Všechno je jenom dvakrát

První kapitola 1 Je čtvrtek, dvacátého třetího června dva tisíce pět. Počkám, až autobus zastaví, do kapes nastrkám vše, co po mně zůstalo na sedadle, a vystoupím. Pak se rozhlédnu a nadechnu. Stromy, řeka. Auta, autobusy. Ten vzduch znám. Jsem tu správně.   2 Mnoha kouzlům toho vždy napjatě očekávaného dne jsem sice dávno odvykl, ovšem některá jsem si zase snadno a rychle vybavil. Třeba právě cestování autobusem. Tenkrát to jinak nešlo: naši auto neměli, a i když jsem si už skoro dospělý párkrát přisedl do Vojtova prvního trabanta, vzpomínky na šestihodinovou cestu autobusem ze Závětří do Lhotky se všemi zastávkami a nádražími mám zřejmě navždy pod kůží. Proto jsem ani moc dlouho nepřemýšlel, jestli k povaze dnešní akce patří autobus opravdu nevyhnutelně. Patří. Leccos se však od mých dětských let změnilo. Cesta trvala jen pět hodin a deset minut (žijeme rychleji). Přestávka ve Svitavách po osmdesáti minutách jízdy byla zrušena. Přestávka v Hradci zůstala zachována, ale pánské záchody v nádražní hale si během času vyměnily místo s dámskými (žijeme dobu, kdy nic není na svém místě). Zrušen byl staletý dřevěný most přes Labe u Dvora Králové („Ten už se příští rok nutně musí propadnout,“ říkával táta, kdykoli jsme ho na zpáteční cestě zdolali); zmizel beze stopy a byl nahrazen betonem bez poezie. Ale přežije-li sto let a přežije-li jako jediný, možná se sem to ztracené kouzlo vrátí, říkám si.

Poslední kilometry před Lhotkou už všichni neklidně poposedáváme. Před každou zatáčkou se nejméně jeden z nás zeptá, jestli už je to ta poslední, a ačkoli všechny maminky vrtí hlavou, uvěříme jim až v příští zatáčce. Někteří vstáváme ze sedadel, nemůžeme dosedět, a rychle si balíme miniaturní batůžky. Na nádraží už totiž určitě čeká gazík, ten náš, v něm sedí Franta, a jakmile autobus zastaví, Franta vystoupí, jednoho po druhém nás přivítá a potom naloží všechny kufry, batohy a někdy také dědečky a babičky, kteří na chatu jezdí, protože ještě žijí. Jenže dnes už dědečci a babičky nežijí, ostatně i rodiče nám pomalu odcházejí, a ten gaz tu taky nestojí. Frantu odnesl čas, ovšemže by mě zajímalo kam, ale nikdy jsem se to nepokusil zjistit. Nestojí tu žádný gaz a žádný z mých spolucestujících se také žádného nedožaduje. Stojí tu taxík, ale ani o něj nemá nikdo zájem. Přijelo nás pár a všichni docela nalehko. Krosnu vezu jediný. Táta vytahuje z útrob autobusu jeden kufr za druhým, Franta neznatelně kroutí hlavou, ale naši to nevidí, loví další kufry, já klidně pojedu dvakrát, říká Franta, do gazu se kromě něj už nikdo živý nevejde, musíme ty tři nebo dva kilometry odšlapat pěšky, tři po nové panelové silnici pro snoby, anebo dva po staré lesní cestě, strmé, ale kratší, strmé, ale krásné. Jsme smutní, protože nikdo z nás se gazem běžně nevozí, ale taky jsme veselí, protože víme, že nás po cestě rodiče nebudou zdržovat, a že tedy jako první vpadneme do pokojů, které jsou nám protentokrát přiděleny. První zjistíme, jestli přijeli nějací sympatičtí Pražáci, první zjistíme, co je dnes k obědu, první se nadechneme Karlovy boudy. „Jednou tady bude jezdit lanovka,“ uklidňuje mě maminka, protože si myslí, že se na ten výstup netěším. „Až v celou,“ říká neochotně lanovkář. Stojím na dolní stanici sám, pochopitelně, vždyť je teprve čtvrt pryč. Jsem trochu neklidný, protože nevím, jestli mě na Karlovce ubytují už dnes, když celá akce začíná až zítra. A taky bych se měl někde naobědvat. Na chatě se pro neubytované nevařilo, pokud si vzpomínám, ale zrovna mě snad přece z Karlovy boudy nikdo nevyhodí. Krosna na zádech není tak těžká, a protože ani tehdy zde žádná lanovka nejezdila, obejdu se i tentokrát. Procházím horským městečkem, obhlížím nové objekty a firemní štíty, z umakartové cukrárny je směnárna, ale mají zavřeno, a to zřejmě docela dlouho, protože okna už nějaký čas nikdo neumyl. Na obchodním domě Budoucnost je napsáno Hotel Diplomat, což mě trošku mrzí, ale zase je to mnohem lepší, než když zde toho léta, kdy jsem tu byl naposled, visela bizarní cedule Vietnamská provozovna. Na Dolské boudě, kam jsme kdysi proti maminčině vůli chodili s tátou a bráchou na párek a na džus, visí billboard s nahatou holkou, která nás zve na striptýz každou druhou neděli. Dívka je ovšem na můj vkus příliš hubená a striptýz drahý, navíc je dnes čtvrtek, a ne neděle, krosna už se mi taky nezdá tak lehká jako před chvílí, stojím na rozcestí a zavrhuji cestu pro snoby a mastňáky, volím cestu pro nedočkavé děti. Připadá mi sice poněkud zarostlejší než kdysi, ale když si dám pozor na větve v očích, vejdu se i s krosnou. Je to ta vůně, poznávám ji, vůně jehličí, kterou cítím jen tady, kombinovaná s vůní borůvčí a s vůní popelnic za Tabulovými boudami, které tuhle strmou cestu půlí. Příští vůní bude Karlovka. Jestliže jsme poslední zatáčku na silnici před autobusovým nádražím vítali hlučnými bouřemi nadšení, poslední zatáčku na téhle pěší cestě každoročně provází mlčení a napětí. Tuto poslední zatáčku si nespleteme, protože tento sloup elektrického vedení vypadá úplně jinak než všechny ostatní, a my dobře víme, že až zdoláme toto poslední převýšení, naskytne se nám ten pohled, o kterém se nám několik posledních nocí zdálo. Karlovka, z komínu kouř, před chatou maminky, tatínci, sem tam staří či noví přátelé. Taky je zde provizorně zaparkovaný gaz, z něhož Franta pár kufrů vynosil, ale pak to vzdal, bylo jich přece jen hodně a on musel jít pomáhat Haně s roznášením obědů. Před chatou vidím Karolínu, moje desetileté srdce plesá, ohlížím se po Vojtovi, se kterým jsem se v autobuse hloupě domluvil, že hned odpoledne půjdeme do lesa (vymluvím se na naše, když budu chtít, tak mi to zakážou), Karolína přijela asi už ráno, protože Pražáci to mají blíž, mává nám, my taky máváme, a právě v tu chvíli začínají prázdniny, na které budeme jednou vzpomínat. Jednou. Dnes. Právě teď. Než v polovině sedmdesátých postavili novou panelovou silnici pro snoby, musel gaz jezdit touto starou lesní cestou, která podle toho taky vypadala: strmá a kamenitá, ale široká a udržovaná. Dnes poskakuju z kamene na kámen přes dávno vyschlá koryta potoků, které se během let rozlily do neviditelné šíře, takže obzvláště bažinaté úseky cesty musím obcházet lesem, jindy naopak šlapu do seschlého borůvčí, kterému už je to jedno, jsem rychle unavený, a nakonec to nevydržím a vydávám se do ještě strmějšího kopce napříč lesem tam, kde bych mohl narazit na panelovou cestu. Občas o něco zakopnu, občas někam upadnu, ale přesto se nezadržitelně stávám snobem a mastňákem. Pak mezi stromy konečně zahlédnu panely a vyškrábu se na silnici. Rozhlédnu se a vidím, že přes cestu zpátky k městečku jenom pár metrů ode mě leží tři stromy, které žádný gaz ani taxík nemůže objet. To znamená, že jídlo a snobové se vozí jinudy. To znamená, že tady někde v minulých letech postavili ještě třetí cestu. Nejspíš asfaltovou. A pak udělám posledních pár kroků, abych viděl ten z komínu kouř, před chatou maminky, tatínky, sem tam některé staré či nové přátele, případně ten provizorně zaparkovaný gaz z minulého století, který dnes už jezdí jinou cestou, před chatou chci vidět Karolínu, chci, aby se smála jako tehdy a aby těch dvacet třicet let škrtla, a ten gaz, nebo nějaký jemu podobný, tam opravdu stojí, přesně tak zrezivělý, jak jsem si přál a představoval, ale žádné maminky a žádní tatínkové, žádní přátelé, žádná Karolína, chata je zavřená, zamčená, nepřístupná. Stromy přes cestu jsou vysvětleny, nikdo neměl zájem je odstranit. Žádná třetí cesta neexistuje. Karlovka stojí, zjevně prázdná, střecha je místy nejen rezavá, ale zřejmě i děravá, kolem dokola přemnožený vysoký plevel. Starý boční vstup do chaty, který se používal, když jsem byl malý, je zaházen nepřekonatelnou barikádou ze všeho, co se ani těm posledním nevešlo na valník, nový čelní vchod, který zprovoznili počátkem osmdesátých let, kdy už jsem byl mladý, je pobit třemi petlicemi a zajištěn třemi zámky, ale do přízemního okna hned vedle dveří stačí jen strčit, takže se do chaty přece jen dostanu. „Pojď si umýt ruce, Karolínko,“ volá z okna paní Procházková, „dneska je řízek, ten máš ráda,“ prozrazuje tajemství, které bych raději odhalil svým vlastním nosem. Karolína mi přestane mávat, vběhne do chaty, a mně nezbývá než za ní lézt oknem. Ale je to jen hra, řízek přece býval na přivítanou novým hostům k obědu každou neděli. Neděle byla dnem příjezdů, odjížděli jsme vždy v sobotu. Týdnu se říkalo turnus. Když jsem byl malý, jezdívali jsme na tři turnusy. Chata byla pokaždé plná až po střechu a ti, na které nevybyl ubytovací poukaz, čekávali do poslední chvíle doma u telefonu.

Michal Přibáň, foto: Jan Němec

A nevoněly tu jen nedělní řízky. Celá Karlova bouda byla plná vůní, které bych jinde hledal marně. Byly nenapodobitelné a nepadělatelné stejně jako vůně místního autobusového nádraží. Jako vůně Dolského potoka, jako vůně stromů kolem jeho koryta. Jako vůně kuchyně Horského hotelu („Na čem to tady proboha smaží,“ jako bych mámu slyšel). Jako vůně okamžiku, kdy vstupuji do lesa a na rozcestí volím starou cestu. Jako nezapomenutelná vůně popelnic u Tabulových bud, kterou příznivý vítr roznáší po okolí a ze které snadno přečteme vzkaz: milé děti, už za pár minut konečně dojdete tam, kam od rána tolik spěcháte. A pak vůně Karlovy boudy, toho dřeva, laku, té kuchyně, těch saponátů, vůně stále pootevřených dveří k pánským záchodům („Kde máš chlape tu oj, že neumíš zavírat?“ smál se Franta do mých nevinných uší), vůně pokoje, když ho poprvé otevřeme, vůně vody, když otočíme kohoutkem („Jak může nebejt pitná, když tak krásně voní?“ diví se brácha). Vůně vlasů dvanáctileté, čtrnáctileté a nakonec osmnáctileté Karolíny. Prolezl jsem oknem a seskočil do haly. U jediného konferenčního stolku obklopeného čtyřmi bytelnými zelenými křesly se kdysi hrávaly karty a později Monopoly. Západoněmecký import, popřípadě vlastní výroba. Prodám Nerudovu za patnáct tisíc! Jedněmi dveřmi se vcházelo do Frantova bytu, do kterého jsem nikdy nevstoupil, jinými se scházelo do sklepa, kam jsem se sice jednou přes zákaz vypravil, ale první zkušenost stačila, aby mě podruhé nic takového už ani nenapadlo. Po levé ruce málo využívaný recepční stolek, na něm telefon. Nad telefonem deska s klíči od pokojů, dnes ovšemže prázdná. Po pravé ruce velké, těžké a částečně prosklené lítačky, jimiž jsme vcházeli do červené jídelny. V přímém směru další lítačky a za nimi druhá jídelna. Bílá. V bílé jsme snídali, obědvali a večeřeli. V červené se podávala káva, zmrzlina a rakvičky Hančiny výroby. A byla jediným místem na chatě, kde to kuřákům nikdo nezakazoval. Ano, na koncentrovanou kavárenskou vůni červené jídelny jsem málem zapomněl. Je to strašlivě dávno. Přede mnou dřevěné vrzavé schodiště, potažené, ale možná spíš porostlé levným zeleným kobercem. Jenomže dnes je vpravo, vlevo i přede mnou tma. Hledat vypínač asi nemá smysl, škrtnout sirkou nemůžu, protože žádnou nemám, oknem sice proniká nepatrné světlo, ale je to málo, pořád nevidím, co bych vidět chtěl. „Proč tady stojíš tak potmě, já rozsvítím, ne?“ slyším nedospělý hlas nedospělé Karolíny. A zní přirozeně, neopakovatelně, autenticky. Tuhle větu Karolína někdy musela vyslovit — jinak bych si přece nemohl vybavit její hlas tak přesně, i s tou intonací, s tou neuvěřitelnou pražáckou intonací. Otočím se, pochopitelně za mnou nikdo nestojí, přesto řeknu „Rozsviť!“ a ani se nestydím, že mluvím s někým, kdo tu není. Rozsvítilo se. Konferenční stůl stojí na svém místě a kolem něho tři špinavá bytelná křesla (čtvrté chybí, však jsem si jeho torza všiml na barikádě před starým vchodem). Nikdo tu ovšem nehraje Monopoly. Uvědomil jsem si, že poprvé v životě jsem v této chatě sám. A pocítil jsem mírný strach. Úzkost, říká paní doktorka, ale já mám radši strach, ten totiž nezní jako diagnóza. Nevadí mi, že na mě může odkudkoli kdykoli cokoli spadnout, možná dokonce celá chata, ostatně kdo ví, jak dlouho tady nikdo nebyl a proč odtud ti poslední odjeli. Ale vadí mi, že jsem tu sám. Jsem na Karlovce a nemám kde spát, jsem na Karlovce a nemám co jíst. Jsem na Karlovce možná podvacáté, ale poprvé se o mě nikdo nepostará. Nebyl to dobrý nápad přijet dřív než ostatní. Ale mohl bych být poslední, kdo se zde ještě stihne ubytovat. Už bez ubytovacího poukazu („Letos vás dám do sedmnáctky, nevadí vám to?“ povídá mámě do telefonu paní Padevětová; až dosud jsme skoro vždycky bydlívali v osmičce, která měla balkon, ale na ten se stejně v posledních letech nesmělo, takže nevadí, vezmeme i sedmnáctku), taky zřejmě zadarmo („Museli jsme upravit ceny, už je to osmnáct korun na noc“), ale bohužel i bez snídaně, bez oběda, bez večeře. Bez rodičů. Bez přátel. Bez jejich rodičů. Bez všech autorit mého dětství, bez kterých se ovšem na Karlovce neobejdu. Sejdu zpátky do Lhotky a ubytuju se v kterémkoli hotelu. Ještě jednou jsem se nadechl. Všechny vůně byly iluze, nic než zatuchlinu už na Karlovce nikdy nikdo neucítí. Ještě že si je pamatuju. I vůni vlasů dvanáctileté, čtrnáctileté a nakonec osmnáctileté Karolíny, kterou zítra po mnoha letech zase uvidím. Stejně jako Vojtu, stejně jako Honzíka, jestli ho Yveta taky pozvala, stejně jako děti profesora Novotného, jejichž křestními jmény si nejsem úplně jist, stejně jako Aleše Buřivala, na kterého se ovšem těším ještě míň než kdysi. A stejně jako Yvetu, která to celé zorganizovala a možná doteď neví, že to zorganizovala blbě. Moje dávné kamarády zítra čeká překvapení: nejkrásnější místo na světě se proměnilo v neobyvatelnou tvrz, v níž se zastavil čas. Skoro jsem se usmál. Právě to jsme si přece na Karlovce přáli vždy po tři týdny každého léta. Zastavit čas. Ale tenkrát, ne až dnes! Vzal jsem krosnu na záda a vyrazil zpět k městu. Karlova bouda je minulost, všechny její vůně jsou pryč. Cestovat sem bylo hloupé a pošetilé. Snad jen kdyby Karolíně zítra zase zavoněly vlasy. Jenže vím já, jak voní vlasy čtyřicetiletým holkám? Blížil jsem se k tomu sloupu elektrického vedení, který vypadá úplně jinak než všechny ostatní a u něhož jsme se cestou k autobusu v den odjezdu vždycky ohlíželi zpět k chatě, abychom se naposledy rozloučili s Karlovkou (neboť za první zatáčkou už vidět nebyla), a najednou jsem těsně za sebou uslyšel mužský hlas. „Vy nebudete na oběd, pane Urbánek?“ Otočil jsem se. Za mnou stál muž více než důchodového věku. Oči měl bdělé, ale tvář vrásčitou až běda. Jestli není tři sta let stár, musel mít těžký život. Znovu jsem se otočil kolem vlastní osy, ale podezření se potvrdilo. Mluvil na mě. „Máte pravdu,“ dodal, „když je takhle hezky, byla by škoda sedět v chatě.“ Nestačil jsem odpovědět ani na první otázku, ani na následující pánovy rozpaky vyjevené v té banální větě, která následovala. Normální by bylo vysvětlit mu, že se nejmenuju Urbánek, že se tady v okolí žádné obědy nepodávají, a jestli hledá cestu do Lhotky, má na výběr jen dvě možnosti. Starou a novou. Neřekl jsem ovšem nic. „Jen nechoďte daleko, k večeru přijdou bouřky, říkali ve zprávách,“ dokončil sám tento rozpačitý dialog, do něhož jsem nepřispěl než tichými projevy údivu. Pak udělal čelem vzad a vykročil směrem k opuštěné Karlovce. Mráz mi přešel nejen po zádech, ale i po nohách, a v chodidlech na chvíli setrval. Vždyť já toho chlapa znám! Když jsem byl děcko, jezdíval na Karlovku se svým bratrem, vypadali jako dvojčata (aspoň se nám to tehdy zdálo), jedno starší a druhé o mnoho let mladší. Jeho jméno jsem dávno zapomněl, a jak je možné, že ještě žije a cestuje po horách, mi taky není jasné. Vždyť mu už opravdu musí být skoro sto let, i kdyby byl to mladší dvojče… A co tady vůbec dělá? Proč po mně chce, abych se navečer vracel do chalupy, ve které mi večeři určitě nenabídnou? A s kýmpak si mě ve své stařecké hlavě popletl? Raději jsem mu co nejrychleji řekl nashledanou a vydal jsem se zpátky do Lhotky, samozřejmě po panelové, která už dávno není nová, i když jsme jí tak vždycky říkali. Po cestě pro snoby a mastňáky. Netušil jsem, že právě v tu chvíli se začal odvíjet příběh, na jehož konci si nebudu jist svým stářím ani svým mládím, přítomností ani minulostí, a dokonce ani životem a smrtí svých blízkých. Teprve se blížila chvíle, kdy jsem měl pochopit, že ačkoli vždy a za všech okolností stojím oběma nohama pevně na zemi, nikdy spolehlivě nepoznám, jestli se planeta točí zrovna po směru, nebo proti směru hodinových ručiček.   Vydává nakladatelství Host.