Krajiny tvořené slovy
Osobitý charakter prostoru, který nás obklopuje – ať už jej obýváme, nebo se s ním seznamujeme na cestách –, vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých reflexí a stává součástí kolektivně sdílených obrazů a příběhů. Také ty pravděpodobně ovlivňují, jak jej napříště dokážeme sami vnímat. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se kniha s podtitulem "K topologii české literatury devatenáctého století" zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na krajinu devatenáctého století, kdy se krajinopisné umění rodí a kdy na poli romantismu, realismu a raného modernismu dosahuje svého největšího rozmachu.
Kdysi, před mnoha lety, jsem tady byl v zimě. Na horách leželo obrovské množství sněhu, div pod ním větve starých smrků nepraskaly. Tehdy tu byla ještě divočina a vysoké stromy stály natěsnány jeden vedle druhého, ne jednotlivě jako teď. Vydal jsem se do lesa v doprovodu hajného s úmyslem ulovit několik kvíčal. Štěstí nám přálo, vraceli jsme se domů s plnými brašnami, ale nad lesem i údolím se rozprostřela podivná, sivá mlha a jehličí stromů, chlupy hajného kabátce, naše kníry i všechny předměty se naježily třpytivými mrznoucími jehličkami. Kolem nás bylo mrtvé ticho; v šumavských lesích je beztak málo ptactva a i v létě to prozpěvuje a trylkuje v lese a v houští mnohem méně, než dole v rovině; ale v zimě, zvláště k večeru, je tady ticho přímo strašidelné. Najednou se ale ozval tichý, flétnový zpěv, potom znovu a docela blízko a náhle jsem měl pocit, že studený zimní vzduch je ne desetihlasně, ale stohlasně prozvučován.
„Co je to?“ obrátil jsem se udiveně na šedavého hajného.
Stál nehnutě a jeho jinak ošlehaná tvář viditelně pobledla.
„Bůh nám buď milostivý, pane,“ ozval se konečně tiše a ukázal na vysoký smrk.
„Podívejte se tam nahoru, sedí tam moroví ptáci. To není dobré znamení.“
Vzpomínka je zasazena do dávnější minulosti, krajina je v kontrastu k dnešku líčena jako divoká a lesnatější, oba stavy – „aktuálně existující“ a „v minulosti spatřený“ – jsou však čtenáři zprostředkovány tímtéž autorským vyprávěním, patří do téhož fikčního světa. Zdůvodnění výpravy má svou pravděpodobností ještě posílit hodnověrnost epizody. Idyla evokovaná na počátku následující věty je vzápětí popřena odporovací spojkou a tajemně, přízračně vyznívajícím jádrem sdělení, o jehož povaze rozhodlo jediné slovo, hodnotící adjektivum „podivný“. Napjaté očekávání nijak neoslabuje bizarní naježení jehličí, chlupů hajného kabátce, knírů a všech předmětů mrznoucími jehličkami, na rozdíl od osvětlující vsuvky vklíněné mezi mrtvé ticho a ticho strašidelné vnášející do líčení odstup, ať už zamýšlený, nebo jako vedlejší efekt kantorsko-průvodcovské snahy poučovat. Doslova magicky pak působí jasný flétnový zpěv zaznívající do absolutního ticha. Zbylá část epizody pracuje s dvojí interpretací situace: starý hajný ovlivněný pověrou vidí v přítomnosti morových ptáků předzvěst neštěstí, vypravěč vybaven přírodovědnými znalostmi se k ní staví kriticky (jeho nahlas nevyslovená poznámka, že brkoslavy kdysi viděl i vycpané, působí téměř výsměšně). Bez ohledu na toto vítězství rozumu je ale cesta zpátky neradostná: „Zvedl se dosti silný vítr, shůry se na nás sypal sníh a staré smrky vrzaly a sténaly jako by si už předem notovaly smutnou píseň. Stařec už nepromluvil a já se neubránil mrazivému pocitu, ačkoliv mě rychlá chůze zahřívala.“ Neštěstí, k němuž na jaře došlo, a hajného onemocnění jsou sice jako důsledek onoho ptačího zjevení v závěru zpochybněny, Klostermannovi se však podařilo vystavět celou příhodu na hraně racionality a iracionality, „reality“ a „fikce“, na hraně, jež vede nejen k současnému znejistění i zaujetí čtenáře, ale především k představení šumavské krajiny jako místa tajemného, přízračného, nepoddávajícího se člověku. Jako bychom byli právě zde svědky kouzla, kterým se zrodil klostermannovský mýtus Šumavy. Ačkoliv bychom v Böhmerwaldskizzen dokázali najít mnohé vlivy – Miloslav Šváb např. upozornil na inspiraci poetikou pověrečného vyprávění, s nímž se Klostermann jako chlapec setkával v rodině i v jejím okolí, patosem a kritickými postoji k moderní civilizaci ohrožující „tradiční podobu“ české krajiny a odnímající jí její poezii je autor blízký ruchovsko-lumírovským novoromantikům, k nimž koneckonců generačně náleží, atp. – to nejpodstatnější autorovi upřít nemůžeme: uvědomil si zvláštní přitažlivost, nebo chceme-li kouzlo šumavské přírody a sílu životních příběhů jejích obyvatel; při jejich literárním zpracování zvolil strategii, která umožnila tyto hodnoty využít – záměrně vyvolává dojem, jako by Šumavě pouze a bez větších uměleckých ambicí propůjčoval svůj jazyk; pozornost čtenáře se tak upírá např. k sugestivně líčené proměně Šumavy v průběhu posledních dvou tří desetiletí, aniž by si uvědomoval jak tenkou hranici mezi skutečností a fikcí, s níž autor pracuje, tak i účinek, který v něm romantizující princip „hledání ztraceného času“ zanechává. Vztahům knihy Ze světa lesních samot (časopisecky 1891, knižně 1894) k Böhmerwaldskizzen, které je možno vzhledem k některým zapracovaným epizodám považovat za pretext tohoto románu, se podrobně věnoval již zmiňovaný Šváb. Pro nás bylo v Klostermannově (polo)fejetonistické knize podstatné pouze prokázání uměleckých snah, o nichž svědčila výše uvedená analýza. Některé postupy nesoucí stopy fejetonistického původu ale najdeme i v autorově pozdější tvorbě, mj. ve volné románové trilogii mapující proměnu Šumavy v období od konce šedesátých let do let devadesátých. K nim můžeme počítat především to, že vypravěč v úvodní kapitole prvního románu dává osobní záruku za skutečnost vyprávěného – zcela explicitně při popisu Kořána („Vidím ho před sebou“; Klostermann 1999: 8), v závěru ji opět potvrzuje nálezem svatebního oznámení dvou postav ve své korespondenci nebo apostrofou zmizelé Šumavy spojené s vypravěčovým mládím. Stejné povahy je rovněž oslovování čtenáře, aby ho přesvědčil („Jdi do širých hvozdů pošumavských, milý čtenáři“), doplnil věcnou informaci nebo mu něco či někoho připomněl (Svijanského při jeho druhém příjezdu), s využitím sugestivního oslovení čtenáře je představováno místo („vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný“) či navozován pocit přímého kontaktu s živlem („vše kolem tebe vře, není vzduchu, není světla, neslyšíš, nevidíš“). Klostermannovým modelovým čtenářem je přitom člověk nemající se Šumavou zkušenost, člověk městského typu, nejspíše z Prahy („jako by as na tebe, milý čtenáři, pražská služka pohledla“), v čemž bychom mohli snad nejprůkazněji vidět dědictví fejetonů psaných pro pražský žurnál Politik. V následujícím románu V ráji šumavském (1893) většinu těchto prvků opouští, ve čtvrté kapitole ale využije cesty jedné z postav z Innergefildu (Horské Kvildy) do Kašperských Hor, a jako by se opět proměnil v průvodce, podrobně vylíčí panorama, jež se před ní otevřelo („Došla již Haidelské vysoké pláně, odkud přehlédneš celou mohutnou soustavu centrálního prahorstva“) a do navazující „nekonečné věty“, v níž v jednom záběru připomíná povahu šumavské podnebí, přírody i obyvatel, vloží poselství smíru obou zemských národů. V románu Kam spějí děti (1901) je až na závěrečný odstavec, který se ovšem stylově zbytku románu vymyká („Moje rozmilá čtenářko, čtu na tvých třešňových rtech otázku“), vtahování čtenáře do děje podobně řídké, váže se na úvodní líčení podzimní atmosféry a konfrontaci byvší a současné podoby okolí Javoří pily v jednadvacáté kapitole. Autor nyní potřebě promluvit přímo ke čtenáři zasvěcuje úvodní slovo, pro nás zajímavé reflexí vlastní poetiky. Pokud bychom ji měli brát vážně, potom by potvrzovala Klostermannovu vědomou přináležitost k realismu („Co Vám tuto podávám, prožil jsem vše; všecky osoby jsem znal, ničeho jsem nevymyslil. Nevymýšlím vůbec; dívám se na lidi a předvádím je takové, jakoví jsou, s jejich slabostmi i přednostmi“), nedůvěru k radikalismu spojovanému s naturalismem („nejsem také pesimista a nevidím pouze stinné, pitvorné a hnusné stránky ani při jednotlivci ani ve společenském řádu“; „Patologické zjevy odkazuji jinam než do beletrie“) a autorovo konzervativní založení vůbec, projevující se v jeho víře ve vyšší moc, nedůvěru vůči snahám o nápravu světa cestou revolucí aj., to vše – přičteme-li k tomu starosvětskou stylizaci tehdy třiapadesátiletého autora („Srdce nedá mlčet – musím s Vámi pohovořit po bývalém. Stárnu – kdo ví, neobracím-li se k Vám naposledy“) – můžeme číst také jako obhajobu setrvávání u bezpečně nalezeného a z hlediska čtenářů osvědčeného literárního výrazu ve své, již čtvrté románové variaci na téma Šumavy (připočteme-li ke zmíněné trilogii román Skláři z roku 1897). Ať už vezmeme Böhmerwaldskizzen, nebo kterýkoliv díl zmíněné trilogie, zjistíme, že obraz krajiny je v textu přítomen neustále, chtělo by se říci, že je jen přerušován jednotlivými událostmi. Vnímání Klostermannovy literární krajiny jako zcela samostatného románového prvku ale neodpovídá realitě prostředí a dění, jež se v něm uskutečňuje, jsou u Klostermanna těsně spjaty, jedno dává druhému dynamiku a perspektivu. Dokonce ani panoramatické pasáže neslouží pouze k představení krajiny, ale rovněž k ilustraci stavu či situace některé z postav. V již zmíněné vyhlídkové partii románu V ráji šumavském nemá matka spěchající pro doktora čas „zrakem obejmouti širý pohorský kraj“, na rozdíl od autora a čtenáře. V románu Kam spějí děti odhaluje Floriánův pohled na cestě z Rehberku do Schätzenwaldu devastaci krajiny i hrdinovu citlivost; vlny mladé Otavy, které nemůže nic zastavit, rezonují s rozhodnutím o odchodu Fanny, jež je pozoruje. Rovněž v úvodu románu Ze světa lesních samot je nejprve zmíněn Kořánův příchod sem a teprve pak vylíčeno okolí Pürstlinku, dokonce i stylizované oslovení je spojeno s každodenním pohledem revírníka („vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný“), a opět – to, co je pro nás vzrušující exotikou, v Kořánovi s každým opakováním posiluje pocity osamění. Vydává nakladatelství Dokořán.