Od al-Qá‘idy k Islámskému státu
Vznik Islámského státu (IS), respektive jeho předchůdce sahá až do roku 1999. Po celých patnáct let hrály v Iráku skupiny zmíněné v předchozí kapitole pod různými jmény vždy určitou roli. Nemělo by nás tedy překvapovat, že Islámský stát v roce 2014 – na první pohled jakoby z ničeho – vůbec vznikl. Překvapivá je spíše skutečnost, že se mu v roce 2014 podařilo za velmi krátkou dobu dobýt rozsáhlé části Sýrie a Iráku. Zčásti se dá jeho triumfální tažení vysvětlit vakuem, jehož vznik měla na svědomí syrská občanská válka a ší‘itská vláda v Bagdádu; rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem pak přispěla k tomu, že toto vakuum i nadále přetrvává. Islámský stát důsledně využil příležitostí, jež mu z této situace plynuly. Dalšími důvody úspěchu Islámského státu jsou jeho přísná organizace a to, že na dobytých územích dokáže lidem zajistit cosi jako veřejné služby.
Na počátku Islámského státu stál Afghánistán. Jordánec Abú Mus‘ab az-Zarqáwí, jenž se narodil roku 1966 pod občanským jménem Ahmad Fadíl an-Nazál al-Chalajla, byl roku 1999 propuštěn po pětiletém trestu z jordánského vězení. Odsouzen byl za členství v teroristické skupině
Baj‘at al-imám, založené na počátku devadesátých let palestinsko-jordánským ideologem džihádu Abú Muhammadem al-Maqdisím. Al-Maqdisí vstoupil ve známost v roce 1984 prohlášením, v němž označil Saúdskou Arábii za „bezbožný stát“. Al-Maqdisí a az-Zarqáwí spolu od roku 1992 úzce spolupracovali. Také al-Maqdisí byl roku 1999 propuštěn na svobodu v rámci amnestie u příležitosti nástupu ‘Abdalláha II. na královský trůn. Al-Maqdisí zůstal v Jordánsku a pochvalně hovořil o teroristických útocích z 11. září 2001.
Az-Zarqáwí odešel do Afghánistánu. I tam bylo jeho deklarovaným cílem svrhnout jordánskou královskou dynastii a osvobodit Jeruzalém. Za tímto účelem přivedl do Afghánistánu džihádisty z Levanty. Pomocí písemného doporučení od extremistického kazatele Abú Qatády působícího v Londýně navázal kontakt s al-Qá‘idou, ale oficiálně se k ní nepřidal. Poblíž Herátu si zřídil výcvikový tábor. Svou skupinu pojmenoval nejprve
Džund aš-Šám (Vojáci Levanty), pak ji ale podle webové stránky svého mentora al-Maqdisího přejmenoval na
Džamá‘at at-tauhíd wa ’l-džihád (Sdružení jedinosti Boží a džihádu).
Tauhíd je teologický pojem, jenž označuje přísně monoteistickou víru muslimů a vyzdvihuje „jedinost“ a „jedinečnost“ Boha; extremističtí sunnité ho používají jako bojový termín namířený proti všem, jež – jako třeba ší‘ity či súfíje (mystiky) – podezírají z praktikování „mnohobožství“, například kvůli uctívání svatých nebo návštěvě hrobek. Zatímco
tauhíd představuje jeden z pěti pilířů islámu, a jeho praktikování je tedy základní povinností každého muslima,
džihád mezi ně nepatří. Znakem extremistických sunnitů je, že oba pojmy kladou na stejnou úroveň.
Az-Zarqáwího teroristická skupina bojovala v Afghánistánu na straně al-Qá‘idy a Tálibánu. V prosinci 1999 zabránily jordánské tajné služby teroristickým útokům na pětihvězdičkový hotel v Ammánu a další turistické cíle, které az-Zarqáwí naplánoval z Afghánistánu a které měly být provedeny o silvestrovské noci na přelomu dvou tisíciletí. Po 11. září 2001 az-Zarqáwí Afghánistán opustil a před americkými útoky hledal útočiště v Íránu. Ještě téhož roku se usadil v irácko-íránském pohraničí a navázal spolupráci s kurdskou teroristickou skupinou
Ansár as-sunna; východně od Sulajmáníje vybudoval v těžko dostupné kurdské horské oblasti Bijára novou základnu pro svou teroristickou skupinu
Džamá‘at at-tauhíd wa ’l-džihád, do které nyní vstupovali i Iráčané. Americké bojové letouny bombardovaly tábor v březnu 2003; nato vyhlásil az-Zarqáwí Spojeným státům válku. V srpnu 2003 se jeho militantní skupina přihlásila k teroristickým útokům na jordánskou ambasádu a zastupitelství OSN v Bagdádu a také na mešitu Imáma ‘Alího v an-Nadžafu, která je pro ší‘ity svatým místem; mezi 95 mrtvými z an-Nadžafu byl i ájatolláh Muhammad Báqir al-Hakím, jeden z předních iráckých ší‘itských duchovních. Již po prvních teroristických útocích bylo zřejmé, jaké má az-Zarqáwí záměry: vedl válku proti mezinárodnímu společenství států a proti ší‘itským muslimům.
Jeho mentor al-Maqdisí se v roce 2004 az-Zarqáwího zřekl. Již v roce 1999 varoval al-Maqdisí v jednom známém spise před tím, aby byli jiní muslimové prohlašováni za „nevěřící“ a s tímto odůvodněním zabíjeni. Az-Zarqáwí naopak citoval středověkého teologa Ibn Tajmíju, který ší‘ity označil za „nepřátele“, již „lžou“ a proti nimž je třeba „bojovat“. Az-Zarqáwí zabíjel ší‘ity a popravoval i zahraniční rukojmí, jako například v květnu 2004 Američana Nicholase Berga.
V září 2004 složil az-Zarqáwí přísahu věrnosti, tzv.
baj‘u, al-Qá‘idě a jejímu vůdci Bin Ládinovi. Jeho teroristická skupina se od této chvíle nazývala
Tanzím qá’idat al-džihád fí bilád ar-ráfidajn (Organizace základny džihádu v Mezopotámii)
. Místo tohoto rozvleklého jména se ale vžil název „al-Qá‘ida v Iráku“. Jako předtím al-Maqdisího i vůdce al-Qá‘idy čím dál víc iritovala az-Zarqáwího nezřízená brutalita a jeho postup proti ší‘itům. Az-Zarqáwího strategie směřovala k tomu, aby se krvavými útoky rozpoutala v Iráku občanská válka mezi sunnity a ší‘ity, což se mu v únoru 2006 útokem na svatou mešitu s hrobkou v as-Sámarrá’, v níž jsou pohřbeni desátý a jedenáctý imám ší‘itů, nakonec opravdu podařilo.
Bin Ládinův nástupce az-Zawáhirí již o rok dříve vyzval az-Zarqáwího dopisem k tomu, aby se soustředil na válku proti režimu v Bagdádu a proti okupantům a přestal s vražděním ší‘itských civilistů. Jak Bin Ládin, tak az-Zawáhirí odmítali zabíjení ší‘itských muslimů, byli však smířeni s az-Zarqáwího nárokem na vůdčí postavení v Iráku, protože az-Zarqáwí přiváděl al-Qá‘idě nové členy. Teroristická síť al-Qá‘idy přestala být pouhým sdružením džihádistů ze států oblasti Perského zálivu a Egypta.
Az-Zarqáwímu jeho taktika vyšla: stal se nesporným vůdcem nejdůležitější teroristické organizace v Iráku. 15. ledna 2006 ji sloučil s pěti menšími džihádistickými skupinami do uskupení
Madžlis šúrá al-mudžáhidín (Poradní sbor mudžáhidů). Az-Zarqáwího prvořadým cílem bylo vyhnat pomocí džihádu okupanty z Iráku. Na začátku roku 2006 však rovněž prohlásil, že boj se sice odehrává v Iráku, pohledy se však upírají k Jeruzalému. V době po pádu Saddáma Husajna byla Sýrie nejdůležitější tranzitní zemí pro zahraniční džihádisty na cestě do Iráku. K az-Zarqáwímu se připojovali také Syřané. Mimoto udržovala vztahy se az-Zarqáwím i syrská vláda, která se obávala, že se po Iráku stane dalším kandidátem na změnu režimu.
7. června 2006 byl az-Zarqáwí zabit při americkém leteckém útoku, když se zdržoval v jednom domě v Ba‘qúbě. Jeho nástupcem byl jmenován Abú Ajjúb al-Masrí, jenž však postrádal az-Zarqáwího charisma. Teroristická skupina se ale po az-Zarqáwího smrti nerozpadla. 15. října 2006 se „al-Qá‘ida v Iráku“ přejmenovala na „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Za jeho vůdce byl určen Abú ‘Umar al-Baghdádí, vlastním jménem Hamíd Dáwúd az-Záwí. Podrobnosti o jeho identitě nikdy nevyšly najevo. Jisté je pouze to, že byl Iráčan. Abú ‘Umar al-Baghdádí sestavil jakýsi vládní kabinet, v němž se Abú Ajjúb al-Masrí stal ministrem války. Kabinet se pustil do budování kvazistátních struktur, aby si dobyté teritorium udržel a dokázal ho spravovat. Potřebné finanční prostředky si ISI opatřoval výkupným, výpalným a příjmy z pašeráctví ropy. Charles Lister, jeden z předních analytiků zaměřujících se na IS, odhaduje, že jeho příjmy činily již tenkrát 70 až 200 milionů dolarů ročně.
Abú ‘Umar al-Baghdádí měl sice pro Irák vypracovaný vlastní program, nesporný vliv však již tehdy měli čečenští bojovníci, jednající rovněž s ohledem na svou vlast. Al-Baghdádí tak například dal v Bagdádu unést ruské občany a po Moskvě žádal změnu politiky vůči Čečensku. Al-Baghdádí nesložil al-Qá‘idě výslovnou přísahu věrnosti, což zpočátku nehrálo žádnou roli. Vůdci ISI navzdory doporučením al-Qá‘idy pokračovali v brutalitě az-Zarqáwího. Při koordinovaných útocích na jezídské vesnice v severním Iráku bylo 15. srpna 2007 zabito 800 lidí. Brutalita ISI vedla ale i v sunnitsko-arabských provinciích k tomu, že se místní civilní obyvatelstvo džihádistům postupně vzepřelo.
Kmeny, které se už nechtěly podřizovat al-Baghdádího nadvládě, se spojily a založily tzv. „Hnutí probuzení“ (
Sahwa). S americkou podporou pak bojovaly proti ISI. Tlak na džihádisty byl tak velký, že jich většina Irák opustila. Počet džihádistů, kteří se hlásili k ISI, poklesl na méně než 800. Od roku 2008 se tím dramaticky snížil i počet obětí teroristických útoků. Odchod amerických vojsk, zahájený v polovině roku 2009, však hnutí
Sahwa oslabil a umožnil, aby se zbytky ISI zase začaly organizovat. Tento proces se urychloval s postupným stahováním amerických jednotek, jež bylo ukončeno v prosinci 2011.
Když se džihádisté dostali díky hnutí
Sahwa pod tlak, přeložil Abú ‘Umar al-Baghdádí své sídlo z provincie Anbár do Mosulu. Odtud řídil obnovu své teroristické skupiny. Stažení amerických jednotek, které pokračovalo podle plánu, rozšířilo jeho manévrovací prostor a politika ší‘itského iráckého premiéra Núrího al-Málikího, zaměřená proti sunnitům, mu zajistila přísun nových rekrutů. Mezi nimi byla i řada členů hnutí
Sahwa, kterým al-Málikí navzdory tomu, co přislíbil Američanům, přestal vyplácet měsíční služné. Díky tomu mohli členové ISI v druhé polovině roku 2009 spáchat v Iráku ty nejkrvavější atentáty za posledních šest let.
Abú ‘Umar al-Baghdádí byl zabit 18. dubna 2010 při americkém vzdušném útoku. Jeho nástupcem se stal Abú Bakr al-Baghdádí. Ten odvozuje svůj původ od proroka Muhammada, což dává najevo černým turbanem. Propaganda ISI, která mezitím dosáhla profesionálnější úrovně, srovnávala al-Baghdádího postavení se situací, v níž se ocitl samotný Muhammad, když v letech 622 až 632 budoval v Medíně první islámskou obec. Marginalizaci, která mu hrozila, unikl ISI mimo jiné díky tomu, že počínaje rokem 2011 našel nové pole působnosti v občanské válce v Sýrii.
V Iráku připravoval Abú Bakr al-Baghdádí vojensky pečlivě naplánované operace, které trvaly vždy dvanáct měsíců a měly se stát základem pro zřízení životaschopného státu. Cílem operace „Proboření zdí“, započaté v červenci 2012, bylo osvobození džihádistů a kádrů dřívější ba‘athistické vlády z iráckých věznic. Při útoku na vězení Abú Ghurajb, největší z osmi akcí provedených v roce 2013, bylo 21. července osvobozeno přes 500 osob, které se následně přidaly k ISI. Týden na to začala kampaň „Žně vojáků“, trvající do června 2014 a završená dobytím Mosulu. Ta si kladla za cíl podrývat morálku iráckého vojska a bezpečnostních sil cílenými atentáty, útoky na slabě obsazené pouliční kontrolní hlídky a pustošením domů vojáků – a očividně svého cíle dosáhla.
Současně s tím rozšiřoval Abú Bakr al-Baghdádí od roku 2013 své panství do Sýrie, kde po krutých vnitřních bojích získal převahu nad konkurenční Frontou an-Nusrá. Zatímco an-Nusrá, jejíž členové jsou převážně Syřané, si za nejvyšší cíl klade boj proti al-Asadově režimu, staví IS do popředí nadvládu chalífátu čili globální politickou agendu. Vyhlášení chalífátu jasně ukázalo, že ambice Abú Bakra al-Baghdádího přesahují hranice Iráku a Sýrie.
Nesouhlas se ozval z úst az-Zarqáwího mentora Abú Muhammada al-Maqdisího. Ten vyzval bojovníky džihádu v Sýrii, aby se přidali k Frontě an-Nusrá. Al-Baghdádí naproti tomu zůstal věrný politické linii zakladatele IS az-Zarqáwího. Stejně jako az-Zarqáwí i al-Baghdádí postupuje bez jakýchkoli zábran brutálně vůči svým protivníkům i nenáviděným ší‘itům. Tak jako az-Zarqáwí se ani on nepodřizuje vůdcům al-Qá‘idy, nýbrž trvá na své vůdčí roli. Naopak teroristické skupiny patřící k al-Qá‘idě (jako Fronta an-Nusrá) se – na rozdíl od az-Zarqáwího a al-Baghdádího – nejprve snaží získat jisté přijetí u obyvatelstva a teprve na tomto základě vedou džihád.
Zatímco al-Qá‘ida si vydržovala (a nadále vydržuje) loajální teroristické skupiny v různých zemích, buduje IS na pevném území státní struktury, což mu propůjčuje určitou atraktivitu. Po ruce má hned několik skupin bojovníků: džihádisty ze zahraničí, kteří chtějí žít v „Islámském státě“, někdejší ba‘athistické kádry z armády, tajných služeb a byrokracie, kteří přinášejí dovednosti nutné pro budování státu, a řadové bojovníky z kmenů, kteří táhnou do války jako pěchota IS.
Islámský stát je od roku 2003 součástí politického života v Iráku. Rozhodující změna přišla v okamžiku, kdy změnil svou strategii a přestal být jen teroristickou organizací, která útočí jednou tady a podruhé tam a udržuje si výcvikové tábory v poušti. Zásadní zlom nastal, když se z teroristické organizace stal stát, který má rozlohu srovnatelnou s Jordánskem a žije v něm přes deset milionů lidí, a když se také začal jako stát chovat – jako stát s vojskem, dostatkem financí a nadnárodní strategií. V Sýrii tento moment přišel s dobytím ar-Raqqy, v Iráku s dobytím Mosulu a dalších sunnitských provincií. IS se tím stal zdrojem ohrožení nejen pro své sousedy na Blízkém východě, ale i mimo region.
Překlad Jiřina a Petr Kučerovi
Vydává nakladatelství Academia.
