Přízraky z YouTube
Česká internetová smetánka má pré. Shodou náhod vypluly počátkem týdne na kalnou hladinu sociálních sítí dva hudební videoklipy dvou českých dam s jedním poselstvím: bojíme se cizího a žádné novoty v Česku rozhodně nepotřebujeme. Díla postavená na zdivočelé uprchlické fantazii a okořeněná nefalšovaným neumětelstvím autorek, prohořelých župních celebrit výstřihového formátu, získala zasloužený posměch létem unavených diskutérů i dočasné zvěčnění v podobě několika memů vytesaných v MS Paint.
Nezareagovali jen trollové s obrázkem Havla nad postelí. Jedné z umělkyň věnoval přes dvacet minut dlouhý segment videokanál DVTV, laškovný, ale přece jen po očku společensky analyzující komentář k novým hudebním hvězdám napsal Lukáš Novosad pro Echo24, Jarda Konáš z Hudebních masakrů na Aktuálně poodkrývá esteticko-společenský kontext jejich tvorby, zprávy o kandidatuře té růžovější za ochotnickou stranu Úsvit a Blok proti islamizaci se objevily na řadě zpravodajských portálů. A nebýt jihomoravského konceptuálního stand-up komika a mystifikátora Michala Haška saturovala by média přirozenou touhou po bizarnostech na tvorbě majitelek uvadajících těl patrně ještě mnohem více.
Je to s podivem. Dá se ještě pochopit, že noviny věnují větší pozornost v pokrývání krajských voleb spíš kandidatuře bulvárem vytahaného zadečku než, dejme tomu, obecní politikou už zocelené učitelky na základní škole a cimrmanovskému kolektivu před zavedenou stranou. Proč ale okamžitě z vesnické odrhovačky dělat říšský pochod nebo relevantní politické stanovisko?
Jeden z důsledků technologizace a digitalizace života, vtělených do sociálních sítí, je zploštění mediální krajiny. Nejenže do veřejné debaty může pohodlně promlouvat zahraniční propaganda skrze obskurní weby, může do ní promlouvat vlastně jakýkoliv kafrající rozumbrada od třetího piva a prvního fernetu. Nenávist, omezenost a ani médii živený strach nepřišel s účtem na YouTube.
Jistě, v analogových dobách noviny a televize prostě nechávaly rozumbrady v hospodách a čtyřicetileté imitátorky dětských hvězd… někde a nemusely s nimi soupeřit o mediální pozornost a cenná kliknutí. Proč se ale na nich živit? Už přes rok posloucháme ve spojitosti s v Česku navýsost fiktivní uprchlickou krizí mantru o spirále strachu roztočené mediálními hyenami. Fiktivní migranti už zřejmě nikoho moc nevzrušují, a do centra pozornosti se tak dostávají lidé, kteří se chimér stále ještě obávají.
Kdyby se aspoň dalo vymluvit na starou dobrou okurkovou sezonu. Ale bohužel, pokud má redaktor zájem psát o hudbě, nabízí se desítky festivalů a stovky hudebníků, které během léta Českem projíždějí a jejichž umělecké poselství je bezpochyby neméně závažné. Jestli sedí spíš v politicko-společenské sekci redakce, nabízí se retro možnost zabývat se tzv. faktuální žurnalistikou čili něčím, co se děje, a dokonce se to někoho i nějak dotýká. Pokud zůstaneme například jen u DVTV, ve stejný den, kdy vyšel rozhovor se zpívající euroskeptickou figurínou z masa, dělala Daniela Drtinová interview i s poslancem Stanislavem Humlem, v němž mluvil o informačních zdrojích zákonodárců — a smutný obrázek načrtnutý před nedávnem jeho kolegyní Pavlínou Nytrovou rozhodně nevylepšil. Společensky důležitějšího tématu si kvůli náchodskému skřehotání nikdo ale nemohl všimnout. A konečně, brigádník kuchající z internetu zajímavosti, kuriozity nebo náměty ke článkům má miliony možností — záleží jen na redakčním zadání.
Neříkám, že kritická reakce na tvůrčí pnutí zpovykaných konzumentů Aeronetu není na místě. Záleží nicméně na její míře. A v ní si co do zpovykanosti liberální část společnosti a většina transparentních médií se svými terči nemá co vyčítat. Jak ale potom rozeznat důležité od nepodstatného?