Isidorias

3. listopadu 1623 Je tomu více než třicet let, co mne přivezli na Svatou horu Athos jako bezvousého mladíka, i přesto, že bezvousí, eunuši a ženy mají přístup zapovězen. Nebýt otce Iosafa, jistě by mne odvezli zpátky do Uranupoli, kam mne na mule přivedl můj starý děd, abych se tajně spolu s ním nalodil na jednu z lodí plujících do monastýru Agiu Dionysiu. Na posvěcené půdě monašské athonské republiky vyhledal můj děd Athanasios otce Iosafa v jeho skitu, nacházejícím se na protější skále vzdálené několik set metrů od monastýru. V mládí byli oba starci blízcí přátelé, do doby, než tehdy ani ne dvacetiletý Iosaf zanechal za sebou svět a odešel do těchto míst. Tam, v skromném příbytku za vlahého květnového večera můj děd vypověděl napohled důstojnému monachu náš pochmurný příběh. Nebylo mi tehdy ještě ani patnáct let, když jednoho rána obklíčili vojáci Ulucha Pašiho naši vesnici. Vplížili se do ní jako psi v době před rozbřeskem a napadli spící vesničany s krvelačnou osmanskou krutostí. Ty z mužů, kteří se jim postavili, během pár chvil povraždili. Ty, které zajali ještě spící, spoutali a nechali je dívat se, jak zběsile znásilňovali jejich ženy. Když ukojili svou smilnou zvířeckost, vyřezali jim ti ďáblovi nohsledi svými jatagany bradavky, aby již nemohly nikdy odkojit jediného prašivého křesťanského ďaura. Jako by to však všechno bylo málo, nahnali všechny přeživší do největší stodoly a tu pak zapálili spolu s malými dětmi a nemluvňaty. V onen čas jsem si vytýkal, že mi nebylo souzeno, abych skonal mučednickou smrtí spolu s mými mladšími bratry a sestrami a také s mou milovanou matkou a otcem, neboť jsme za noci vypluli s mým dědem na moře lovit ryby. Pamatuji se na dědův zoufalý výraz, když jsme na širém moři viděli vyšlehnout plameny z míst, kde stála naše vesnice. Skousl si svými vlčími zuby vrchní ret tak silně, až z jeho rtu vystříkla krev a skrápěla jeho bradu a padala na jeho lněnou tuniku. Když jsme se k poledni vrátili do vesnice, byla to ta nejstrašlivější podívaná, kterou může lidské oko spatřit. Vše, co se událo onoho rána, nám se slzami v očích vylíčil pastevec Agapij, který zůstal přes noc v ovčinci na protějším kopci, skryt za keřem oleandru. Pochválena buď duše mého moudrého děda Athanasia tam na věčnosti, neboť mne odvedl do těchto pokojných míst, jež jsou zasvěcena jen Bohu a ničemu z toho prchlivého, ohlušujícího a marnivého světa, jenž panuje tam za hranicemi naší athonské republiky. Není rána, kdy bych za tento dar neděkoval Bohu, otci Iosafovi a igumenu Methodeovi, který věděl o mé přítomnosti v Iosafově skitu, a přesto mne jako bezvousého mladíka z monašské republiky nevykázal. Navíc mne po Iosafově smrti přijal do monastýru jako dokima. A byl to on, milostiplný igumen Methodeos, kdo mi po pětileté službě udělil malou schimu. Stal jsem se monachem v monastýru svatého Dionýsia, jenž pobývá páté místo cti mezi ostatními čtyřiadvaceti monastýry založenými zde na Agion Oros.  

Monastýr Agios Dionysios, foto: Wikimedia

Brzy tomu bude sto let, co monastýr po velkém požáru skoro celý lehl popelem. Zbyla jen třináct sáhů vysoká věž, kterou nechal postavit valašský kníže Basarb IV. Neagoe, a základy starého katholikonu. Naštěstí velkokníže Petr IV. Rares přispěl velkými prostředky a nechal zbudovat ohněm zničené stavby a zasloužil se o zbudování nového katholikonu. Moldavská a valašská knížata nás v těchto těžkých časech stále podporují i přesto, že jsou sama zatížena neúměrnými daněmi a vzrůstajícími potřebami sultánovy pokladnice. Je tomu už přesně sto sedmdesát let, co Osmané pod Mehmedovým vedením dobyli Konstantinopol a vrazili poslední smrtící úder do srdce hroutící se Byzantské říše. Ačkoli Trapezuntské císařství vydrželo o několik málo let déle, jeho zánik byl stejně nevyhnutelný a jasný. Odtud pochází nejspanilejší a nejvzácnější ikona Bohorodice, jež se zde na Svaté hoře uchovává. Jejím autorem je evangelista Lukáš. O její nezdolné moci se mohl přesvědčit už před tisíci lety patriarcha Sergios, který díky této ikoně zahnal nezměrné avarské vojsko, které oblehlo konstantinopolské hradby. Odtud se tato ikona dostala do Trapezuntu, odkud ji přivezl monach Dionýsios, který ji dostal darem od císaře Alexia III., když se rozhodl na čtyřicet sáhů vysoké skále vybudovat monastýr. Tato ikona přežila všechny požáry, nájezdy katalánské kompanie i všechna pirátská přepadení, jimž náš monastýr čelil do těchto dnů. O její nesmírné moci není pochyb. Po celý rok bývá uchovávaná v tajné skrýši, spolu s nejsvětějšími relikviemi, které náš monastýr opatruje. Vynášíme ji do chrámu jen na svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice a v nejtěžších okamžicích. Není to tak dávno, co zemřel monach Georgios, na něhož Bohorodice z této zázračné ikony promluvila a vyjevila mu věci příští. Zpravila ho i o požáru, který přijde, i o událostech, které se odehrají za stovky let. Jak však zamezit požáru, který má vzplanout, a jak se smířit s tím, co má přijít? Zde si každý hledí spásy své duše a o jiné se nestará. Ikonograf, který po požáru vyzdobil podloubí vnitřního nádvoří, napsal, co mu Georgios vypověděl, když na něho z ikony promluvila Theotokos. Ze studní a ze země vycházejí štíři a rozličná ďáblova havěť, zatímco na zemi leží mrtví, nazí lidé, bez viditelných známek zranění. Nade vším se rozpíná obrovský, kouřový mrak připomínající velký jedovatý hřib. Věru nechtěl bych žít v těch časech, kdy moc toho zlého opanuje tento svět. Kéž nám zachová Bohorodice ochranu až do těch posledních dní, jak přislíbila, když si vyvolila toto místo za svou pozemskou zahradu. Zcela jistě není nikde na světě podobného místa, kde je na malém, neschůdném a nehostinném poloostrově tolik monastýrů zachovávajících ortodoxní křesťanskou víru, jak bylo na základě Svatého Písma ustanoveno svatými otci na sedmi všeobecných sněmech, beze změn a bez dodatků. Brzy tomu bude šest století, co ten proradný papežský legát Humbert de Silva Candida položil v chrámu Agia Sofia v Konstantinopoli na svatý prestol papežskou bulu a v chvatu opustil chrám zaplněný lidmi, setřásaje u východu prach ze svých bot se slovy: „Bože, pohleď a suď!“ Tehdy byla vyhlášena Anathema na konstantinopolského patriarchu Michala Kerularia a celou východní církev. Od té doby trvá rozkol mezi Římem a Konstantinopolí spolu se zbylými třemi starobylými patriarcháty, které neuznaly římského papeže za náměstka Kristova a nedovolily do vyznání víry přidat ničeho nového, zvláště pak filioque, neboť usnesení svatých otců z třetího všeobecného sněmu zcela nezvratně nařizují, aby text Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry zůstal provždy nepozměněn. Latiníci se však pro stvrzení své nadřazené moci nad ostatními patriarcháty neštítili zhola ničeho a jejich četné falzifikáty vypovídající o nadřazenosti římského stolce odvozené od autority apoštola Petra, jenž měl být prvním římským biskupem, byly konstantinopolskými teology jasně vyvráceny. Je známo, že ve všech známých rukopisech je uváděn jako první římský biskup Linus. O apoštolu Petrovi není nikde zmínka, a zdali byl skutečně ukřižován v Římě, jak tvrdí Latiníci, není taktéž dochováno žádných doložitelných zpráv. Jak krutě se pak zachovali ti schizmatici při čtvrté křížové výpravě, když místo dobytí Jeruzaléma vzali ztečí konstantinopolské hradby a jejich meče neměly slitování s námi křesťany a naše chrámy znesvěcovali a plenili s barbarskou krutostí. Ač jejich latinské císařství trvalo pouhých sedmdesát let, bylo to bezesporu to nejtemnější období v dějinách Byzance a Agion Oros. Kolik nevinné monašské krve prolili, aby se dostali k ukrytým pokladům. Nejprve zbudovali svou opevněnou pevnost v Uranupoli, aby zde pomocí svého papežského legáta uvalili na monastýry zcela nesmyslně přemrštěné daně, a když igumenové nebyli s to tak závratné sumy vyplácet, uchylovali se k tomu nejbestiálnějšímu násilí. Ale ani poté, co Michael VIII. Palailogos dobyl zpět Konstantinopol a začalo vyhánění nenáviděných Latinů, nedošlo k očekávanému klidu a pokoji, a to když na Kassandře, protějším poloostrově, se usadila katalánská kompanie, žoldnéřská cháska ze Španělska, která po celé dva roky tyranizovala athonské monastýry svými pirátskými nájezdy. Proto nám nikdo nemůže mít za zlé, že Latiníkům nevěříme ani slovo, a proto pro mnohé z nás byl vždy přijatelnější osmanský turban před kardinálským kloboukem.   Dnešního rána nás opustil bratr Gavril. Byl jedním z nejstarších monachů ve Svatém Dionýsiovi, určitě mu bylo více než osmdesát. Pocházel z Pontu, a přestože zde strávil více než polovinu života, nikdy nepřestal mluvit pontským nářečím. Včerejšího večera se přišel s každým z monachů osobně rozloučit. I za mnou přišel do cely, nevynechal nikoho. Objal mne a pravil mi, abych mu odpustil, jestli mi nějak ublížil. Nevybavil jsem si však, že bychom měli mezi sebou sebemenšího sporu. Odešel spokojen. Na liturgii ještě zpíval s bratry žalmisty, býval totiž protopsaltys, teď když zestárl, mu ubylo dechu. Hlas mu však zůstal stále krásný. Když přijímal tělo a krev Páně, viděl jsem na jeho tváři nesmírné dojetí. Nezůstal však do konce liturgie a odešel z chrámu. V trapeze zůstalo jeho místo prázdné. Jeden z bratrů rasoforů mu chtěl zanést jídlo do cely, přestože je to v rozporu s monastýrskými pravidly. Otec Eusebios jej okřikl, aby otce Gavrila nerušil v jeho posledních chvílích. V poledne se rozezněl trojitý náraz železné paličky na simandron a všem bylo jasné, že otec Gavril zesnul. Šel jsem se na něho podívat do jeho cely. Před smrtí si připravil vše, aby s ním měli bratři co nejméně práce. I svíčky si zapálil a lehl si na látku, do které zašijeme mrtvolu. Zde totiž nepohřbíváme do rakví jako jinde ve světě, ale jen mrtvolu zavineme do látky a pohřbíme ji do mělkého hrobu. Za dva až tři roky, až zbydou jen kosti, se hrob otevře. Na lebku se vypálí indicie toho, kdo ji za života nosil, a vystaví se do řady na polici v kostnici, kosti se uloží zvlášť. Vypadal spokojeně, jak tam ležel, v rukou položených na prsou držel malou ikonu Panagie. Oči zůstaly otevřeny, ve tváři byl znát klid. Přistupovali jsme k němu tiše a líbali ho na čelo a na ikonu Přesvaté Bohorodice, kterou stále křečovitě svíral ve svých bezvládných rukou. Zde nad smrtí netruchlíme, víme, že duši se dostává spravedlivé odplaty za život, který zde na zemi vedla. Truchlíme nad svými hříchy a poskvrnami, kterých se denně dopouštíme, za ty budeme souzeni při druhém příchodu Páně na tento svět, jak sám náš Pán přislíbil. Zanedlouho přišel i igumen Methodeos, kázal nám vynésti tělo do katholikonu. Chytili jsme hrubou pytlovou látku, každý za jeden roh a ve čtyřech jsme ji donesli do chrámu. Otec Eusebios začal předříkávat úvodní modlitby. Zde s pohřbíváním neotálíme. Již zítřejšího rána po jitřní bohoslužbě spočine tělo v hrobě.