V krvi mezi světlem a tmou

Střídají se tu světla a tmy – logicky, jde o nerozdělitelný pár. Zejména světla jsou častým poznávacím znamením. Básník nám přináší „pruh světla“, vidí „stěny v šeru“, někdy mu „odpolední světlo houstne“, svítí mu „elastické světlo“, ale také „světlo mi slintá do slipů a větří“. Zároveň tu jsou stíny, mluví se načerno, probíhá noční šichta, „černý vzduch pálí jako žáha“, aby ve výsledku a v mixu toho všeho existovala „bílá tma, / jako by se vyzvracel Spasitel“.

Tím, že motty k jednotlivým básním Bouška odkazuje třeba na Franka O’Haru nebo na Charlese Olsona, míří ke „třetí generaci“ amerických modernistů. K těm, kdo po druhé světové válce přišli ruku v ruce s abstraktním expresionismem, akční malbou i jazzem a surrealismem. Zkřížením téhle vlny amerických básníků (na niž ostatně celá skupina Fantasía, ze které Kamil Bouška je, přísahá), Skupiny 42 (a jejich následovníků, tedy básníků „světa, který žijeme“), ale i postmoderny vzniká nová poezie. Je bytelně usídlená ve městě, vnímá zvláštním způsobem čas. Za světlem, tmou a obrazy je patrné zřetelné plynutí, které je možná až příliš rychlé – „zítra zas budu mluvit v minulém čase a žasnout“, „držíš se madel a květen máš za sebou“, „zůstal po nás minulý čas“. Dlouhá pásma dění mají také své ruby, někdy se ve skládání viděných věcí trochu lze ztrácet jako ve špatně sestříhaném dokumentu. Někdy je toho příliš řečeného a dopovězeného, vyzvráceného až na dřeň: bez struktur – tak, jak to přišlo a jak to muselo ven. Ale když se to v básni povede, vyhřezne z básníka nervní zhnusení, úšklebky nekonečného trápení a hrůzy – právě ve spojení se světlem. Když čteme „Stojíš v mírném podřepu nad záchodovou mísou / a nutíš mě dívat se, jak z tebe tečou sluneční paprsky“, je v tom esence celé Bouškovy sbírky.

Jako by totiž světlo vyvažovalo bolest, tělesnou a místy až příliš ostrou. Plyne to tu všechno ke zvláštnímu poznávání a pojmenovávání zla a krutosti, obsažených ve vztazích k lidem i ke světu. Básně působí na první pohled vyrovnaně, ale čím víc se do nich pouštíte, tím víc z nich vyrůstá rozhořčení a naštvání, ale i nějaká zvláštní (sebe)destrukce – „napni žíly do měkké tmy a teč / mezi žebra, kyčle, klín. / Polkni mě a rozemni hvězdy v prstech, / slibuju ti šílenství zaživa“ –, ohledávání pater lidské necitelnosti. Bouška přebírá ve svých verších otěže nejtělesnějšího a nejhaptičtějšího básníka naší doby. To platí ve chvílích, kdy jeho verše pořádně otevřou tlamu: „vykosti můj stín a rozmaž po stehnech“, „Ser na sklo a sáhni dolů, / níž, / do chlupů, kůže, kostí / a míchej krev“. Ony vůbec obrazy spojené s krví – „Krásné holky zvracejí krev do sněhu“, „Teplá krev lpí na prstech a teče do hlíny“, „posaď se pod můj krvavý konečník / a čekej na přídavek“, „tady leží moje krev, neznám ji“ – dělají z Bouškových veršů (abstraktně) expresionistické básně. Nebo spíš verše vymezující se své krvi, přeneseně svému osudu, danosti, národnosti, vyrvávající se z pout velmi těžkých do tušené volnosti. Nevím, zda jí dosahuje, ale ví o ní a neustále je mu cílem.

Sbírka je vystavěná též jako uzavřený kruh, kdy první a poslední báseň („Možnost“) jsou shodné. Je to zajímavé a funkční: i když se jedná o jeden a ten samý text, přece ho čteme na konci – v kontinuu sbírky – jinak. Poučeni o jeden svět, tragický i komický, odpuzující i milostně světlý. V kontextu sbírky jsme pak i my o trochu jiní. Ani dobří, ani zlí, jen čímsi starší a bohatší o výpověď o strastech na cestě. Ke zkáze? Ke světlu? To už záleží na každém zvlášť.

Kamil Bouška: Hemisféry, Fra, Praha 2015, 82 s.