných rozhodnutí (ať už nevstoupení do KSČ či nepodepsání Charty 77) a také reflektuje proměnu svého názoru na poezii: „Experiment pro mne osobně jako literární médium vyprchal. Už bych ho nechtěla zkusit, protože také nevím, co bych tvořila.“

Ostatně právě tehdy, když Bohumila Grögerová porovnává své tehdy a teď, jsou její slova nejživější, bez sentimentu či bolestínství. Působivě rozvažuje o kompozici své poezie, vidí ji „jako kruhový pohyb“ (Branka z pantů), „jako chronologicky uspořádané úsečky“ (Čas mezi tehdy a teď). Bez potřeby opakovat jakékoli definice je úzký vztah Grögerové k vizuálnímu uchopení, k obraznému vyjádření, zřejmý. Je zvyklá uvažovat o věcech, které ji zaujmou a inspirují ve své „podobě“, vyslovit je pomocí tvarů nebo odstínů je pro ni zcela přirozené: „Dokonce se ta slova pohybují! Usínám do výtvarných forem, které ale zároveň mluví a mají nejrůznější linie a barvy.“

Rozhovor Barbory Toman Tylové s Bohumilou Grögerovou je kratičký, tištěný vždy jen na půl stránky, ze čtyřiceti listů je tedy text na polovině prostoru, tu druhou ovládají ilustrace. V černobílé úpravě působí kniha střídmě, uctivě a snad až přísně. Vše však prozařuje svěží duše Bohumily Grögerové, ve výpovědi vyrovnané a elegantní ženy.

Barbora Toman Tylová: Za slovem. Rozhovor s Bohumilou Grögerovou, Akropolis, Praha 2015