Ten, který se nepodrobil
Přestože je komunisty umučený farář Josef Toufar jednou z mnoha obětí režimu, který si ve způsobech naplňování své moci nezadal s nacisty, jeho příběh se vymyká určitou důsledností: jak ve smyslu lidsky nevšední osobnosti umučeného, tak důsledností komunistického aparátu, s níž si osoboval právo někoho za každou cenu, zcela a beze zbytku — tedy zdaleka nejen doslovně fyzicky, ale včetně jakéhokoli humánního nebo duchovního odkazu — zničit.
V mnoha ohledech silná kniha publicisty a básníka Miloše Doležala dostála slibu, jímž se zavázala čtenáři už na samotném přebalu. Vypovědět příběh „faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a číhošťského zázraku se zprávami archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci a identifikaci těla…“ Autorovo mnohaleté pátrání po životě jedné z obětí komunistického teroru se završilo ve formě jakési kroniky, do které postupně vpisoval nová zjištění. Kniha přímo rozvíjí první autorovu publikaci o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli a doplňuje ji řadou nových zjištění, informací a údajů, které postupně vyplouvaly na povrch — díky autorově pátrání i svědectví těch, kteří si nechtěli vzít své vzpomínky na věčnost. I tak se zdá, že tato kronika není zdaleka dopsaná, neboť i skrze započatý proces Toufarova blahořečení se nepochybně objeví řada dalších zpráv. Doležalova monografie se objevuje vedle nedávno vydaného románu o profesorce Růženě Vackové z pera Mileny Štráfeldové a vedle rozsáhlé biografie Vojtěcha Novotného o Toufarově kolegovi, knězi a teologovi Josefu Zvěřinovi. Všechny tři knihy sledují totožné téma: životní nárazy křesťansky orientovaných lidí, kteří svůj život zasvětili službě, jež pro ně měla jedinečný smysl a přesah. Kniha o otci Toufarovi je však přece jen v něčem jiná. Je to investigativní práce, odvislá od nesčetného množství hodin badatelské činnosti, setkávání, rozhovorů a ověřování informací. To vše je zasazeno do širšího kontextu a hlavně do porozumění dobovým reáliím a souvislostem.
Cesta Josefa Toufara ke kněžství byla klopotná. Pocházel ze skromných poměrů a do gymnázia a později i do hradeckého teologického semináře přišel až v poněkud nestudentských letech. S ostatními ho spojovalo to, co u nás asi nejlépe vyjádřila čapkovská generace. Je třeba studovat, pozorovat, pracovat, rozvíjet sebe i druhé a využít každé příležitosti ke službě potřebným, v obecném ohledu pak ke službě demokratické republice. To bylo pro Toufarovu povahu, jak dokazuje Miloš Doležal, typické. Dobrosrdečnost, ochota pomáhat, vědomé životní rozhodnutí oddat se něčemu, co ho přesahuje a co je v jádru dobré. Takový Josef Toufar, ať už lidem kolem sebe posloužil jako duchovní, samaritán, nebo rádce, opravdu byl. Byl jím do posledních chvil, kdy se na něm splnily dávné výhrůžky komunistů, že půjdou po krku každému, kdo nejde s nimi. Vůči církvím to platilo dvojnásob.
Doležalova kronika je plná dobových fotografií, dokumentů, výpovědí a edičních poznámek, které z Toufarova příběhu právem činí velké drama. Jít právě touto kontextuální cestou se vyplatilo. Obraz vysočinského faráře je až neuvěřitelně zřetelný. A nejde tu jen o historii umučeného kněze, ale rovněž o motivy jednání a životní nárazy desítek, možná stovek lidí, kteří do jeho života vstoupili pozitivně, nebo s tragickými následky. Troufám si říci, že osud Josefa Toufara je údělem skutečně kristovským. Najdeme v něm léta hojné sklizně a radosti, stejně jako okamžiky opuštění a bolesti. Autorovo sklonění se k lidské bytosti je inspirující. Právě takhle byste chtěli hovořit o lidech, kterých si vážíte a z jejichž života a díla odezíráte a čerpáte pro sebe samé. Tohle není obrázek z životopisu svatých, nýbrž příběh muže, jenž zůstal věrný až do krajnosti.
Miloš Doležal: Krok do tmavé noci, Nezávislý podmelechovský spolek, Praha, 2015