Zpráva z planety Hugo

Kontroverze, která hlavní světové ocenění sci-fi literatury už několikátý rok provází, má jednoduchý a v jiných oblastech lidského konání už léta se projevující základ: nejistého bílého muže. Jistá, dejme tomu konzervativní, skupina kritiků, vydavatelů, novinářů a fanoušků, charakteristická především vlastnictvím bledého penisu, poměrně těžce nese změnu těžiště fantastického žánru. Kosmické lodě, kyborgové a enigmatičtí návštěvníci z vesmíru pomalu začínají patřit minulosti a pastišovému okraji žánru, jehož hlavní proud se dnes zaobírá klimatickou změnou, lidskými a sociálními právy, identitou nebo politickou stabilitou.

Ceny Hugo jsou postavené na složitém a značně demokratickém hlasovacím procesu, do nějž svou volbou zasahují všichni návštěvníci festivalu World Science Fiction Convention (Worldcon), v jehož rámci se ocenění předávají. Nevyhnutelně se proto předávání stalo scénou rozkolu uvnitř sci-fi scény, který vyvrcholil minulý rok: dvě skupiny konzervativců, umírněná a de facto po clarkeovské sci-fi nostalgická družina Sad Puppies a na ni navazující, vůči společenským a politickým tématům hostilní kolektiv frustrátů Rabid Puppies, prakticky zablokovaly hlasování a řada cen nebyla udělena.

Letos se konzervativcům, ať už díky vzájemným neshodám, nebo připravenosti organizátorů, podobný kousek nepovedl. I tak se nicméně cenám Hugo a jejich ideologickému pozadí dostalo v zahraničních médiích řádné pozornosti: hlavní cenu vyhrála prozaička N. K. Jemisinová s románem The Fifth Season o planetě v tahu klimatických katastrof, nejlepší sci-fi novelu napsala Nnedi Okoraforová — v Binti vypráví příběh stejnojmenné dívky, kterou přijmou jako úplně první členku kmene Himba na prestižní galaktickou školu. Posvěcenými hvězdami vědeckofantastického žánru se staly černošky a sociálně svědomitá témata. Kritické reakce na ceny Hugo proto letos měly víceméně oslavnou příchuť, byť se slavila spíše barva kůže a pohlaví vítězek hlavních cen než jejich texty, jak cynicky podotýká sama Jemisinová.

Nadšený ryk liberálního tábora je symptomatický pro celou západní literaturu a vlastně společnost, českou nevyjímaje. Jak poukázal antropolog David Graeber nebo naposledy politolog na webu Slate Yascha Mounk, střední třídy — od války základní pilíř liberálních demokracií — chudnou a frustraci si vybíjejí na lidech, kteří se mají ještě hůře: chudých, migrantech, sexuálních a etnických menšinách, jimž se dostává minimální, symbolické, ale o to viditelnější podpory, namísto lynčování stále bohatnoucího vrchního procenta, což je politickým palivem nacionalistických autokratů Orbánova typu. Liberálové reagují na nástup „iliberální demokracie“ ignorací zdroje její popularity a ještě větším důrazem na dodržování lidských práv, odkazem na humanitní hodnoty a přesunem státní, demokratické agendy na neziskový, mezinárodní — a silně liberální — sektor. „Liberální demokracie se rozkládá na dvě základní složky,“ píše doslova Mounk. „Během následujících dekád bude většina světa čelit tragické volbě mezi iliberální demokracií čili demokracií bez práv a nedemokratickým liberalismem — právům bez demokracie.“

Této zhuštěné diagnóze odpovídá s přitažením vlasů i dění kolem cen Hugo. Nejde jen o to, že se rasisticky a sexisticky oslavují knihy na základě fyziologických atributů jejich autorek či autorů, ale zejména o skutečnost, že se ve jménu liberálních hodnot a lidských práv vylučuje z diskuse část komunity. Její argumenty a nároky (vyloučíme-li opravdu ignorantské blbce jako nakladatele Theodora Baelea, který Jemisinovou označil za divošku a snažil se skrz hnutí Puppies tlačit tituly z vlastního vydavatelství) přitom často nemusejí jít proti politickému konsenzu. Mnohem víc spíš jde o hlasy nostalgických čtenářů chycených do pastí literárních Konvičků, bez nichž se ale žádná literární debata neobejde.

Podle všeho letos zvítězily vynikající knihy. O ně bohužel v následné reflexi šlo úplně nejméně: zvítězil hlavně zduřelý liberální pohled na svět — který neosvobozuje, nýbrž svazuje, a to jak oceněné, tak vyloučené.